V r. 1880, dne 13. května, kdy už všechny stromy kvetly, udeřil takový mráz, že stromy všechny pomrzly. Na podzim r. 1880 je vydána od sv. Otce Lva XIII. památná encyklika „grande munus“ (přeloženo velká povinnost), kterou nařizuje, aby v kalendáři římské a obecné církve byl vložen a každoročně byl slaven s velkou úctou svátek svatých Cyrila a Metoděje. Za tento dar chtěli Slované poděkovat sv. Otci a proto se rozhodli učinit děkovnou pouť do Říma koncem června a oslavit tam svátek sv. Cyrila a Metoděje spolu se sv. Otcem. Této pouti se účastnil také zdejší pan děkan a popisuje její průběh od samého počátku až po slavnostní zakončení v Římě. Byl to pro všechny slovany krásný duchovní zážitek, zvláště setkání se sv. Otcem. 6. července po rozhovoru se sv. Otcem přijali všichni poutníci od něho apoštolské požehnání a vrátili se domů 13. července večer. Pout trvala 3 neděle.
21. srpna 1881 pisatel kroniky zaznamenává opět povodeň, která postihla mladovožicko. K večeru kolem 5. hod. začala krupobitím, které poničilo všechnu zbývající úrodu. Kroupy, doslova cituji : ‚velikostí jako vlašský ořech‘, vše poničily, stromy vyvráceny, větve zpřeráženy a ovoce se stromů na zem sráženo. Lidé všichni lomili rukama nad tou pohromou, jen v jednom domě se veselili a to v hostinci na radnici, nebo jak se říká v záložně, který měli od obce v pronájmu manželé Jan a Marie VÍTKOVI. Hned od pravého poledne se tam tančilo a nepřestávalo se, ani když se blížilo požehnání odpoledne ke třetí hodině, takže nakonec i když tam poslal pan děkan se vzkazem, aby přestali alespoň po čas požehnání a oni neposlechli, musel tam dojít sám s obecním strážníkem a hudbu a tanec zakázat alespoň po čas požehnání. Sklidili za to oba sprostých nadávek a urážlivých slov, ale jakmile požehnání skončilo, hrálo a tančilo se vesele dál i po čas trvání pohromy v podobě krupobití. Takovou necitelnost dali zmínění pachtýři najevo. Pan děkan v kronice dodává doslova : ‚chraň Bůh vícero takových osadníků‘.
Pan děkan chtěl prohloubit ducha zbožnosti a pravého křesťanství ve své osadě a proto se rozhodl učinit v roce 1882 zvláštní duchovní obrodu, tzv. misie, ty do té doby ve farnosti nikdy nebyly. Dostal na svoji žádost o učinění tohoto díla od svého nejvyššího pastýře biskupa Jana Valeriána JIRSÍKA kladnou odpověď a také požehnání pro tak vznešené a ušlechtilé dílo. Sv. misie započala 24. března 1882. Konali ji otcové redemptoristé od sv. Kajetána v Praze P. František MASOPUST, P. František PIVNIČKA a P. Eugen JANEČEK od 24. března 1882 do 4. dubna 1882. Prostorný chrám mladovožický byl vždy přeplněn věřícími a zvláště při kázání o NSO a kázání mariánském. Vrcholu ale dostoupila slavnost v den postavení a posvěcení misionárního kříže. Podle výroku samých mladovožických, neviděla Vožice ještě nikdy ty nesčetné zástupy lidu, které se sešli k uctění sv. kříže. Bylo jich zajisté k 8.000, takže kázání se muselo konat venku na náměstí. Byla to náročná a také úmorná práce misionářů, ale těch. kteří v tyto dny přijali sv. zpověď a sv. přijímání bylo podle kroniky napočítáno 3.320.
Taktéž v tomto roce dostal zdejší kostel krásný dar od paní Františky JABULKOVÉ, která byla vdovou po panu Celestýnu JABULKOVI, bývalém řídícím školy a řediteli kůru v Mladé Vožici. Přinesla k velikonočním svátkům jako dar 8 krásných svícnů stříbřených. jejichž spodek byl upraven v gotickém slohu a věnovala je na hlavní oltář. Téhož roku si také objednal spolek řezníků svůj vlastní prapor ozdobený, aby sloužil především ke slavnostem. Také na slavnost Božího Těla jej pan děkan na začátku obřadu posvětil, aby mohl být hned použit při slavnostním průvodu, spojeném se 4 zastaveními a adoraci s Nejsvětější Svátostí Oltářní. Průvod se vždy konal kolem kostela, ale zrovna toho roku, jak říká pisatel pršelo, což se ještě za 12 roků nestalo na tento svátek, musel se průvod a adorace udělat uvnitř kostela. Kromě toho dostal kostel toho roku, jako darem od jednoty spolku uctění Nejsvětější Svátosti Oltářní a k podělování chudých chrámů nová bohoslužebná roucha, 2 bílé dalmatily. Tento spolek během několika roků vždy dával dary na potřeby kostela, zpočátku v tomto spolku bylo jen málo lidí, ale pro hmotný i duchovní prospěch celé farnosti se spolek rozrůstal, takže v r. 1882 měl 80 členů. Člen toho spolku měl za povinnost kromě běžného plnění – tzn. běžného uctívání Nejsvětější Svátosti Oltářní – ještě navíc 1 hodinu v měsíci věnovat úctě Nejsvětější Svátosti Oltářní a malý dar pro kostel. Jak říká pan děkan, že během několika let dostal od tohoto spolku následující roucha pro bohoslužby: pluviál bílé barvy, 2 mešní roucha bílé barvy, 2 barvy fialové, mešní roucho zelené barvy, červené barvy a dvě dalmatily bílé. K tomu přidala ještě také paní hraběnka Klementina z Küenburgu jedno roucho bílé barvy. Pro filiální kostel v Blanici objednal pan děkan z příspěvků mladé paní kněžny Schwarzenbergové mešní roucho černé barvy, kaditelnici, loďku, kropenku a kropáč z čínského stříbra a za pomoci záduší (majetku) pluviál červené barvy. V r. 1882 byla také pro počáteční příznivé počasí slibována krásná úroda obilí, ale bohužel, těsně přede žněmi i během žní se počasí pokazilo a bylo hodně deštivo a chladno s větrem – to trvalo s malými přestávkami až do měsíce září, takže velká část obilí nemohla být sklizena a zůstala na poli. Škoda byla o to větší. protože obilí bylo přede žněmi v nádherném stavu. Vznikly tak veliké ztráty a cena obilí velice vzrostla.
V roce 1883 je postaven k úctě Matky Boží nový oltář – oltář P. Marie Lurdské. Ač do té doby nestál totiž v kostele žádný mariánský oltář, proto se pan děkan rozhodl pro zbudování takového oltáře. Dostal k tomu svolení od biskupské konzistoře v Budějovicích. Vyzval v r. 1882 v neděli po sv. Havlu, na niž připadá všeobecné posvěcení chrámů, všechny věřící k tomu. aby byli podle svých možností nápomocni svými dary pro toto ušlechtilé dílo. Věřící tuto výzvu přijali s takovou radostí a vděčností. že za krátkou dobu bylo sebráno na tuto akci od věřících 500 zlatých. S dílem se mohlo hned začít, takže koncem prosince r. 1882 byl postaven celý oltář. Proto mohlo být také i na 1. neděli po Zjevení Páně, t.j. 7. ledna 1883 ustanoveno slavné svěcení tohoto oltáře. ‚Katolický denník Čech‘ přinesl také o této akci a tomto ušlechtilém dle pana děkana Jakuba KREJČÍHO zprávu ve svém 17tém vydání. Socha P. Marie mohla být objednána ke zhotovení v umělecké domě firmy ‚Verbůth v Paříži‘ a je 180 cm vysoká. Svěcení bylo také slavností pro všechny věřící. Opět za účasti duchovních z okolí. Opět slavnostní průvod, který se ubíral do kostela a nesena socha. Z duchovních byli přítomni P. Fr. SOUKUP, biskupský vikář a farář v Miličíně, P. Jos. JÍŠA ze Šebířova, P. František KRUPKA, farář ve Velkém Hlasivě a P. Řehoř SEEGL, farář ze Smilových Hor. Průvod šel z děkanství do kostela za zpěvu písně ‚Tisíckrát pozdravujeme tebe‘. Pan kaplan vystoupil pak na kazatelnu, aby téměř 4.000 posluchačů vylíčil dějiny zjevení Matky Boží Lurdské. Po kázání požádal pan děkan jménem osadníků pana vikáře, aby posvětil nový oltář a tak předal svému účelu. Společně pak sloužili všichni duchovní mši svatou.
V roce 1884 byla obnovena kaple sv. Panny Barbory. Bylo to v kostele místo nejvíce zpustlé. Oltář sešlý. ve spodní části shnilý tak. že hrozil sesutím, podlaha z cihel špatná. Kaple celá byla zapomenuta a v té době sloužila více nešvarům. Mladé dívky, které přicházely do kostela místo aby se modlily, chodily se spíše bavit do této kaple a rušit tak ostatní při bohoslužbách. Proto se rozhodl pan děkan tuto kapli nechat obnovit a rovněž obnovit i pobožnosti ke svaté Barboře, patronce umírajících. O druhém vánočním svátku se obrátil k věřícím s prosbou, aby přispěli svými milodary k tomuto účelu. Příspěvky se scházely z všech stran – např. 6 svícnů v ceně víc jak 80 zlatých, stavivo a ostatní potřebné věci v ceně kolem 250 zlatých. Hned bylo možné přistoupit k dílu. Spodek oltáře byl udělán celý nový – zděný. Svršek obnovený a celý vyzlacený, podlaha vytrhána z cihel a nahrazena dlaždičkami, zavěšena nová lampa a aby to místo nemohlo být zneužíváno, byly opatřeny také dveře. Vnitřek kaple vymalován. Vše bylo tak rychle vykonáno, že již 4. postní neděli 23. března 1884 mohla být kaple slavně vysvěcena.