Římskokatolická farnost Mladá Vožice

V r. 1880, dne 13. května, kdy už všechny stromy kvetly, udeřil takový mráz, že stromy všechny pomrzly. Na podzim r. 1880 je vydána od sv. Otce Lva XIII. památná encyklika „grande munus“ (přeloženo velká povinnost), kterou nařizuje, aby v kalendáři římské a obecné církve byl vložen a každoročně byl slaven s velkou úctou svátek svatých Cyrila a Metoděje. Za tento dar chtěli Slované poděkovat sv. Otci a proto se rozhodli učinit děkovnou pouť do Říma koncem června a oslavit tam svátek sv. Cyrila a Metoděje spolu se sv. Otcem. Této pouti se účastnil také zdejší pan děkan a popisuje její průběh od samého počátku až po slavnostní zakončení v Římě. Byl to pro všechny slovany krásný duchovní zážitek, zvláště setkání se sv. Otcem. 6. července po rozhovoru se sv. Otcem přijali všichni poutníci od něho apoštolské požehnání a vrátili se domů 13. července večer. Pout trvala 3 neděle.

21. srpna 1881 pisatel kroniky zaznamenává opět povodeň, která postihla mladovožicko. K večeru kolem 5. hod. začala krupobitím, které poničilo všechnu zbývající úrodu. Kroupy, doslova cituji : ‚velikostí jako vlašský ořech‘, vše poničily, stromy vyvráceny, větve zpřeráženy a ovoce se stromů na zem sráženo. Lidé všichni lomili rukama nad tou pohromou, jen v jednom domě se veselili a to v hostinci na radnici, nebo jak se říká v záložně, který měli od obce v pronájmu manželé Jan a Marie VÍTKOVI. Hned od pravého poledne se tam tančilo a nepřestávalo se, ani když se blížilo požehnání odpoledne ke třetí hodině, takže nakonec i když tam poslal pan děkan se vzkazem, aby přestali alespoň po čas požehnání a oni neposlechli, musel tam dojít sám s obecním strážníkem a hudbu a tanec zakázat alespoň po čas požehnání. Sklidili za to oba sprostých nadávek a urážlivých slov, ale jakmile požehnání skončilo, hrálo a tančilo se vesele dál i po čas trvání pohromy v podobě krupobití. Takovou necitelnost dali zmínění pachtýři najevo. Pan děkan v kronice dodává doslova : ‚chraň Bůh vícero takových osadníků‘.

Pan děkan chtěl prohloubit ducha zbožnosti a pravého křesťanství ve své osadě a proto se rozhodl učinit v roce 1882 zvláštní duchovní obrodu, tzv. misie, ty do té doby ve farnosti nikdy nebyly. Dostal na svoji žádost o učinění tohoto díla od svého nejvyššího pastýře biskupa Jana Valeriána JIRSÍKA kladnou odpověď a také požehnání pro tak vznešené a ušlechtilé dílo. Sv. misie započala 24. března 1882. Konali ji otcové redemptoristé od sv. Kajetána v Praze P. František MASOPUST, P. František PIVNIČKA a P. Eugen JANEČEK od 24. března 1882 do 4. dubna 1882. Prostorný chrám mladovožický byl vždy přeplněn věřícími a zvláště při kázání o NSO a kázání mariánském. Vrcholu ale dostoupila slavnost v den postavení a posvěcení misionárního kříže. Podle výroku samých mladovožických, neviděla Vožice ještě nikdy ty nesčetné zástupy lidu, které se sešli k uctění sv. kříže. Bylo jich zajisté k 8.000, takže kázání se muselo konat venku na náměstí. Byla to náročná a také úmorná práce misionářů, ale těch. kteří v tyto dny přijali sv. zpověď a sv. přijímání bylo podle kroniky napočítáno 3.320.

Taktéž v tomto roce dostal zdejší kostel krásný dar od paní Františky JABULKOVÉ, která byla vdovou po panu Celestýnu JABULKOVI, bývalém řídícím školy a řediteli kůru v Mladé Vožici. Přinesla k velikonočním svátkům jako dar 8 krásných svícnů stříbřených. jejichž spodek byl upraven v gotickém slohu a věnovala je na hlavní oltář. Téhož roku si také objednal spolek řezníků svůj vlastní prapor ozdobený, aby sloužil především ke slavnostem. Také na slavnost Božího Těla jej pan děkan na začátku obřadu posvětil, aby mohl být hned použit při slavnostním průvodu, spojeném se 4 zastaveními a adoraci s Nejsvětější Svátostí Oltářní. Průvod se vždy konal kolem kostela, ale zrovna toho roku, jak říká pisatel pršelo, což se ještě za 12 roků nestalo na tento svátek, musel se průvod a adorace udělat uvnitř kostela. Kromě toho dostal kostel toho roku, jako darem od jednoty spolku uctění Nejsvětější Svátosti Oltářní a k podělování chudých chrámů nová bohoslužebná roucha, 2 bílé dalmatily. Tento spolek během několika roků vždy dával dary na potřeby kostela, zpočátku v tomto spolku bylo jen málo lidí, ale pro hmotný i duchovní prospěch celé farnosti se spolek rozrůstal, takže v r. 1882 měl 80 členů. Člen toho spolku měl za povinnost kromě běžného plnění – tzn. běžného uctívání Nejsvětější Svátosti Oltářní – ještě navíc 1 hodinu v měsíci věnovat úctě Nejsvětější Svátosti Oltářní a malý dar pro kostel. Jak říká pan děkan, že během několika let dostal od tohoto spolku následující roucha pro bohoslužby: pluviál bílé barvy, 2 mešní roucha bílé barvy, 2 barvy fialové, mešní roucho zelené barvy, červené barvy a dvě dalmatily bílé. K tomu přidala ještě také paní hraběnka Klementina z Küenburgu jedno roucho bílé barvy. Pro filiální kostel v Blanici objednal pan děkan z příspěvků mladé paní kněžny Schwarzenbergové mešní roucho černé barvy, kaditelnici, loďku, kropenku a kropáč z čínského stříbra a za pomoci záduší (majetku) pluviál červené barvy. V r. 1882 byla také pro počáteční příznivé počasí slibována krásná úroda obilí, ale bohužel, těsně přede žněmi i během žní se počasí pokazilo a bylo hodně deštivo a chladno s větrem – to trvalo s malými přestávkami až do měsíce září, takže velká část obilí nemohla být sklizena a zůstala na poli. Škoda byla o to větší. protože obilí bylo přede žněmi v nádherném stavu. Vznikly tak veliké ztráty a cena obilí velice vzrostla.

V roce 1883 je postaven k úctě Matky Boží nový oltář – oltář P. Marie Lurdské. Ač do té doby nestál totiž v kostele žádný mariánský oltář, proto se pan děkan rozhodl pro zbudování takového oltáře. Dostal k tomu svolení od biskupské konzistoře v Budějovicích. Vyzval v r. 1882 v neděli po sv. Havlu, na niž připadá všeobecné posvěcení chrámů, všechny věřící k tomu. aby byli podle svých možností nápomocni svými dary pro toto ušlechtilé dílo. Věřící tuto výzvu přijali s takovou radostí a vděčností. že za krátkou dobu bylo sebráno na tuto akci od věřících 500 zlatých. S dílem se mohlo hned začít, takže koncem prosince r. 1882 byl postaven celý oltář. Proto mohlo být také i na 1. neděli po Zjevení Páně, t.j. 7. ledna 1883 ustanoveno slavné svěcení tohoto oltáře. ‚Katolický denník Čech‘ přinesl také o této akci a tomto ušlechtilém dle pana děkana Jakuba KREJČÍHO zprávu ve svém 17tém vydání. Socha P. Marie mohla být objednána ke zhotovení v umělecké domě firmy ‚Verbůth v Paříži‘ a je 180 cm vysoká. Svěcení bylo také slavností pro všechny věřící. Opět za účasti duchovních z okolí. Opět slavnostní průvod, který se ubíral do kostela a nesena socha. Z duchovních byli přítomni P. Fr. SOUKUP, biskupský vikář a farář v Miličíně, P. Jos. JÍŠA ze Šebířova, P. František KRUPKA, farář ve Velkém Hlasivě a P. Řehoř SEEGL, farář ze Smilových Hor. Průvod šel z děkanství do kostela za zpěvu písně ‚Tisíckrát pozdravujeme tebe‘. Pan kaplan vystoupil pak na kazatelnu, aby téměř 4.000 posluchačů vylíčil dějiny zjevení Matky Boží Lurdské. Po kázání požádal pan děkan jménem osadníků pana vikáře, aby posvětil nový oltář a tak předal svému účelu. Společně pak sloužili všichni duchovní mši svatou.

V roce 1884 byla obnovena kaple sv. Panny Barbory. Bylo to v kostele místo nejvíce zpustlé. Oltář sešlý. ve spodní části shnilý tak. že hrozil sesutím, podlaha z cihel špatná. Kaple celá byla zapomenuta a v té době sloužila více nešvarům. Mladé dívky, které přicházely do kostela místo aby se modlily, chodily se spíše bavit do této kaple a rušit tak ostatní při bohoslužbách. Proto se rozhodl pan děkan tuto kapli nechat obnovit a rovněž obnovit i pobožnosti ke svaté Barboře, patronce umírajících. O druhém vánočním svátku se obrátil k věřícím s prosbou, aby přispěli svými milodary k tomuto účelu. Příspěvky se scházely z všech stran – např. 6 svícnů v ceně víc jak 80 zlatých, stavivo a ostatní potřebné věci v ceně kolem 250 zlatých. Hned bylo možné přistoupit k dílu. Spodek oltáře byl udělán celý nový – zděný. Svršek obnovený a celý vyzlacený, podlaha vytrhána z cihel a nahrazena dlaždičkami, zavěšena nová lampa a aby to místo nemohlo být zneužíváno, byly opatřeny také dveře. Vnitřek kaple vymalován. Vše bylo tak rychle vykonáno, že již 4. postní neděli 23. března 1884 mohla být kaple slavně vysvěcena.

Rok 1875 byl nepříznivý pro osadu mladovožickou živelnými pohromami. Na sv. Jana Křtitele – 24.6. – to bylo krupobití, které během 1/4 hodiny poničilo téměř veškerou úrodu a to jak v Mladé Vožice, tak i ve Staniměřicích, Horních a Dolních Koutech, Nahořanech a částečně v Radvanově a Bělči.

27. června v noci ze soboty na neděli opět bouře, kdy uhodil blesk do chrámu P. Marie na hradě. Blesk sjel až do vnitřku kostela, spálil široký zlacený rám obrazu P. Marie na oltáři, stejně i zlacený oltář a sjel do země, obraz P.Marie však nepoškodil.

Dne 3. července toho roku, strhla se opět nad Vožicí veliká bouře, z niž vzešla povodeň, která zničila celý mlýn. Obyvatelé přispěchali postiženým na pomoc a zachránili jim životy. Mlýn však vzal za své, celý se sesypal od základů. Jak kronika říká : ‚Bůh dopouští, ale neopouští , takže za pomoci občanů bylo uděláno to nejnutnější, aby ještě toho roku mohla rodina mlynáře Františka RAJSKÉHO bydlet a mít střechu nad hlavou.

Dne 29. června na den sv. apoštolů Petra a Pavla v 1/23 odpoledne zesnul v Pánu korunovaný král český a císař rakouský Ferdinand Dobrotivý na pražském hradě, uprostřed svých věrných Čechů, mezi nimiž byl a žil od doby zřeknutí se trůnu přes 26 let.

V měsíci září a říjnu byla přeložena nová střecha děkanského chrámu sv. Martina. Přeložení stálo po odečtení nákladů na materiál, povoz a nádenickou práci 110 zlatých.

Školní budova, postavená v letech 1869-71 nedostačovala, protože měla 3 třídy. V r. 1876-7 po zakoupení přilehlého domku a za četné pomoci občanů je rozšířena na školu o 5ti třídách, pan děkan přidává pro tuto potřebu i část vlastního děkanského pozemku. Za tímto účelem je také učiněna písemná smlouva mezi městem a děkanstvím, jak bude umístěna školní budova. Smlouva byla potvrzena i biskupstvím českobudějovickým dne 13.5.1876. 25. května 1876 světil pan děkan základní kámen ke stavbě, do něhož byla vložena památná listina. Na stavbu nové školy byl stanoven základní rozpočet 31.582 zlatých. 9. února 1876 byla učiněna veřejná dražba na tuto akci, nakonec akce přenechána panu staviteli Jindřichu ŠPIRHANZLOVI, který učinil nabídku nejnižší a to 24.250. 6.000 činily příspěvky zemské a ostatní částky byly dotovány z darů a příspěvků – z Vožice a přilehlých k tomu obcí. Každý podle svých možností. Placení a vybírání těchto příspěvků nebylo snadné, protože v r. 1875 panovala velká neúroda a mimoto mnoho obcí bylo postiženo povodněmi a krupobitím. Počet domů ve městě Mladá Vožice v té době je 284, v Pavlově 16 a počet obyvatelstva 2.190. Ve městě Ml. Vožice mimo jiné je také C.K. okresní soud, C.K. berní úřad, obecní úřad, C.K. notářství, C.K. četnictvo, C.K. finanční stráž, stanice hřebčinská, vrchnostenský důchodový úřad, občanská záložna, dobrovolný sbor hasičů, C.K. pošta a telegrafní stanice, okresní výbor, lékárna. doktor medicíny a chirurgie, ranhojič, pivovar a vínopalna. Kronika se ještě vrací k tomu, jak byl vybudován vodovod. 1874 – děkanskou zahradou a městem vodovod na Pondělek zřízen a tam nová kašna postavena. Před novou školou bude také na místě nynější nádržky vystavena nová kašna. Dne 8. září 1877 na slavnost Narození P. Marie, to bylo v sobotu“, protože ten den na sobotu připadl, světil pan děkan v chrámu Páně za asistence místního kaplana P. Josefa ZÁKOSTELSKÉHO prapor dobrovolných hasičů mladovožických. Toho dne kolem 10. hod. dopoledne za zvuku hudby, střelby z hmoždířů a slavnostního vyzvánění přišel hasičský spolek domácí, doprovázený spolkem hasičů pacovských a delegací hasičů táborských stejně i místními samosprávnými úřady a velikým množstvím domácího i přespolního lidu do děkanského chrámu. kde byl na čestném místě uložen prapor. Když všichni zaujali svá místa, pan děkan měl k tomu také proslov a pak prapor posvětil, pak 3 hřeby ve jménu Nejsv. Trojice do praporu zarazí(, pak se připojovali další hodnostáři a dělali podobný úkon – zarážení hřebů. Potom byla slavná mše sv. a ukončena slavnost společnou hostinou v hostinci pana Matěje ROSOLA. Odpoledne pak následovalo veřejné cvičení hasičů na náměstí. Tento den byl slavný pro město, ale další – tedy neděle 9. září 1877, na níž připadl svátek jména P. Marie byl o to slavnostnější, protože ten den byla svěcena nově vybudovaná škola, která během 2 let nákladem více než 30.000 byla vybudována. Časně zrána oznamovala střelba z hmoždířů blížící se slavnost, téměř ze všech domů vlály prapory a ze všech stran se hrnul lid, aby se mohl účastnit slavnosti, která měla začít v 10.00 hod. dopoledne. Již k 9.00 hod. se scházela školní mládež, řemeslnické spolky se svými prapory, úřady a všichni hosté na náměstí, kam přijel potom c.k. místodržitelský rada a okresní hejtman táborský pan Jan BRADÁČ. K l0.00 hodině se potom hrnul průvod od záložny po náměstí, který čítal několik tisíc lidí k děkanství, kde se k němu připojilo duchovenstvo. Průvod obešel náměstí a zastaví! před novou školní budovou, vkusně ozdobenou, kde se zastavili ­školní mládež, spolkové, úřadové a hosté. Ostatní lid zaplnil celý zbývající prostor od školní budovy až ke kostelu tak. jak udává pisatel kroniky, že by bylo ani jablko nepropadlo. Za posvátného ticha vstoupil pan děkan na kazatelnu, udělanou k tomu účelu u hlavních dveří školní budovy a měl slavnostní řeč. Po ukončení řeči provedl pan děkan za asistence důst. pana faráře Josefa DECARY, faráře novoveského a velebného pana Josefa ZÁKOSTELSKÉHO, místního kaplana posvěcení školy. Po ukončení obřadu se opět průvod odebral do chrámu Páně, kde byla sloužena slavná mše svatá. Celá slavnost zakončena v l .00 hod. odpoledne slavnostním obědem v hostinci u Rosola.

V prosinci 1877 byl jmenován P. Josef ZÁKOSTELSKÝ, který od r. 1869 v Mladé Vožici kaplanoval, farářem ve Vrcholtovicích. Na to místo nastoupil 27. prosince 1877. Na jeho místo, jako kaplan do Mladé Vožice přichází P. Matěj LAJER a to 5. ledna 1878.

V roce 1878 byla provedena vnitřní oprava filiálního kostela v Blanici. Přispěly na opravu jak zdejší, tak také ostatní dobrodinci. Značnou část – 50 zlatých – darovala na žádost pana děkana mladá kněžna Eleonora ze SCHWARZENBERGŮ, takže kromě opravy mohlo být pořízeno ještě nové mešní roucho černé barvy, kaditelnice a kropenka. Oltářní obraz P. Marie a sv. Václava maloval akademický malíř pan Václav ŠEBELE, toho času asistent při obecné vyšší reálné škole v Písku a pozlacení oltářů provedl pan Antonín STULÍK z Bechyně. Svěcení oltářů učinil P. Augustián HEGER, biskupský vikář a farář v Hošticích, pan děkan měl kázání a zpívanou mši svatou za velké účasti lidu.

11. února 1878 vydán byl pastýřský list prostřednictvím vik. úřadů, který obsahoval smutnou zprávu o smrti papeže PIA IX. Zemřel 7, února mezi 5. a 6. hod. večerní, ode všech milovaný ve stáří 86 let. Úřad od Boha svěřený spravoval téměř 32 let tak dlouho, jako žádný z jeho předchůdců. Jeho papežská léta převýšila skoro o 7 let sv. Petra. Když se vykonaly smuteční obřady předepsané pro církev pastýřským listem 22. února 1878, je rozeslán nový pastýřský list, který přinesl novou radostnou zprávu o zvolení nového svatého otce kardinála Joachima Pevvi, který přijal jméno LEO XIII. Zvolen byl za papeže 20.2.1878 a do úřadu uveden 3. března.

V roce 1879 byl pomocí všech obnoven oltář P. Marie na Hradě. Práci převzal pan Josef TÄUBEL pozlacovač z Budějovic. Práci provedl za smluvenou částku 150 z 1.80 krejcarů. Truhlářské práce na oltáři provedl pan Jan MARŠÍK, truhlář v Mladé Vožici za 10 zl. Dovoz oltáře stál 7 zlatých 40 kr. Renovaci bylo nutno provést proto, že toho roku – 1878 – okolo půlnoci se strhla nad Mladou Vožicí bouře, při níž udeřil blesk do kaple, vjel severním oknem do kaple, srazil omítku na kopuli. odtud sjel na oltář, objel veliký rám obrazu Mariánského a spálil na něm pozlacení, ale obraz vůbec neporušil. Spálil také pozlacení na oltáři i sádrové andělíčky zničil, sjel pak po mramorových schodech. od nich částku, jak dosud vidno urazil do lodě chrámové a pak zmizel. Posvěcení opraveného oltáře provedl pan děkan sedmou neděli po sv. Duchu r. 1879. Vše opět učiněno slavnostně, počínaje průvodem od děkanského kostela na hrad, kde v 10.00 hod. byl proveden celý obřad a zakončen průvodem zpět do děkanského kostela, kde byla adorace a požehnání s nejsvětejší svátostí oltářní.

Dne 9. června 1879 po 4. hod. odpolední přitáhly černé mraky od Miličína, které jak tam, tak i zde vychrlily tolik vody, že z toho vznikla povodeň. Vzešla tím velká škoda všem těm, kteří měli louky kolem potoka.

V roce 1871 – 19. ledna – po smrti pana faráře POKORNÉHO, ujímá se farnosti P. Jakub KREJČÍ. Tento den je jmenován do tohoto úřadu. 12.9.1871 vychází královský reskript od císaře a krále Františka Josefa I, který nabádá k zpevnění pokoje, míru a jednoty, ve kterých se všechny, jím spravované země v současné době nalézají. Chce také podle toho císař učinit určitý výnos, založený na právech a povinnostech každého občana, která by si plně osvojil a také přijal. Jeho ušlechtilé záměry a počáteční plány se nakonec zvrhly.

Z 25. na 26. května 1872 strhla se nad okresy hořovickým, náchodským, berounským. královickým a žateckým kruté bouře až v průtrže mračen a z toho povstala velká povodeň. Podle vykázaných škod, které byly způsobeny, šlo o finanční částku

8 mil. 885.450 rakouských zlatých.

O život přišlo celkem 240 lidí. Byly proto konány sbírky na pomoc postiženým. V Mladé Vožici dělaly sbírky výnos přes 400 zlatých. Téhož roku byl v Praze ve slévárně Betlmanově přelit prostřední zvon filiálního kostela janovského, protože byl puklý. Přelití stálo 387 zlatých a bylo to zaplaceno z výnosů kostela janovského. Nový zvon byl 21.5.1872 od světícího pražského biskupa Dr. Karla Františka PRŮCHY posvěcen na jméno VÁCLAV. V tomto roce bylo také nutno přistoupit k opravě kostela Všech svatých v Janové, protože byl již zpustlý. Přifařené obce učinily sbírku na opravu a každý podle svých možností daroval peněžní obnos na tuto akci. Hrabě a patron pan Karel z KÜENBURKU věnoval potřebný materiál zdarma, takže oprava si vyžádala vcelku 1.000 zlatých. Oprava se udělala jak vně, tak i uvnitř včetně restaurování obrazů a soch – většinou zlacením.

27. října 1872 v neděli byl pak kostel při slavnostních bohoslužbách vysvěcen. Úkon provedl pan vikář, delegovaný od pana biskupa Jirsíka, P. Augustin HUGR, za asistence šebířovského pana faráře P. Františka SOUKUPA a P. Josefa ZÁKOSTELSKÉHO, místního kaplana. Ve stejné špatném stavu se nacházel i hřbitovní kostel sv. Mikuláše, na jehož opravu byla učiněna rovněž sbírka, pan patron dal potřebný materiál a odpoledne v tutéž neděli, t. 27. října 1872 byl i hřbitovní kostel opravený, při bohoslužbách posvěcen. Odtud se pak konal slavnostní průvod do děkanského kostela, kde byla celá slavnost zakončena adorací a požehnáním.

V roce 1873 byly ke konci roku pořízeny 2 nové zpovědnice z kostelního jmění a v kostele umístěny, opraveny oboje dveře spolu i s celou sákristií.

V lednu r. 1874 byla obnovena krizová cesta, stejně i 2 velké postranní obrazy u hlavního oltáře, představující svatou rodinu a nanebevzetí P. Marie. Oprava stála 107 zlatých a opět To byl dar od věřících na popud pana faráře. Při této opravě byly umístěny nové kříže na jednotlivá zastavení křížové cesty, které tam dříve nebyly. V r. 1874 byla také zevrubně opravena křížová cesta, která je postavena kolem chrámu P. Marie na Hradě. S tímto byla spojena i úprava celého okolí kolem chrámu, počínající úpravou přístupových cest a konče vysázením přes 2.000 stromků pro zkrášlení celého okolí. Některé obrazy zastavení křížové cesty už nebyly znát a znovu je obnovil pan LEHMAN z Prahy. Celý náklad na opravu si vyžádal téměř na 1.000 zlatých a byl pořízen obětavostí osadníků. Při té příležitosti byl také celý kostel P. Marie na hradě opraven a vybílen i zvenčí. Celou akci ocenil pochvalným listem otec biskup z českých Budějovic Jan Valerián JIRSÍK, který předal panu Fr. Lad. MATOUŠKOVI ­městskému radovi. 15. srpna o pouti k P. Marii na hradě bylo celé toto dílo slavnostně posvěceno D.p. kvadriánem z řádu sv. Fr. z Votic, veliká slavnost tato v celé farnosti byla zakončena ve farním chrámu Páně slavnou mší svatou. Nejdůležitější ale, co se v r. 1874 stalo bylo to, že farní chrám sv. Martina na děkanský a fara mladovožická s církevním schválením byla povýšena na děkanství na všechny časy. Biskup Jan Valerián JIRSÍK k tomu vydal potřebný dekret a pak 8. prosince o slavnosti Neposkvrněného početí P. Marie byl při slavnostních bohoslužbách dekret přečten všem věřícím. Poslední významnou akcí pro celé město toho roku, t 1874 bylo zřízení městského vodovodu, ke kterému přispěl pan děkan KREJČÍ. Stávající vodovod vedl přes zahradu a využíval jej majitel panství hrabě Karel KÜENBURG. Protože Vožice trpěla v té době nedostatkem užitkové vody, byla na souhlas pana děkana a se svolením hraběte udělána přípojka, která vedla přes děkanskou zahradu a dvůr do města, aby se mohli na ni napojovat další zájemci. Za jakých podmínek má toto vše proběhnout, na to byla učiněna písemná smlouva, pod kterou se podepsali František ŠTIBRAL – radní,

Ladislav Fr. MATOUŠEK – radní, Pavel DUŠEK za měšťanstvo a pan děkan KREJČÍ.

1790 opět za přispění a aktivity pana děkana a všech ostatních, především věřících, dochází k obnově kostela. Ten je rozšířen a v některých částech také obnoven. Akce si vyžádala značných výdajů, ale vše bylo vykonáno, jak kronika říká ‚k větší cti a slávě Boží, tak jako i ve SZ začal budovat král David stánek Boží pro lid a především pro duchovní povznesení mladovožické farnosti‘. Výdaje, které byly vynaloženy na obnovu a rozšíření kostela se odrazily i na majetku farnosti, která byla zchudlá, ale v krátké době se opět za přispění všech věřících mohly pořídit nové bohoslužebné knihy (misály), které měly sloužit především pro větší slavnosti, konané ve farnosti.

V roce 1791 za přispění patronky kostela Terezy komtesy z Küenburka je rozšířen další potřebný mobiliář kostela a to především – jak kronika říká – ornát, 2 dalmatily, pluviál pro bohoslužebné účely. Není zapomenuto ani na filiální kostel v Janově, kde se vyměňuje v témže roce stará a již nevyhovující dlažba za dlažbu novou.

O roce 1789 se zmiňuje farní kronika jako o neblahém vlivu na víru lidstva tzv. ateistickou rebelií galskou, která měla na svědomí mnoho lidských životů. Především to byli kněží, kteří umírali pro obvinění z fanatismu a také i mnoho věřících. Nejčastější smrt byla buď ohněm nebo mečem. Popravy byly konány hromadně. Po skončení tohoto fanatického hnutí a povstání přichází opět období klidu, především pro farnosti a věřící.

V roce 1792 za četného přispění věřících v podobě darů, rovněž i děkanství byla v kostele zbudována nová kazatelna pro hlásání a výklad Božího slova při významných církevních příležitostech – slavnostních bohoslužbách. Stejné tak o rok později, t. 1793 dochází k doplnění a rozšíření inventáře o nová potřebná bohoslužebná roucha, která jsou rovněž určena pro používání při slavnostních bohoslužbách.

V roce 1794 dokončena přestavba kostela. Dílo učiněno k větší cti a slávě Boží ve prospěch lidu věřícího a za dobré kvality. Téhož roku zvolen v pořadí 34tý patron ve farnosti, pan Jakub ZEDNÍK. Pečuje o farnost a její majetek krátký čas (asi 1/2 roku) a po něm 35tý patron Bartoloměj KUČERA z Bendova Záhoří. Na vnitřku kostela je pořád pracováno v různých formách vylepšování – např. vylepšení presbytáře, rozšíření kůru, obohacení o další potřebné věci (lavice apod.), sochy. Na tomto dle se velkou měrou podílel pan Matyáš HORKÝ. Je povolán k provedení této práce z Prahy od řádu Pavlánů. Je mu zde poskytnuto vše potřebné, počínaje ubytováním, materiálem potřebným k vykonání práce a všemi ostatními potřebnými věcmi. K větší cti a slávě Boží a ku prospěchu celé farnosti – všech věřících je slavnostně dokončeno a předáno dílo 21. září. Byl to slavnostní den pro celou farnost. Obřadu se zúčastnil i hlavní patron pan hrabě František KÜENBURG.

V roce 1796 jmenován pomocným patronem (správcem) v pořadí 36tým pan Václav VOLF, v té době senátor, jemuž je do správy svěřen opět veškerý majetek, který vlastní zdejší děkanství. Ten je rozdělen po částech dalším dvěma pomocným správcům p. Františku VOBOŘILOVI a Františku STRNADOVI, kteří mají povinnost z výtěžku získaného z majetku pronajatého odvádět určitý podíl ve prospěch děkanství.

V roce 1797 jsou v kostele pořízeny také malé postranní pokladničky pro dobročinné příspěvky a dary od věřících, které mají sloužit svým výtěžkem pro potřeby kostela, především v záležitostech doplňování a obnovování potřebného inventáře. Bylo zapotřebí také obnovit střechu kostela v Janové, která byla rovněž vykonána a na nákladech na obnovu se podílel patron, děkanský úřad a věřící, kteří přispěli svými dary.

V roce 1798 je jmenován do farnosti kaplan Václav PERNET, který je pověřen duchovní správou podle přesně stanovené smlouvy, která jej pověřuje určenými úkony v duchovní činnosti. Smlouva je učiněna na popud zdejšího pana děkana a potvrzena oběma stranami.

Rok 1800 – když kostel opatřen byl uvnitř vším podle představ zdejšího duchovního k větší cti a slávě Boží, a také podle přání věřících k větší kráse celého kostela a dokončeno obnovou a doplněním hlavního oltáře o některé prvky, uzavřel zdejší duchovní pan děkan Morávek smlouvu o pořízení lepších varhan pro kostel a to s miličínskou farností. To bylo také učiněno r. 1800 a stávající varhany byly zaměněny, protože zdejší už nevyhovovaly potřebám chrámu. Za nové pořízené varhany musel být také zaplacen potřebný finanční vyrovnávací obnos 1.500, na kterém se podílela jak farnost, tak i patron. Varhany byly převezeny a Instalovány, rovněž i rozšířeny, aby vyhovovaly pro kapacitu zdejšího kostela, o jeden celý manuál a o další rejstříky.

Krátce poté se konaly v kostele sv. Martina dvě významné události. Jednak oslavy výročí svateb – čestného občana města MLÁDKA a jeho choti Terezie a patrona kostela Leopolda KÜENBURGA s kněžnou Zdislavou, rozenou Valdštejnovou. Posléze pak kněžská svěcení. 2. února to byl novosvěcenec P. Jan VOBOŘIL, který byl také ustanoven kaplanem v Mladé Vožici a posléze 22. listopadu novosvěcenec P. Antonín KRÁL, který byl ustanoven kaplanem v Miličíně. Slavnost proběhla za velké účasti věřících, především patrona a jeho manželky, od kterých také novosvěcenci přijali četné dary, bohoslužebná roucha a také i četné dary v podobě peněz a jiných potřebných věcí.

V roce 1802 byly stávající varhany zcela předělány generální opravou a byly jako nové. Proto kronika zaznamenává tuto akci jako pořízení nových varhan.

V roce 1803 pro větší slavnosti a akce ve farnosti pořizují se nová bohoslužebná roucha, především dokonalejšího a svátečnějšího rázu, aby se mohla používat k větší cti a slávě Boží. Je to vlastně taková poslední akce zdejšího pana děkana Morávka, který se o to zasloužil, protože se dostavuje se stářím i nemoc a pan děkan odchází na zasloužený odpočinek – je přitom jmenován čestným občanem mladovožickým na podnět zdejšího patrona a také kanovníkem u sv. Víta v Praze a to v r. 1805 – 22. srpna. Zároveň je jmenován novým správcem a děkanem farnosti P. Jan Václav BOUKAL. Uveden do tohoto úřadu je při slavnostních bohoslužbách za hojné účasti věřících patronem farnosti hrabětem Leopoldem Küenburgem. Pan děkan nové jmenovaný, má velké zásluhy, především při zvelebování interiéru kostela a rozšiřování bohoslužebných rouch a dalších potřebných věcí. Např. v r. 1809 jsou obnoveny obrazy na postranních oltářích, v r. 1810 pořízena nová monstrance, 12. srpna téhož roku pořízeny obrazy nové křížové cesty, nový kalich. 11. srpna 1812 umírá hlavní patron chrámu a farnosti hrabě Leopold KÜENBURG. Jeho tělo při velkolepém pohřbu je uloženo do kaple sv. Mikuláše.

V roce 1827 je pořízen nový obraz P. Marie do kaple na hradě, v r. 1832 podle kroniky. umírá pan děkan BOUKAL, v tomto roce je také ve Vožici zřízena pošta. V roce 1833 a 1836 opět učiněny určité vnitřní úpravy vnitřku kostela (přemísťování různých věcí na jiná místa v kostele). Na tom mají zásluhu Jak noví patroni, tak i kněží.