Římskokatolická farnost Mladá Vožice

Po čtyřech dlouhých válečných letech, plných nedostatku a bídy, skončila válka. Velká část armády byla v zajetí, na italské frontě v říjnu 1918 vypověděly armády poslušnost a obrátily se na cestu domů. Nastal všeobecný zmatek – den převratu. V Čechách dali Rakousku výpověď a 28. října 1918 byla v Praze vyhlášena samostatnost zemí Koruny české. Tato zpráva o samostatnosti byla v Ml. Vožici přijata nadšeně. jak o tom referují noviny ‚Český jih‘. Říše rakousko-uherská se rozpadla na vice samostatných částí. V rusku válka skončila ještě dříve. Ze zdejších mladovožických osadníků se z ruského zajetí vrátili – první byl Alois MAREŠ – strojník, 29.3.1918, pak František KUBEC ze Staniměřic, 31.1.1918, Josef NOVÁK z Nahořan. 30.3.1918, František ŠVEC z Bělče č. 10, 3.4.1918, Václav KOSTROUN z Nahořan, 6.4.1918, Čeněk STRÁNSKÝ (vulgo číňan) z Ml. Vožice a František SMETANA z Janova, 29.4.1918, František HORKÝ z Ml. Vožice, 4.5.1918, Karel ŠŤÁSTKA z Bělče. 19.5.1918, František VANĚK, syn kováře z Ml. Vožice, 8.6.1918, Karel MAREŠ z Noskova 8.6.1918, pak BÁRTA z Oustějova, Otto ARENSTEIN z Ml. Vožice a Karel BEDNÁŘ z Bělče, Jan KREJČÍ z Bělče. Mnoho se jich vrátilo později a velmi mnoho se jich nevrátilo vůbec, buď padli v boji nebo zemřeli v zajetí.

První volby do obecního zastupitelstva dle nového volebního zákona se konaly 15.6.1919. Zapsaných voličů 1076, k volbě se dostavilo 963, vedle toho voleno 5 plných mocí. Z odevzdaných 968 obálek bylo 13 hlasů neplatných, 1 prázdný, 1 byl přeškrtnutý a ostatní označeny kombinováním. Z platných 955 hlasů obdrželi : soc. demokracie 337 hl., živnostníci 253, nár. dem. 159, agrárníci 107. nás. sociálové 99 hlasů. Podle toho připadlo mandátů : soc. dem. 9 (4 náhr.), živnostníkům b (3), nár. demokr. 4 (2), strana agrární 3 (2), národním sociálům 2 (1).

Dne 21.12.1920 se začalo prvně v Ml. Vožici svítit. Elektrický proud se vyráběl v elektrárně v Ml. Vožici zařízené v bývalé stodole domu č. 80 při městské radnici cestou tepelnou. Za 1 kWh se platilo 9 korun, výroba však stála mnohem více – 20 korun – protože bylo drahé uhlí. Později byla Ml. Vožice připojena k lince z Mydlovar, jakmile byla zřízena. Proudem dodávaným z Mydlovar se začalo svítit 7.3.1923.

Po smrti Vincence hr. z KÜENBURGU – následoval co držitel fideikomisního velkostatku Ml. Vožice bratr zemřelého Leopold Karel Jindřich KÜENBURG, narozený v Linci 26.11.1848, muž na své stáří zdravý a čilý, tak se předpokládalo. že delší dobu bude velkostatek spravovati. Avšak stalo se jinak. 17.6.1921 odjel z Ml. Vožice do Prahy, aby si tam vyřídil soukromé záležitosti. V pondělí 20.6. se chystal na zpáteční cestu do Ml. Vožice. Ještě si měl vyřídit nějakou záležitost. Jel tramvají a u kostela a kláštera Voršilek vyskočil z vozu tramvaje, avšak nešťastně. Byl vozem zachycen, udeřen, utrpěl otřes mozku, poškození lebky a páteře. Zůstal ležet v bezvědomí na dlažbě ulice, byl odvezen do všeobecné nemocnice na odd. profesora LUKULY, kde na chvilku přišel k vědomí, aby mohl říci kdo je a odkud je. A brzy na to ve 3 hod. odpoledne 20.6. zemřel. Byl 24.6. převezen do Ml. Vožice a 25.6.1921 byl na hřbitově sv. Mikuláše pohřben. Pohřbu se zúčastnili všichni patronátní kněží a profes. gymnas. v Táboře Josef STANĚK. Zemřelého pochovával jeho syn Dr. Max KÜENBURG, L.J. Pohřebních řečí nebylo.

V roce 1921 byl květen studený, červen mokrý a studený a od počátku července nenapršelo až 8.10. Bylo stále jasno a teplo. Obilí se urodilo hodně a znamenitě sypalo. Sena bylo málo a otavy pramálo. Ve čtvrtek 22.9.1921 počal z Tábora do Ml. Vožice jezdit autobus a od počátku byl hojně používán, býval i přeplněný. Autobusové spojení s Voticemi nastalo 29.1 1.1923.

V roce 1928 a 1929 byla jedna z nestudenějších zim. Ani staří lidé nepamatovali tolik sněhu a tak vysoké mrazy, trvání zimy tak dlouhé. Již koncem listopadu 1928 napadl sníh a připadával ustavičně, bez větru, nebylo ani žádných závějí. Celkem ho napadlo přes metr. Mrazy dostupovaly až -32°C. Následkem toho zvěř se nemohla dostati k zemi, trpěla hladem i zimou a mnoho zvěře pomrzlo. Také ptactva mnoho pomrzlo. Následkem těchto sibiřských mrazů pomrzlo mnoho ovocných stromů – více než 80% – což nikdo nepamatoval. Tak vzala za své třešňová alej u Rosolových polí k Dubině, vedle silnice k Janovu atd. Z takového množství sněhu byly obavy, aby při tání nedošlo k povodním. Sníh se však počátkem dubna 1929 rychle ztratil. Pro velké množství sněhu nemohla ani železnice pravidelně jezdit, byl nedostatek uhlí v domácnostech. Chudí lidé nemohli do lesa pro suché větve a tak zakoušeli velkou zimu v domácnostech. Jiná pohroma stihla zdejší krajinu, ba celou českou zemi 4.7.1929 – větrná bouře. Brzy po 7 hod. večerní přihnala se od západu prudká vichřice, která lámala mohutné stromy. Na děkanské zahradě mimo jiné v půli zlomila krásnou zdravou a silnou lípu, rozházela tašky na střechách. Na Hradě vyvrátila vichřice starou silnou lípu. Také v lesích bylo mnoho stromů vyvráceno a zpřelámáno. Škoda byla značná.

Protože do konce roku 1944 byl velký nedostatek kněží a nadměrnou prací v děkanské kanceláři (arijské doklady) nebyly prováděny zápisy do farní kroniky. Pokud se podařilo pozoruhodný materiál získat, je stručně zaznamenán. Místo kaplanské zde dlouho nebylo obsazeno. Byl dosazen katecheta P. Bedřich MALINA. Velmi se snažil pracovat nejen ve škole, ale vypomáhal obětavě i v duchovní správě a dobře se mu dařil plán oprav a vybavení kostelů

1. oprava a zakoupení mešních rouch

2. generální oprava malby děkanského kostela od F. THÉRA z Votic, mramorování oltářů a jiného vnitřního zařízení

3. vytónování kaple na Hradě, oprava obrazů sv. apoštolů

4. z této doby pochází asi lustr v děkanském kostele, darovaným rodinou KRCHOVOU, zhotovený Průmyslovou školou v Hradci Králové

5. v kostele zavedeno elektrické světlo

6. pořízen nový oltář sv. Terezičky (první v Jižních Čechách)

7. pořízen nový hlavní oltář. Návrh učinil profesor ZÁLEŠÁK z Umělecké průmyslové školy v Praze (2.400 Kč), sochařské a řezbářské práce provedl J. VAVŘICH z Prahy (13.750 Kč), truhlářské práce J. PISTULKA z Hlasiva (1 1.250 Kč). Celkem hl. oltář stál asi 28.000 Kč. Pořízen byl v r. 1929.

Během asi 3 let vykonal P. Bedřich MALINA velký kus práce. Veškeré doklady a fotografie zaslal a jsou uloženy v archivu. Po odchodu p. katechety MALINY za profesora do Poličky (napsal „Dějiny říms. breviáře“) nebylo zde ani kaplana, ani katechety. Na školách vyučovali náboženští laici.

Během roku 1932-1940 se nic zvláštního ve zdejší farnosti neudálo a nebyly ani nalezeny žádné záznamy. Od r. 1936 byl ustanoven kaplanem P. Josef BRŮŽEK, novosvěcenec. Působil zde do února 1941 a vykonal mnoho dobrého, jak na poli pastoračním (zase se po dlouhých letech v kostele káralo), tak pomocí sbírek bylo mnohé pro kostel opraveno – pozlacení kalichu, monstrance, nové zpovědnice a vytónování kostela v Blanici. Ustaven spolek ‚Sdružení katolické mládeže a farní knihovna‘. Obojí mělo útočiště v domě býv. Lidového družstva (budova pod děkanstvím). Později se konaly schůzky v obecné škole a knihovna přestěhována do 1. patra děkanství.

Od 1.8.1941 zdejší kaplan Josef BRŮŽEK odchází za administrátova do Nové Vsi u Ml. Vožice a tamější administrátor František VESELÝ za kaplana do Ml. Vožice.

Dne 28.6.1914 byl zákeřně zavražděn v Sarajevu následník trůnu František Ferdinand de ESTE a jeho manželka Žofie, vévodkyně z Hohenberka, rozená hraběnka Chotková. Atentáty byly dva – první, když se ubírali k uvítání na sarajevské radnici. Po uvítání pokračoval arcivévoda s manželkou v okružní projížďce. Přitom došlo ke druhému atentátu. Oba manželé byli těžce zraněni a při převozu zemřeli. Zprávě o zavraždění nikdo nechtěl věřit. 29.6. byl poslán do Tábora telegrafický dotaz o pravdivosti zprávy. Ihned byly vyvěšeny smuteční prapory. V pátek 3.7. byly konány smuteční bohoslužby.

Na svátek sv. Anny – 26.7.1914 byla vyhlášena mobilizace. Bylo povoláno mnoho mužů do zbraně. Někde v rodinách zůstaly jen ženy a to bylo přede žněmi.

28. července 1914 byl vydán císařský manifest a Srbsku vypovězena válka.

První zranění vojáci přijeli do Ml. Vožice 16.11.1914. Bylo to 12 Poláků, jen lehce zraněných, umístěni byti na zámku, kde byl zřízen lazaret odbočkou Červeného kříže pod vedením p, hraběnky Karoly KÜENBURGOVÉ, která raněné sama ošetřovala. V polovině ledna 1915 opustiti lazaret jako uzdravení.

V noci z 31.1. na 1.2.1915 zemřel ve svém bytě v domě č.3 držitel fideikomissního panství Ml. Vožice, patron chrámu Páně a děkanství v Ml. Vožicí a far Miličína, Kamberka, Šebiřova, Nové Vsi a Vrcholtovic p. Vincenc hrabě KÜENBURG. Zemřel náhle, byl raněn mrtvicí. Ráno 1.2.1915 jej nalezli domácí lidé v posteli mrtvého. Pohřben byl se vší slávou 5.2.1915 za přítomnosti všech, patronátních kněží a gymnasiál. katechety v Táboře Dr. Jos. STAŇKA. který byl důvěrný přítel p. hraběte. pohřební řeč měl mladovožický děkan. Bydlel stále v Ml. Vožici od smrti svého otce hraběte Karla od r. 1855. Ovládal dosti dobře český jazyk. Byl dlouhá léta členem okresního zastupitelství, členem okresního výboru. kde měl referát silniční. Se správou města Ml. Vožice byl vždy v přátelském poměru a co mohl, pro město vždy udělat. Jeho syn LEOPOLD se pohřbu účastnit nemohl, byl s vojskem v Haliči.

Za války se mší svatých zúčastňovaly jen ženy a děti, prostora pod chórem pro muže byla skoro prázdná.

Počátkem r. 1916 se začala projevovat velká drahota všech věcí a potřeb. 25.5.1916 se na trhu prodávala housata -jedno za 20 korun -dříve stálo 2,40 korun. Cena dobytka stále stoupala.

Oddavky „per procuratorum“ za 35 let svého působení jako duchovní správce, měl oddávající děkan jen z té příčiny, že to bylo v roce válečném, kdy se mnohé sňatky uzavíraly narychlo s dispensí od všech 3 prohlášek. 1.8.1915 byl ve filiálním chrámu Páně v Blanici oddán Bedřich CHMEL, odborný učitel v Praze s‘ Emilií FAUOVOU z Blaníce. Nepřítomného ženicha zastupoval strýc nevěsty p. Karel ŠILHA, rolník z Velkého Hlasiva.

Válečné události r. 1914-15 měly také velký vliv na masopust. Toho roku nebyl – nikdo si na oslavu masopustu ani nevzpomněl. Mysl všech byla u svých blízkých na válečném poli. Počínaje 16.2.1915 všichni zdejší pekaři přestali péct rohlíky, housky a obdobné pečivo z důvodů nedostatku pšeničné mouky. Pekly se jen pouze tzv. žemle z pšeničné mouky smíchané se žitnou.

Leden 1916 byl nejteplejší od r. 1775. Od vánoc 1915 až do 31.1.1916 bylo počasí velmi mírné, zrovna jarní, jako bývá v březnu, bez mrazu a sněhu. Počátkem února trochu přimrzlo a napadlo i trochu sněhu a až do konce února bylo sychravo. Sníh roztál a bylo bláto – počasí až do počátku června střídavé. Zimní období 1916-1917 bylo neobyčejně dlouhé. Od listopadu 1916 do 18.1.1917 bylo počasí velmi mírné, bez mrazu a sněhu, více deštivo. V době vánočních svátků 1916 pršelo jako v létě, též 1. a 2.1.1917 hustě pršelo, potoky se rozvodnily a to trvalo až do 5.1.1917, kdy začalo trochu mrznout. 10.1.1917 začal padat sníh a teprve 18.1. začalo mrznout a mrzlo celý únor 1917. Začátkem února silné mrazy, koncem února mírné a opět silné mrazy. Koncem března se oteplilo. Na Velký pátek 6.4. drobně pršelo a na Bílou sobotu začal padat sníh a napadlo ho 25 cm. Obvyklá slavnost vzkříšení se konala pouze v kostele. Duben byl chladný, jarní práce se velmi zdržely.

V únoru se projevil nedostatek uhlí. Horníci u vojska, nedostatek vagonů. V Praze 9.2. přestala jezdit elektrická tramvaj.

V září 1917 byl nedostatek koření, chyběly látky na oděvy, plátna atd. Nebylo možné ani za velké peníze je koupit. Haličtí židé, kteří před Rusy co Čech utekli a v Ml. Vožici také byli ­ valnou část těchto věcí zkoupili a dále odvezli. Proti těmto uprchlíkům rostlo čím dál tím větší roztrpčení. Židovští uprchlíci tu ukázali v celé nahotě svou židovskou povahu. Kšeft a jen kšeft ­zbohatnutí i na útraty pohostinného českého obyvatelstva bylo jejich snahou. Byli ubytování v hotelu ‚U Iva‘. Zpočátku s nimi obyvatelstvo sympatizovalo, ale když vidělo, že pracovati nechtějí, než kšeftovati, bylo rádo, že se jich zbavilo. V tomto roce už byla velká drahota všeho zboží. Nejvíce podražily nítě, nebyly vůbec ke koupi. V listopadu 1917 byla pro válečnou potřebu rekvisice sena a slámy, ač každý hospodář měl nedostatek, musel odvésti. Děkanství dalo 5 q. Nebyl petrolej, ani uhlí. Petrolej se dával na lístky – 1 I na domácnost. Začalo se tedy svítit acetylenem. V červenci a srpnu byl zřízen telefon. Okres založil jeho zřízení jako zápůjčku. V roce 1917 byla též rekvizice všeho obilí, brambor a píce. Nouze byla ve všem. V obcích byly zřizovány rekviziční komise. které sepisovaly zásoby v domácnostech. Podle počtu osob ponechány zásoby, ostatní byto zrekvírováno. Lidé obilí schovávali kam mohli i na poli do hnoje. Tím se mnoho obilí zkazilo. Těm, kdo neměli žádné obilí se dávali poukázky na odběr chleba, tzv. chlebenky, kuřákům na tabák tabačenky. Pivo, měl-li hostinský jaké, mohl čepovati teprve od 6 hod. a také jenom odměrku. Maso nebylo, dobytek byl zrekvírován pro vojsko. Pokud bylo, stály před krámy velké fronty lidí.

V roce 1918 zmrzla žita v květu. 23.-30. června byla velká zima a v noci mrazíky. Vše, co bylo v květu zmrzlo, klasy byly úplně prázdné a mandel takového žita dával 10-20 kg zrna. Nájemce zdejšího dvora Marek LÜFTSCHITZ žito z výměry 60 měr pole, které bylo u luk k Vrážnému, ani nedal mlátit. Mnoho stromů. hlavně švestek zmrzlo.

Rok 1912 byl velice mokrý a poměrně chladný. Obilí narostlo velice mnoho, ale pro deštivé počasí je nebylo možné sklidit. Následkem dešťů v době žní se někde až polovina obilí zkazila. Otavy nebylo možné sklidit. Také brambory se sklízely špatně, bylo mnoho schnilých. Ozimé setí se zdrželo. Brzy přišly mrazy, ale zima byla dosti mírná, skoro bez sněhu.

V prosinci 1912 přesídlil z Ml. Vožice do Hradce Králové p. Josef SLÁDEČEK, který zde od srpna 1911 byl přednostou C.K. okresního soudu. Byl to muž řádný, jako soudce spravedlivý, přitom skromný a neohrožený katolík, v nynějších dobách mezi c.k. úřednictvem povaha vzácná. Se svou rodinou se zúčastňoval pravidelně mší sv., kde se školními dítkami velice rád mešní písně zpíval. Jeho chování se v kostele nebylo jen tak na oko, ale svým příkladem držel na uzdě jiné liberální pány. Jako otec a manžel byl vzorný. Ujímal se všech opuštěných, zvláště lidu venkovského.

Dne 30.5.1913 zemřel v Ml. Vožici Prokop DUŠEK, purkmistr města, který tuto funkci zastával nepřetržitě od r. 1867, více než 45 let. Rodem byl z vesnice Vracovic, fara Kondrac, kde se narodil 13.10.1833. Jako mladý muž se usadil v Ml. Vožici a zařídil si zde kupecký obchod. 16.9.1862 se oženil s Julií HAVELKOVOU, dcerou sládka. Byl to muž na svou dobu velice pokrokový, velmi spravedlivý a mírumilovný. Ze své purkmistr. hodnosti neměl žádný užitek, zastával ji vždy čestně, bezplatně, nikdy se nevynášel, ke každému byl zdvořilý. Hlásil se ke Staročechům a když v r. 1891 Mladočechy z politické činnosti zatlačeni, mnozí přebíhali ke straně mladočeské, purkmistr Dušek ustoupil do pozadí v politickém životě a zůstal Staročechem až do své smrti. Velmi rád vzpomínal první doby našeho národního probuzení, které sám částečně prožil, vzpomínal na RIEGRA, PALACKÉHO a jiné předáky staročeské. S místním děkanem žil v nejlepší shodě. Asi 15 let před smrtí předal obchod svému synovi, ten však obchod neudržel a byl nucen vyhlásit úpradek. Purkmistr si ponechal obaldu tabákovou a prodej kolků až do své smrti. Jaké vážnosti se těšil se ukázalo o pohřbu. jehož se zúčastnily všechny vrstvy obyvatelstva, spolky a společenstva s prapory. Na útraty města byl vystrojen pohřeb, jako ocenění jeho zásluh o město. Pan děkan se s ním u hrobu rozloučil a ocenil jeho dobré vlastnosti. Byl předsedou školní rady, předsedou Občanské záložny, členem Besedy a jiných dobročinných a vlasteneckých spolků.

Městské obecní volby v r. 1914 zasluhují být zapsány „pro memoria“, jak se dají křesťané židem vodit za nos. Až do toho roku se odbývaly obecní městské volby každé 3 roky bez větších agitací, s poměrně malou účastí svorně. Kandidátní listina byla jen jedna a podle ní se do městského zastupitelstva volilo. Počátkem r. 1909 se do Ml. Vožice přistěhoval advokát – žid

JUDr Emil ŠTERN. Jen se ve městě ‚ohřál‘, již počal tvořiti stranu ‚pokrokovou“, jak se později ukázalo, vlastně židovskou. Shromažďoval kolem sebe pod heslem ‚pokroku‘ přívržence, jimž lichotilo, že se p. JUDr s nimi baví, do jejich společnosti dochází a tak se kolem něho kupili. Pořádaly se večerní schůze, pan doktor mluvil a oni poslouchali. A pan doktor začal pomalu kritizovat všechno, hlavně obecní záležitosti s drzostí přímo židovskou. Když bylo zřejmé, kam až zabíhá ve své kritice, počali se od něho odvraceti. Co vše doposud ve Vožici bylo uděláno, bylo dle něho špatné. Ty, kdo s ním nesouhlasili. začal v táborském krajinském časopise ‚Jiskře“ veřejně pranýřovat. Hlavně to byl městský tajemník p. Josef STIBOR, na purkmistra p. Prokopa DUŠKA, pro jeho stáří a velkou oblibu si přece jen netroufal. Zůstali u něho jen ti, kteří si mysleli, že jim dopomůže k osobnímu zisku. ‚pokrokovosti‘ žida nerozuměli. Volby se konaly 27.-30.4. a 1.5. 1914. Dr. Stern vydal kandidátní listinu pokrokovou. Až do volby ve III. voličském sboru strana protipokroková – tzv. křesťanská – nedělala přípravy k volbám žádné. Strana pokroková denně pořádala schůze, slibovala co všechno ku prospěchu města udělá. Voličům pod Hradem slibovala vodovod. Sháněla i plné moci, kterých pak měla tolik, že je nemohla použít. Výsledek voleb – 191-199 hlasů strana pokroková, 1 1 1-120 hlasů strana křesťanská. Na znamení vítězství se konala oslava v hostinci ‚U Iva‘, kde všechno platil pan doktor. Jeho příznivci se těšili na další vítězství – židé jásali. Tento výsledek probudil stranu křesťanskou, ihned byly pořádány schůze – při volbě II. sboru bylo zvoleno 6 křesťanů a 2 židé a při volbě I. sboru, kde je počet voličů nejmenší, bylo vidět. oč se vlastně jedná. Že celý boj je vlastně židovští proti křesťanství. Výsledek volby – 8 křesťanů – pro židy překvapující. To nečekali – vítězství měli tak jisté. Poměr stran po volbách byl tedy tento – 10 pokrokářů proti 14 křesťanům. Zajímavé byly volby i tím, že se do poslední nohy všichni voličově k volbě dostavili. Poštmistra SLUNEČKU, který byl nemocen, přivezli do radnice a do volební místnosti ho vynesli. Volil křesťany, ač byl na něho činěn nátlak i vyhrožování hmotným zničením. Pan učitel LIŠKA, ač těžce nemocen, nechal se také dovésti a volil křesťany, jako i učitelé velkou většinou. Pan hrabě Vincenc KÜENBURG se také sám osobně dostavil a volil křesťany. Za purkmistra byl zvolen p. Václav ROSOL- hostinský, do městské rady MUDr. Zdeněk ZENKL, RŮŽIČKA – řezník a za stranu pokrokovou okresní tajemník p. Karel HOJOVEC. Pan doktor Štern sliboval, že pokoje nedá, dokud celé zastupitelstvo nebude pokrokové. A zatím? Čeho se sám nejméně nadál – rozstonal se a dne 4.9.1914 ve stáří 35 roků zemřel. Strana pokroková ztratila vůdce a teprve teď bylo vidět, jak držel své lidi pod komandem. Dělal velkého lidumila, nenaléhal na placení, ale do knih zapisoval. Po jeho smrti vdova posílala upomínky a neodpustila nikomu. Nejeden pokrokář se divil, za jakou ‚ideální duší kráčel. Z nepokrokářů mu nebyl dlužen nikdo. Aby měl více vlivu na obyvatelstvo ve městě i okolí, založil zde Lidovou záložnu, již nikdo jinak neřekl, než židova. Také zval do Ml. Vožice a sám hostil předáky strany pokrokové v Čechách. Tak dne 18.-19.8.1911 tu byl na návštěvě MACHAR, jindy universitní profesor Dr. T.G. MASARYK. Ti zde měli upevnit pokrokářství. Smrtí Šternovou prasklo všechno – zajisté ne ke škodě města. Byly tu za těch bojů nesnesitelné poměry, společenský život byl rozbit. Díky Bohu, že se Ml. Vožice Dr. Šterna zbavila.

Ve dnech 13.-17.9.1913 se konaly v okolí Ml. Vožice – střed manévrů byl u Chotovin, kde byl hlavní stan následníka trůnu Františka Ferdinanda de Este – veliké vojenské manévry. Účastnilo se více než 100.000 vojska všeho druhu a zbraní. Celý armádní sbor pražský a litoměřický, část armádního sboru vídeňského a haličsko-krakovského. Vojsko porůznu procházelo Vožicí. V neděli 14.9. v poledne nastal válečný stav. Nad Vožicí létala letadla, prošlo zde mnoho vojska směrem k Janovu a Bostovu. Boj zde na blízku nebyl, vše se odbývalo kolem Chotovin – Borotína. Těžká děla střílela od POSPÍŠILOVA, nyní ŽAHOUROVA mlýna přes kopec až k Chotovinám. Byla to pěkná podívaná, jak vypadá válka. Nikdo netušil, že se tak stane již příští rok.

Zemská školní rada v Praze, výnosem ze 3.8.1893 povolila, aby při obecní škole v Ml. Vožici byla zřízena měšťanská škola pro chlapce od počátku školního roku 1893/4. Protože pro školu tu nebyla samostatná budova, byly učebny opatřeny pro začátek v městské radnici č. 80. Tyto poměry trvaly dost dlouho, protože obec Ml. Vožice neměla dostatek finančních prostředků. Záležitost se však nedala stále odkládat a proto na schůzi městského zastupitelstva 20. i 2.1912 bylo odhlasováno, aby se ke stavbě nové budovy přikročilo a potřebné finance se opatřily výpůjčkou. Plány budovy, které vypracoval stavitel BROŽ z Král. Vinohrad, byly okresní školní radou v Táboře schváleny a stavba zadána staviteli p. St. HOLLOVI ze Sedlce na dráze Fr. Josefa za obnos 104.000 korun. Se stavbou započato začátkem června 1913 a dokončena v srpnu 1914. Vysvěcena byla dne 20.9.1914. Vyučování začalo školním rokem 1914/15.

V roce 1900 bylo přikročeno k výmalbě vnitřka kostela. Bylo to potřeba, protože vnitřek kostela by! sešlý. Uznali to i věřící a tak na výzvu během 3 měsíců sebráno bylo 1.300 zl. neboli 2.000 korun. Vyjednáno bylo s akademickým malířem panem Václavem SKRUŠNÝM, že tuto malbu provede, aby odpovídala baroknímu slohu a to za 1.800 korun. Začátkem července se započalo s prací a koncem září byta práce dokončena. lešení opatřil duchovní, patronát na celou úpravu přispěl 42 korun a půjčením dveří a prken na lešení. Pod varhanami bylo dříve jen prkno, to bylo odejmuto a nahrazeno barokní plastikou, kterou provedl sochař Jan SKRUŠNÝ, který také zhotovil hlavy na sloupcích – hlavy andělíčků za 76 korun. Tesařské práce stály 200 korun. Nebylo prý místečka, které by nebylo prohlédnuto. Vše vyspraveno a vyčištěno, včetně kaple sv. Barbory, která byla celá nahozena maltou a vyspravena. Při té příležitosti byla otevřena i hrobka, do které bylo nahlédnuto. Byly v ní jen zbytky z dřívějších dob. Slavnost dokončení díla se dělala na sv. Václava. za účasti kněží z okolních farností a pana vikáře Juliuse SLIVKY, který měl slavnostní řeč. V tomto roce, který byl také rokem milostivým, dostal i janovský kostel novou dubovou mříž.

Poněvadž varhany zdejší byly již ve špatném stavu, byly opraveny nákladem patronátu od firmy SKOPEK z Tábora za 200 korun. Obrazy křížové cesty rovněž ve špatném stavu byly již těžko znatelné, opraveny byly přemalováním za 140 korun. Přemalbu vykonal akademický malíř Václav OUŘEDNÍK z Prahy.

31. října 1901 dokonal svůj pozemský život, po dlouhé a těžké nemoci pan děkan Josef DECARA a pohřben byl 3. listopadu 1901 na hřbitově sv. Mikuláše. Zemřelého doprovodilo k hrobu 28 kněží a velmi mnoho lidí i ze sousedních osad. Svým vzorným kněžským životem a svou dobrotou zajistil si nesmrtelnou památku. 8. listopadu by( ustanoven kaplanem v Mladé Vožicí novosvěcenec Viktor MICHKA, rodák ze Stádlec. l0. listopadu bylo pořízeno autipendium se slovy : ‚Svatý Martine, oroduj za nás‘ pro děkanský kostel a pro kapli na Hradě autipendium se slovy : ‚Maria, oroduj za nás‘. Zásluhou ředitele měšťanské školy Jana BERANA, byla pořízena prkenná podlaha. aby děti necítily zimu od kamenné podlahy. Prkenná podlaha měla být v kostele pouze v zimní době (od 1. října do 1. května). Na léto se pak podlaha uschovává do děkanství, kde pro ni vedle vrat byla zřízena zvláštní kolna.

Dne 6. února 1902 byl na uprázdněné místo děkana dosazen patronem Čeňkem, hrabětem z Küenburgu nejstarší žadatel, dosavadní farář ze Šebířova P. Josef MYŠKA. l4. dubna se přestěhoval do Mladé Vožice a započal duchovní správu. Dosavadní administrátor P. Václav TŮMA se stal administrátorem v Šebířově. Nový pan děkan se narodil 1 1. května 1856 ve Stadnici, okres Hlinsko, hejtmanství Chrudim v Čechách. Gymnasiální studia konal 1868-1876 v Německém Brodě, teologická studia pak v Českých Budějovicích v r. 1876-1880 a 18. července 1880 byl vysvěcen na kněze. 1. září 1880 byl ustanoven kaplanem v Miličíně, tam setrval až do června 1885 a pak se stal farářem ve Vrcholtovicích. Odtud v r. 1894 odchází jako farář do Šebířova a pak do Mladé Vožice. Když přichází na nové místo, je uvítán náležitým způsobem panem patronem, panem patronátním komisařem, městskou radou, spolky a četným zástupem osadníků. Šebiřovská obec se nerada loučila se svým duchovním správcem a pro jeho zásluhy jej jmenovala čestným občanem šebířovským. Když přišel do Ml. Vožice, našel zde děkanskou budovu i ostatní stavení ve velice zbědovaném stavu, protože více než 15 roků se zde nestala žádná značnější oprava. Péčí pana patronátního komisaře a nákladem pana patrona bylo vše řádně a důkladně opraveno během měsíce května. Opraven byl v podstatě celý vnitřek budovy, od chodby až po půdu.

Instalace (uvedení nového děkana se konala 4. června 1902 za přítomnosti pana patrona a zástupců městské rady. 15. května 1902 byl přeložen pan kaplan Miktor MICHKA do Miličína a na jeho místo přichází pan kaplan z Miličína František TEPLÝ. Pan Alexandr SEIK, bývalý purkmistr v Táboře, daroval v červenci 1902 nový obraz sv. Mikuláše pro kostel sv. Mikuláše na hřbitově. Tento obraz on sám maloval a byl umístěn obraz na zdi za oltářem. Na kostelní věži visel více než 20 roků puklý zvon. který se nedal používat ke zvonění a který právě do souzvuku zvonů chyběl. Na popud pana kaplana Fr. TEPLÉHO dal pan děkan MYŠKA ulít nový zvon u Rudolfa PERNERA v les. Budějovicích o váze 215 kg. Zvon stál 736 korun. Došlo k vyrovnání tak, že puklý zvon si pan zvonař nechal a zbytek byl doplacen částkou 532 korun. Byla učiněna sbírka, která vynesla 103 korun, ostatní doplatil pan děkan, Práce s vytažením a zavěšením na věž hradil patronátní úřad.

16. ledna 1903 byl ustanoven P. František TEPLÝ kaplan za administrátora do Hoštic a tam se odstěhoval 24. ledna. Od 24. ledna až do 1. dubna zastával děkan duchovní správu sám. 1. dubna byl ustanoven do Vožice za kaplana P. Martin PAULE. vysvěcený na kněze v r. 1902.

Dne 19.7.1903 přihnali se k Mladé Vožici už v samý večer od západní strany děsné krupobití, jakého zde lidé už více jak 60 let nepamatovali. Kroupy až 1 /2 kg vážící zničily vše, co venku na polích bylo. bito bylo již zralé a hospodáři se chystali po neděli síci. Avšak stačilo 10 min., že na poli nezůstal jediný klas. Zrno bylo vytlučeno, sláma zpřerážena a do země zatlučena. Nejinak tomu bylo i u ostatního obilí. Na mnoha polích nebylo znát, co bylo zaseto. Nemenší škoda byla způsobena i na ovocných stromech. Ovoce bylo posráženo, větve polámány a stromy poškozeny tak, že to vyhlíželo jako na podzim. Také taková škoda způsobena v lesích. Okna na stranu západní a jižní byla vytlučena. S jakou prudkostí padaly kroupy si lze představit, poznamenáme-li. že ve vnějších oknech nezůstal ani kousek skla, vše bylo vytlučeno a vmeteno do světnic až k protější zdí. Rovněž tak byly těžce poškozeny střechy, tašky rozbity a smeteny. Následkem toho nastala všeobecná bída. A nejhorší na tom bylo. že tato katastrofa zasáhla celou českou zemi od bavorských hranic až na hranice moravské. V mladovožickém okresu pouze 3 osady zůstaly alespoň částečně ušetřeny a to Kamberk, Vyšetice a Vrcholtovice. Následkem toho museli hospodáři třetinu i více dobytka prodati. Mnohé rodiny z okresu, aby ušly hrozící bídě, prodaly své usedlosti a odstěhovaly se do Ameriky, hlavně z Ježova.

Ke zmírnění bídy byly po celé zemi konány sbírky. Zvláště američtí Čechové se vyznamenali, sebrali a do čech poslali více jak 50.000 korun. Vida bídu svých osadníků. místní děkan Josef Myška prosil v novinách ‚Čechů‘ o milodary. Na tuto prosbu se mu dostalo 320 korun. jež mezi nejpotřebnější rozdělil, aby si alespoň sůl a věci nejpotřebnější koupili. Toho roku darovala p. Aloisie KOVÁŘOVÁ, roz. Suchanová, bytem ve Vídni pro oltář P. Marie Lurdské krásné bílé antigendium krásně vyšívané.

Dne 1.12.1904 bylo darováno z děkanského archivu diecesnímu museu v Českých Budějovicích : „missale secundum ritum sanctae koolesia Pragensis“, tištěné v Lipsku r. 1522 a to z toho důvodu, že pro zdejší beneficium je bez ceny.

Po strašném krupobití loňského roku 1903, bylo nejen pro zdejší krajinu, ale pro celé království české nezapomenutelně velké sucho, trvající po celé léto 1904. Od jara až do podzimu nezapršelo, mimo nějaký nepatrný deštík. Potoky a říčky vyprahlé, lidem i zvířatům se nedostávalo vody. Velké škody v lesích, otavy žádné, brambor málo – prodávaly se 1 q za b-8 korun. V tomto roce došlo i k opravě zvonice, která byla již velmi sešlá. Jak zdivo, tak hlavně střecha dřevěná šindelová, krov i zvonové stolice dělaly svým zevnějškem městu jen ostudu. Na popud patronátního komisaře p. Jos. JOACHIMSTHALA usneseno jí řádně a také ozdobně spravit. Město Mladá Vožice hradilo náklad opravy spodní polovičky věže až do úrovně stropu 1. patra, ostatní část hrazena cestou zákonité koncurence. Oprava stála 3.032,45 korun.

Urozená komtesa Marie z KÜENBURGU darovala 24.5.1905 pro chrám sv. Martina v Ml. Vožici za příčinou biskupské generální vizitace, nový pláštíček na ciborium z hedvábné látky s vyšíváním v ceně nejméně 18 korun. Generální biskupská vizitace se konala 28.-29.5.1905.

Dne 24.3.1907 darovala p. Kateřina FICKOVÁ, majitelka domu v Ml. Vožici chrámu Páně sv. Martina 2 stříbrné svícny s přáním, aby byly na hlavním oltáři nad tabernakulem vystaveny.

Dne 13.10.1907 zemřel v Ml. Vožici Antonín SMETANA, panský, městský a obvodní lékař. Byl to lékař výborný ve své praxi, nemocnými vyhledávaný, lidumilný, mnohé léčil zdarma . Ba i na léky chudým ze svého dával. Pohřeb jeho byl imposantní, velké množství lidu domácího i cizího doprovodilo jej k hrobu a všichni jeho smrti litovali. Byl důvěrným přítelem místního děkana.

Po roce 1910, který byl abnormálně mokrý, následoval rok 1911, který opětně byl abnormálně suchý. Od 18.5. do 24.8. 1911 nepršelo, jen několik deštíků, malých jako rosa. Žita t.r. byla ještě obstojná, jaré obilí však následkem sucha zůstalo řídké a krátké a sklidilo se ho méně, než polovina při normálním roce. Sena bylo celkem dost, zato otavy žádné. Následkem toho, že bylo málo zeleného krmení na podzim, nastala veliká nouze o píci a dobytek musel být vyprodán a klesl dosti v ceně. Hospodáři museli kupovat seno i slámu až z Horních Rakous i odjinud. Zde se prodávalo 1q sena za 12 korun, 1q brambor za 8-10 korun. Také kukuřice bylo mnoho nakoupeno.

V roce 1890 zle řádila nemoc chřipka. Spolek divadelních ochotníků byl založen r. 1865 Karlem ČERNAYEM a má v té době 22 členů. Sbor dobrovolných hasičů byl založen v r. 1875 a má 9 zakládajících členů. činných 52, přispívajících 47. Založen byl Františkem ZE LENKOU a Františkem MATOUŠKEM, tělocvičná jednota SOKOL je založena r. 1885 Josefem STIBOREM a Matějem VOJTOU a má 50 členů.

Roku 1892 bylo založeno družstvo pro postavení spolkového domu.

Až do roku 1898 funerálie – pohřební poplatky (zvonění hrany, místo na hřbitově, za máry příkrov a světlo) vybíral místní duchovní správce a odváděl je do kostelní pokladny. Od tohoto roku (1898) začal tyto poplatky vybírat sám patronátní úřad, což ovšem rád viděl duchovní správce, avšak neradi osadníci, kteří ze začátku víc než stanovil zákon, byti nuceni platit.

V tomto roce byly také opraveny kostelní lavice nákladem patronátu. Václav PRINC, který také v tomto roce založil nadaci na svatováclavskou pout, dal na svůj náklad zhotovit lavičku pod mariánským oltářem. Lavice opravoval kostelník Jan MARŠÍK.

15. října 1893 byl otevřen 1. ročník měšťanské školy, která byla prozatímně umístěna v budově obecné školy. První učitelé na této škole byli : prozatímní ředitel Jan HAMPL, učitel Karel VANĚK, náboženství vyučoval kaplan Václav TŮMA. 1894 byl svěcen prapor jednoty živnostenské. 21. ledna 1895 byl ustanoven k vyučování náboženství na školách obecných a měšťanských samostatný katecheta s platem 700 zlatých a byl jím jmenován Jan JIRSA. deficient. 1895 byl svěcen prapor veteránů, kmotrou byla hraběnka Karolína KÜENBURGOVÁ. Akce probíhala na náměstí, kde také sloužil pak mši svatou pan děkan Josef DECARA.

Roku 1896 byla zavedena tzv. segnestrace (navrácena při panství mladovožickém a segnostrem byl Leopold hrabě KÜENBURG. bratr uživatele panství Vincence hraběte z Küenburgů. Dluhů bylo 840.000 zlatých.

15. března 1897 byl ustanoven na zdejších školách katecheta Dr. Ladislav DVOŘÁK, který se právě vrátil z Vídeňského ústavu sv. Augustina pro vyšší vzdělání kněží.

Roku 1898 byla z dobrovolných příspěvků nákladem 203 zlatých opravena křížová cesta na Hradě. Dne 5. června na Nejsv. Trojici od d.p. konventuála z Votic posvěcena za účasti všech osadníků a i mnoha lidí z jiných farních osad.

10. září 1898 byla zavražděna v ženevě rakouská císařovna Alžběta.

2. prosince 1898 slavil císař František Josef I padesátileté jubileum své vlády a tato slavnost byla oslavena důstojným způsobem i v chrámu Páně. Mši svatou sloužil pan děkan DECARA za asistence kaplana a katechety. Byly přítomny všechny sbory i spolky mladovožické a na čestném místě seděl pan hrabě Vincenc Küenburg s paní hraběnkou. V tomto roce byla postavena na náměstí socha sv. Václava, která byla 28. září 1898 posvěcena, na úhradě se podílely jak spolky, tak i věřící svými dary. Toho roku – 1898 – byl pan děkan Josef DECARA pro své zásluhy jmenován a to 20. dubna čestným občanem (měšťanem) mladovožickým. O tom se zmínily i tehdejší noviny „Český jih‘, ‚Česká politika“ a ‚Katolické listy‘.

Farní kronika se potom několika údaji zmiňuje v číselných hodnotách o hospodaření zdejší farnosti. Jan VENDL, který zemřel 14. června 1898 v Blanici, odkázal 100 zlatých pro potřeby zdejší farnosti. v tom byly zahrnuty i mše svaté, které mají být pravidelně slouženy.

6. srpna 1899 slavil 50ti leté výročí svého kněžství pan děkan DECARA, jak píše kronikář, „velezasloužilý náš pan děkan, biskupský notář a čestný měšťan“. Již v předvečer slavnostního dne bylo vyzdobeno město prapory a byl uspořádán lampionový průvod, jehož se účastnici úředníci, městská rada, místní spolky a společenstva. Mezitím co hrála před děkanstvím hudba. odebrala se delegace k tomu ručená, blahopřát panu děkanovi do bytu k tomuto výročí. Jménem duchovenstva blahopřál jubilantovi Msg Dr. Alois JIRÁK kanovník z Č. Budějovic a odevzdal mu krásný notářský prsten – dar od kněží. V den slavnosti v 1/2 9 se shromáždily spolky se svými prapory a korouhvemi, stejně tak i cizí spolky – zvláště hasičské sbory ze Smil. Hor, Kamberka, Šebířova a Velkého Hlasiva, aby doprovodily jubilanta do kostela. V 10.00 hod. vyšlo duchovenstvo z kostela a průvodem kráčelo pro jubilanta, k děkanství. Před děkanstvím jej oslovil pan vikář Julius SLIVKA. Odtud se ubíral průvod do kostela za hlaholu zvonů a hudby. Tam po vykonaných obřadech jubilačních, vystoupil na kazatelnu pan Msgre Dr. Alois JIRÁK a měl překrásné více jak hodinové kázání. kterým uchvátit všechny přítomné. Potom sloužil jubilant slavnou zpívanou mši svatou za asistence ostatních duchovních. Po mši svaté doprovodili jubilanta opět v průvodu zpět na děkanství, kde bylo, jak říká pisatel ‚defilé‘. 7. listopadu 1899 na základě výnosu císaře a krále Fr. Josefa I, byl vyznamenán pan děkan Josef DECARA, biskupský notář, český mladovožický děkan, majitel záslužné medaile – zlatým křížem s korunou.