Rubrika: Farní kronika

Konečně je po válce. Telegram, oznamující konec války nebyl úřední. Vožice slavila mír, zatímco v okolí Tábora, Pacova, Vlašimi atd. byl klid pod německými bodáky. V Nové Vsi zadrželi německé vojáky, odzbrojili je i šaty jim dali a pustili je. Ti došli do Votic a radostná nálada 5.5.1945 se proměnila v bolest. V Nové Vsi byli zastřeleni 3 muži a ostatní muži odvezeni do Votic a tam celou noc a den strašně týráni. Někteří mladíci z Noskova byli zvědaví, co se děje v Nové Vsi a proto se přiblížili k silnici. vedoucí z Nové Vsi do Mladé Vožice. Tam je zastihli esesmani, zastřelili je a co měli u sebe, vše jim sebrali. Byli to : Bohumil CHOTĚTICKÝ, dělník z Ml. Vožice č. 242 – 44 let. Karel NOVOTNÝ, zednický učeň z Noskova č.4 – 1 b let, František ROSOL, kovářský učeň z Noskova č. 7 – 14 let. Rudolf KUBÍK, zeměd. dělník z Noskova č. 28 – 16 let, Jaroslav ŠŤÁSTKA, soukromý úředník v Nové Vsi č. 23. Tento mladík byl přítelem p. děkana, prožil několik let ve Vídni v ohni náletů a bomb. Zdravý se vrátil domů a zde padl. Zatímco tito mladíci zemřeli v polích, na náměstí před zraky všech mužů byl zastřelen Alois MAREŠ, protože prý u něho našli revolver. Zavřeným oknem byl zastřelen František MIMRÁČEK, závozník z Ml. Vožice č. 233 – 19 let. Před radnicí nastupovalo 20 mužů na nákladní auto, nevěděli kam je vezou a co s nimi bude. Václav VANIŠ byl bestiálně umučen a pověšen na lípě před kostelem. Když konečně došlo k úplnému vítězství, národ jásal, jen ve Vožici byl hluboký smutek. Nenávistné pohledy provázely nekonečné proudy odzbrojeného německého vojska. které Vožicí procházelo. Mnozí ozbrojení esesmani uprchli do lesů a v noci přepadali samoty i vesnice a vynucovali si jídlo. Proto naši muži spolu s ruskou armádou. která byla slavnostně ve Vožici uvítána, museli prohledávat lesy a chytat je. Jeden z těchto lotrů postřelil p. Antonína VRTIŠKU, rolníka z Řemíčova č. 1, který brzy zemřel. Všude bylo plno odhozených zbraní. Teprve 17.5. se Vožice loučila se svými mrtvými mučedníky. Obřady v kostele, pohřební průvod i rozloučení na hřbitově bylo důstojné. Tyto události zfilmoval p. DINTAR, obchodník v Ml. Vožici. Jaká zvěrstva páchali Němci na ostatním lidstvu zaznamená a odsoudí světová historie. Zásluhou Msgra Dr. ŠRÁMKA, který byl předsedou naší vlády v Anglii a byl pravou rukou p. presidenta BENEŠE, zásluhou čestných kněží, z nichž mnoho bylo umučeno, není ani u nás, ani jinde ve světě náboženský boj. I oslavy Husovy vyzněly ve smyslu vlasteneckém a sociálním. Hitler a jeho režim umučil 8.000 kněží. Z naší diecese bylo zavřeno v koncentračních táborech 10% kněží a zahynulo jich 9.

Po této válce se naskýtá příležitost zbavit se všech Němců a Maďarů z naší republiky. Za okupace „Protektorát Böhmen und Mähren“ a zkonfiskování jejich majetku. Proto když tušil konec války a pád Německa, zdejší patron hrabě Jiří KÜENBURG odejel do Solnohradu do Rakouska. kde také má majetek. Za války se sice jako Němec neexponoval, naopak mnoho lidí, kteří měli jít do Říše na práci zaměstnal ve svých podnicích, které se očividně zmáhaly. Byl ale členem NSDAP a proto i jeho majetek byl zkonfiskován. Dvory rozparcelovány deputátníkům a drobným zemědělcům, lesy zestátněny, rybníky také převzal stát. Cihelnu převzal asi okres Tábor.

Při revoluci však mnoho neodpovědných živlů rozkrádalo movitý majetek jak v zámku, tak i v podnicích. Zařízení zámecké kaple bylo proto přestěhováno do kostela i děkanství. Kdo převezme budovu zámku ještě není známo, Podle konfiskačního dekretu se ruší na těchto panstvích patronát. Byla snaha, aby z majetku hraběte Küenburga byl přidělen nějaký les do vlastnictví kostela. Zásluhou několika dobrých občanů v Blanici, místo do Tábora, byly odvezeny 2 zvony z Blanice a malé zvonky z Bendova Záhoří a Krchové Lomné do lesa, tam zakopány a zachráněny před Němci. Na Svatodušní pondělí 21.5.1945 opět byly slavnostně zavěšeny.

Dne 25.5.1946 byly konány volby do Ústavodárného národního shromáždění. Dne 24.7.1946 zemřel ve věku 90 let zdejší dlouholetý p. děkan Josef MIŠKA. Z děkanství, kde žil na odpočinku jej doprovodilo okolní kněžstvo a velké množství osadníků i z okolních farností, kde p. děkan působil. Byl pohřben 27.7.1946 na hřbitově u sv. Mikuláše. V srpnu 1946 instalovala varhanářská firma Skopek v Táboře 6 pedálových rejstříků v ceně 75.600 korun. Motor k měchu, přípojka a instalace stály 19.500 korun. Vše bylo uhraženo ze sbírek a z uvolněných vkladů. V roce 1947 byla provedena oprava kostela v Blanici, která stála cca 60.000 korun, část hražena ze sbírek. V tomto roce bylo velké sucho a neúroda. Nepršelo asi 3 měsíce. Po sedmi letech má naše diecese nového biskupa. Je jím ThDr. Josef HLOUCH, universitní profesor z Olomouce. spisovatel a význačný praktik v duchovní správě. Byl intronisován 7.9.1947.

Protože téměř všichni židé z mladovožicka zahynuli za německé nadvlády v koncentračních táborech, zdejší synagogy nebylo třeba a proto byla zbořena, i když o ní měla zájem církev československá. Ta čítala několik desítek členů – přistěhovalců. Zůstal jen domek kostelníka a do něj vsazena pamětní deska. Mramorový náhrobek Voračického z Paběnic byl z kaple sv. Barbory přemístěn do vchodu kaple, aby byl jako nejstarší památka našeho kostela (1565) lépe viděn.

Od roku 1939 se rozpoutala strašná světová válka. Nedostatek všeho a hlad ve městech je citelný. Dp. BRŮŽEK ještě jako kaplan pořídil do kostela uzavřenou zpovědnici, která sice velmi dobře vyhovuje, ale vnějškem do barokního kostela se nehodí.

Válka pokračuje, je nedostatek kovů a proto se rekvírují i posvěcené zvony. V Mladé Vožici byly odebrány 2, pořízené v r. 1927 od firmy Ries z Kuklen. Jeden z nápisem „Sv. Maria, oroduj za nás“ s reliefem P. Marie, těžký 212 kg, tón cis2 a druhý s reliefem sv. Václava a nápisem ‚Nedej zahynouti nám i budoucím‘, těžký 314 kg, tón hl. Na zvonici zůstal jen umíráček. Hrany se zvoní na Hradě. kde se zvony zachránily. I v Janově je sejmut zvon. pořízený v r. 1927, těžký 78 kg, tón g2. Tyto 3 zvony stály 18.000 korun. Rovněž v Blanici byly odvezeny 2 staré zvony a téměř ve všech vesnicích. Zvony byly odvezeny bez náhrady 2.4.1942.

V r. 1941 zde konali sv. misie Dominikáni z Plzně. V pondělí 3.8.1942 o 5. hod. odpolední se snesla nad vožickem směrem na Chotoviny a Tábor veliká bouře s krupobitím a smrští. Všude velké škody. Památná lípa u Ústějovské kaple, stará snad 500 let i krásná lípa před schodištěm kaple na Hradě byly přelomeny. Počátkem zimy 1942 spadlo klenutí v konírně. Pro nedostatek železných travers je udělán strop dřevěný. Práci zaplatil pan děkan. Pro nedostatek petroleje je do chlévů zavedena elektřina, stála 1.300 korun. Varhany v děkanském kostele již delší dobu nevyhovovaly, staré asi 150 let – červotočem úplně rozleptané. V r. 1939 péčí dp. Josef BRŮŽKA byl ze sbírky pořízen nový měch od firmy Skopek z Tábora a postavený tak, aby se hodil i k novým varhanám. Jeho nástupce kaplan Fr. VESELÝ se rozhodl opatřit postupně varhany nové. Při jednání s Památkovým úřadem bylo dohodnuto, že budou zachovány staré barokní skříně a kovové píšťaly. Rozhodl tak sáru přednosta Památkového úřadu Dr. VÁGNER a prelát ThDr. Hugo DOSKOČIL, rektor semináře v Hradci Králové. Měl být pořízen nový hrací stůl v takovém vybavení, aby jednou sloužil větším varhanám. Rozpočet zněl na 45.000 korun, ale peněz nebyto, tak nezbývalo, než vyhlásit veřejnou sbírku, kterou Okresní úřad v Táboře povolil. Kaplan spolu s kostelníkem p. HLAVNIČKOU osobně podnikli sbírku po celé farnosti, která nebyla zvyklá přispívat na kostel. Vožicí procházeli odpoledne a večer, přifařené obce odpoledne v neděli. Kupodivu, nikde nebyli odmítnuti. Přispěl kdekdo : zdejší spořitelny, spolek rodáků a přátel Ml. Vožice v Praze, Skupina katolické mládeže, zdejší ochotníci i některé třídy měšťanské školy. Když již byla potřebná částka téměř sebrána, navrhl varhanář zapojit II. manuál, což by stálo 65.000 korun. I k tomu jsme se odhodlali. Z obavy, že by I. manuál byl slabý pro náš velký kostel, rozhodli jsme se postavil I manuál s 11 rejstříky za 100.000 korun. Znovu jsme se obrátili na farnost prostřednictvím starostů a i tento obnos jsme sehnali. Ovšem byly tu obtíže rázu technického. Byl 4tý rok války, nedostatek materiálu, pracovních sil (dělníci na práci v Německu). Stavba pokračovala pomalu a byla s velkým zájmem veřejnosti sledována. Našli se i tací, kteří celé věci nedůvěřovali. Byla pořízena nová podlaha, skříně prodlouženy až ke zdi a impregnovány. Nové varhany posvětil 11.7.1943 místní děkan Josef MIŠKA, když před tím v kázání poděkoval kaplan všem, kteří přispěli. Mimo program poděkoval dp. děkan veřejně kaplanovi, že se této práce ujal, v jejiž uskutečnění v době války sám nedoufal. Slavnou mší za živé a mrtvé dobrodince celebroval kaplan za asistence dp. katechety v.v. Karla SMETANY a dp. Josefa BRŮŽKA, administrátora v Nové Vsi. Slavnost zakončena chorálem ‚Svatý Václave‘. Sběrací listiny, účty atd. jsou uloženy v archivu.

12.8.1943 byl pohřben na hřbitově v Janově tamní rodák dp. Josef JENŠÍK, farář v Zeměchách u Kralup n. Vlt. Nikdy nezapomínal na svůj rodný kraj a v závěti odkázal na vnitřní výzdobu kostela v Janově 20.000 korun, Ml. Vožici 5.000 korun. Rovněž Janovu odkázal 3 obrazy.

Historie kostela v Janově je zastřena minulostí. Oltářní kámen pochází z r. 1693 (nápis na něm). V těch místech byl asi rozbořen již rozpadlý románský kostel. Z porodního kostela, který byl kdysi farním, zachovala se jen část kamenné křtitelnice, staré asi 400 let. U ní byl jistě pokřtěn i mistr MATĚJ z JANOVA, který studoval teologii v Paříži s Václavem RAŇKŮ z Ježova. Janov, podle podoby vesnice, se zdá býti nejstarší osadou na vožicku, ačkoliv nynější jméno je z doby pozdější. Na dávné osídlení v době předhistorické ukazuje také staré hradiště západně od vsi, zvané Kozí hrad, jakož i pohanské hroby, objevené r.1866, nedaleko vsi K.R. NEUDÖRFLEM. Filiální kostel Všech svatých byl ve 14. stol. farním a faráře k němu dosazoval (1360, 1369) sám KAREL IV, později pak držitelé Vožice. Roku 1397 založil Aleš z Ryzemburka s chotí Eliškou v kostele nový oltář ke cti Panny Marie a Svatého kříže a nadal jej zlatem ze vsi Staniměřic. Za to byl kaplan povinen sloužiti 4 mše – z nich jednu na hradě Šelmberce. Fara v neznámé době zanikla a kostel byl r. 1726 znova vystavěn. Ves se připomíná r. 1318 jako příslušenství statku vožického. Tehdy Jaroslav z Koutu pobral ve vsi koně a rozličné svršky. Část vsi (1 1 /2 lánu) příslušela- k Šelmberku, ale i ta byla připojena k Ml. Vožici. Roku 1654 tu bylo 6 osedlých, 1 chalupník a 2 zahradníci, kteří prý ‚obstáti mohou, půdy žitné dobré‘.

Janov jest rodištěm slavného Husova předchůdce, mistra MATĚJE z Janova (zemřel 30.12.1394). Byl synem Václava z Janova, královského poddaného, nikoliv zemana. Janov nebyl nikdy vladyckým sídlem. Teprve asi r. 1389 domohl se beneficia, fary ve Velké Vsi (mezi Prahou a Mělníkem). Hloubáním v bibli, na níž kladl největší váhu – byla mu ‚přítelkyní, nevěstou a matkou‘, poznal rozdíl mezi křesťanstvím evangelia a zesvětštělou církví soudobou a opravné náhledy své uložil v latinské spise „Regulae veteris et novi testament“ (Pravidla starého a nového zákona) a svou teologickou učeností, získanou 6letým studiem teologie v Paříži (odtud zván mistrem pařížským) dával reformačním snahám českým pevný podklad a oporu.

Léto 1943 bylo celkem příznivé, byla 2 období veder až +52°C. Úroda velmi pěkná, bez pohrom. Tento rok došlo k opravě hlavního oltáře kostela v Janově. Po odborné prohlídce byla zadána restaurace hlavního oltáře. Byla přidělena subvence 12.000 korun. V lednu 1944 byl oltář i 2 postranní obrazy odvezeny do Pelhřimova ke konzervaci. Na jaře pořízena 2 okna v presbytáři, do sákristie, nové dveře na náves. Materiál dal patron, práce a sklo placeno ze sbírek – 2.300 korun. Protože bylo počítáno se zavedením elektřiny, bylo zasekáno i elektrické vedení a kostel vytónován. Náklad zaplatil František MRÁZEK – elektromechanik v Bostově (Kouty). Malování kostela provedl malíř p. Antonín PICHA za 7.820 korun. Nátěry lavice v presbytáři, mřížky a opravu křížové cesty provedl Em. HAVLÍČEK z Ml. Vožice za 1.340 korun.

Restaurovaný oltář byl znovu postaven a 29.10.1944 slavnostně předán farníkům. Administrátor František VESELÝ vysvětlil historii kostela, vzpomněl všech mrtvých příznivců a poděkoval všem, kdo na opravu přispěli. Při mši sv. učinkoval smíšený pěvecký sbor z Mladé Vožice. Slavnost byla velmi pěkná a při ní vybráno 3.200 korun.

Obraz Panny Marie s Ježíškem v Blanici byl dán do opravy Chrámovému družstvu v Pelhřimově – oprava stála 1.500,- korun.

Válka ve své zuřivosti stále trvá. Matriky se musí psát německo-česky. Od 1.8.1944 byl dán do výslužby dosavadní děkan Josef MIŠKA pro své vysoké stáří a fyzickou neschopnost zastávání úřadu (stár 88 let). Byl zde děkanem 42 roků. Administrátorem byl jmenován zdejší kaplan František VESELÝ. Pro bytovou nouzi bydlí dp. děkan J. MIŠKA na děkanství v přízemí. Uprázdněné děkanství bylo obsazeno 1.1.1945. Ze 3 žadatelů presentoval zdejší patron p. Jiří hrabě KÜENBURG – nejmladšího žadatele – zdejšího kaplana Františka VESELÉHO. Byl uveden do úřadu 7.1.1945 za účasti dp. vikáře, sousedního kněžstva, patrona a velkého množství věřících i z okolních farností, protože takovýto obřad jak zde, tak i okolí nebyl již dlouho konán. Nový děkan se narodil 25.1.1915 v Nové Cerekvi, okres Pelhřimov. Reálné gymnázium studoval v Pelhřimově a teologii v Čes. Budějovicích. Na kněze byl vysvěcen 1.5.1940. Od 1.6.1940 byl kaplanem ve Strážově na Šumavě, ale již v říjnu byl poslán na výpomoc onemocnělému arciknězi Msgre V. TŮMOVI do Nové Vsi. Po jeho smrti v lednu 1941 interkal. administrátorem tamtéž. Od 1.8.1941 byl jmenován kaplanem v Ml. Vožici. Od 1.8.1944 byl jmenován administrátorem v Ml. Vožici a 1.1.1945 děkanem (nejmladší děkan v protektorátě). Po tříletou dobu kaplanování v Ml. Vožici vyučoval náboženství ve všech třídách obecné a měšťanské školy a vedl téměř celou duchovní správu. Náboženství začala vyučovat laická katecheta sl. Marie SVATKOVÁ z Ml. Vožice, která měla maturitu a potřebné náboženské zkoušky. Vyučuje velmi dobře a je praktickou katoličkou.

Ani v kapli na Hradě nefungovaly varhany. Varhanář Skopek z Tábora je opravil a dal k ním nový měch na šlapání. Obnos za opravu byl uhrazen sbírkou o pouti na Hradě. Patron přispěl částkou 1.000 korun. Protože je majitelem této kaple, jako rodinné hrobky, dal v r. 1943 opravit fasádu celé kaple.

Bylo třeba provést značné úpravy na děkanství. Je však 7mý rok války, nedostatek pracovních sil i materiálu, zákaz staveb a větších oprav. Patron přislíbil materiál i řemeslníky, ale výplatu bude muset provést p. děkan. Po dohodě, že materiálu nebude tolik třeba, přislíbil částku 10.000 korun. Přestože je dostatek peněz a téměř nic ke koupi, ani živobytí, nechtěli lidé pracovat ani za vysoké ceny. Když pracují, není možno jim poručit a práce neodpovídá mzdám. Pracovní morálka je velmi ubohá. Práce pro nedostatek prac. sil, nechuť k práci a obtížné shánění materiálu trvaly od jara do zimy.

Válka zuří dál, strašnou zbraní jsou letadla a jimi svrhované bomby na továrny a města. Snad již brzy bude konec. I ve Vožici jsou lidé, kteří zapomínají, že jsou Češi a udávají, několik osob z naší farnosti úpí v koncentračních táborech. Již jsou 3 mrtví : E.K. ROSOL, min. rada v.v. zastřelen v Táboře, p. řídící BRYCH v Táboře umučen a sl. JUNGMANNOVÁ v plynu v Osvětimi r. 1943. Nikdo si není jist svobodou ani životem.

Po čtyřech dlouhých válečných letech, plných nedostatku a bídy, skončila válka. Velká část armády byla v zajetí, na italské frontě v říjnu 1918 vypověděly armády poslušnost a obrátily se na cestu domů. Nastal všeobecný zmatek – den převratu. V Čechách dali Rakousku výpověď a 28. října 1918 byla v Praze vyhlášena samostatnost zemí Koruny české. Tato zpráva o samostatnosti byla v Ml. Vožici přijata nadšeně. jak o tom referují noviny ‚Český jih‘. Říše rakousko-uherská se rozpadla na vice samostatných částí. V rusku válka skončila ještě dříve. Ze zdejších mladovožických osadníků se z ruského zajetí vrátili – první byl Alois MAREŠ – strojník, 29.3.1918, pak František KUBEC ze Staniměřic, 31.1.1918, Josef NOVÁK z Nahořan. 30.3.1918, František ŠVEC z Bělče č. 10, 3.4.1918, Václav KOSTROUN z Nahořan, 6.4.1918, Čeněk STRÁNSKÝ (vulgo číňan) z Ml. Vožice a František SMETANA z Janova, 29.4.1918, František HORKÝ z Ml. Vožice, 4.5.1918, Karel ŠŤÁSTKA z Bělče. 19.5.1918, František VANĚK, syn kováře z Ml. Vožice, 8.6.1918, Karel MAREŠ z Noskova 8.6.1918, pak BÁRTA z Oustějova, Otto ARENSTEIN z Ml. Vožice a Karel BEDNÁŘ z Bělče, Jan KREJČÍ z Bělče. Mnoho se jich vrátilo později a velmi mnoho se jich nevrátilo vůbec, buď padli v boji nebo zemřeli v zajetí.

První volby do obecního zastupitelstva dle nového volebního zákona se konaly 15.6.1919. Zapsaných voličů 1076, k volbě se dostavilo 963, vedle toho voleno 5 plných mocí. Z odevzdaných 968 obálek bylo 13 hlasů neplatných, 1 prázdný, 1 byl přeškrtnutý a ostatní označeny kombinováním. Z platných 955 hlasů obdrželi : soc. demokracie 337 hl., živnostníci 253, nár. dem. 159, agrárníci 107. nás. sociálové 99 hlasů. Podle toho připadlo mandátů : soc. dem. 9 (4 náhr.), živnostníkům b (3), nár. demokr. 4 (2), strana agrární 3 (2), národním sociálům 2 (1).

Dne 21.12.1920 se začalo prvně v Ml. Vožici svítit. Elektrický proud se vyráběl v elektrárně v Ml. Vožici zařízené v bývalé stodole domu č. 80 při městské radnici cestou tepelnou. Za 1 kWh se platilo 9 korun, výroba však stála mnohem více – 20 korun – protože bylo drahé uhlí. Později byla Ml. Vožice připojena k lince z Mydlovar, jakmile byla zřízena. Proudem dodávaným z Mydlovar se začalo svítit 7.3.1923.

Po smrti Vincence hr. z KÜENBURGU – následoval co držitel fideikomisního velkostatku Ml. Vožice bratr zemřelého Leopold Karel Jindřich KÜENBURG, narozený v Linci 26.11.1848, muž na své stáří zdravý a čilý, tak se předpokládalo. že delší dobu bude velkostatek spravovati. Avšak stalo se jinak. 17.6.1921 odjel z Ml. Vožice do Prahy, aby si tam vyřídil soukromé záležitosti. V pondělí 20.6. se chystal na zpáteční cestu do Ml. Vožice. Ještě si měl vyřídit nějakou záležitost. Jel tramvají a u kostela a kláštera Voršilek vyskočil z vozu tramvaje, avšak nešťastně. Byl vozem zachycen, udeřen, utrpěl otřes mozku, poškození lebky a páteře. Zůstal ležet v bezvědomí na dlažbě ulice, byl odvezen do všeobecné nemocnice na odd. profesora LUKULY, kde na chvilku přišel k vědomí, aby mohl říci kdo je a odkud je. A brzy na to ve 3 hod. odpoledne 20.6. zemřel. Byl 24.6. převezen do Ml. Vožice a 25.6.1921 byl na hřbitově sv. Mikuláše pohřben. Pohřbu se zúčastnili všichni patronátní kněží a profes. gymnas. v Táboře Josef STANĚK. Zemřelého pochovával jeho syn Dr. Max KÜENBURG, L.J. Pohřebních řečí nebylo.

V roce 1921 byl květen studený, červen mokrý a studený a od počátku července nenapršelo až 8.10. Bylo stále jasno a teplo. Obilí se urodilo hodně a znamenitě sypalo. Sena bylo málo a otavy pramálo. Ve čtvrtek 22.9.1921 počal z Tábora do Ml. Vožice jezdit autobus a od počátku byl hojně používán, býval i přeplněný. Autobusové spojení s Voticemi nastalo 29.1 1.1923.

V roce 1928 a 1929 byla jedna z nestudenějších zim. Ani staří lidé nepamatovali tolik sněhu a tak vysoké mrazy, trvání zimy tak dlouhé. Již koncem listopadu 1928 napadl sníh a připadával ustavičně, bez větru, nebylo ani žádných závějí. Celkem ho napadlo přes metr. Mrazy dostupovaly až -32°C. Následkem toho zvěř se nemohla dostati k zemi, trpěla hladem i zimou a mnoho zvěře pomrzlo. Také ptactva mnoho pomrzlo. Následkem těchto sibiřských mrazů pomrzlo mnoho ovocných stromů – více než 80% – což nikdo nepamatoval. Tak vzala za své třešňová alej u Rosolových polí k Dubině, vedle silnice k Janovu atd. Z takového množství sněhu byly obavy, aby při tání nedošlo k povodním. Sníh se však počátkem dubna 1929 rychle ztratil. Pro velké množství sněhu nemohla ani železnice pravidelně jezdit, byl nedostatek uhlí v domácnostech. Chudí lidé nemohli do lesa pro suché větve a tak zakoušeli velkou zimu v domácnostech. Jiná pohroma stihla zdejší krajinu, ba celou českou zemi 4.7.1929 – větrná bouře. Brzy po 7 hod. večerní přihnala se od západu prudká vichřice, která lámala mohutné stromy. Na děkanské zahradě mimo jiné v půli zlomila krásnou zdravou a silnou lípu, rozházela tašky na střechách. Na Hradě vyvrátila vichřice starou silnou lípu. Také v lesích bylo mnoho stromů vyvráceno a zpřelámáno. Škoda byla značná.

Protože do konce roku 1944 byl velký nedostatek kněží a nadměrnou prací v děkanské kanceláři (arijské doklady) nebyly prováděny zápisy do farní kroniky. Pokud se podařilo pozoruhodný materiál získat, je stručně zaznamenán. Místo kaplanské zde dlouho nebylo obsazeno. Byl dosazen katecheta P. Bedřich MALINA. Velmi se snažil pracovat nejen ve škole, ale vypomáhal obětavě i v duchovní správě a dobře se mu dařil plán oprav a vybavení kostelů

1. oprava a zakoupení mešních rouch

2. generální oprava malby děkanského kostela od F. THÉRA z Votic, mramorování oltářů a jiného vnitřního zařízení

3. vytónování kaple na Hradě, oprava obrazů sv. apoštolů

4. z této doby pochází asi lustr v děkanském kostele, darovaným rodinou KRCHOVOU, zhotovený Průmyslovou školou v Hradci Králové

5. v kostele zavedeno elektrické světlo

6. pořízen nový oltář sv. Terezičky (první v Jižních Čechách)

7. pořízen nový hlavní oltář. Návrh učinil profesor ZÁLEŠÁK z Umělecké průmyslové školy v Praze (2.400 Kč), sochařské a řezbářské práce provedl J. VAVŘICH z Prahy (13.750 Kč), truhlářské práce J. PISTULKA z Hlasiva (1 1.250 Kč). Celkem hl. oltář stál asi 28.000 Kč. Pořízen byl v r. 1929.

Během asi 3 let vykonal P. Bedřich MALINA velký kus práce. Veškeré doklady a fotografie zaslal a jsou uloženy v archivu. Po odchodu p. katechety MALINY za profesora do Poličky (napsal „Dějiny říms. breviáře“) nebylo zde ani kaplana, ani katechety. Na školách vyučovali náboženští laici.

Během roku 1932-1940 se nic zvláštního ve zdejší farnosti neudálo a nebyly ani nalezeny žádné záznamy. Od r. 1936 byl ustanoven kaplanem P. Josef BRŮŽEK, novosvěcenec. Působil zde do února 1941 a vykonal mnoho dobrého, jak na poli pastoračním (zase se po dlouhých letech v kostele káralo), tak pomocí sbírek bylo mnohé pro kostel opraveno – pozlacení kalichu, monstrance, nové zpovědnice a vytónování kostela v Blanici. Ustaven spolek ‚Sdružení katolické mládeže a farní knihovna‘. Obojí mělo útočiště v domě býv. Lidového družstva (budova pod děkanstvím). Později se konaly schůzky v obecné škole a knihovna přestěhována do 1. patra děkanství.

Od 1.8.1941 zdejší kaplan Josef BRŮŽEK odchází za administrátova do Nové Vsi u Ml. Vožice a tamější administrátor František VESELÝ za kaplana do Ml. Vožice.

Dne 28.6.1914 byl zákeřně zavražděn v Sarajevu následník trůnu František Ferdinand de ESTE a jeho manželka Žofie, vévodkyně z Hohenberka, rozená hraběnka Chotková. Atentáty byly dva – první, když se ubírali k uvítání na sarajevské radnici. Po uvítání pokračoval arcivévoda s manželkou v okružní projížďce. Přitom došlo ke druhému atentátu. Oba manželé byli těžce zraněni a při převozu zemřeli. Zprávě o zavraždění nikdo nechtěl věřit. 29.6. byl poslán do Tábora telegrafický dotaz o pravdivosti zprávy. Ihned byly vyvěšeny smuteční prapory. V pátek 3.7. byly konány smuteční bohoslužby.

Na svátek sv. Anny – 26.7.1914 byla vyhlášena mobilizace. Bylo povoláno mnoho mužů do zbraně. Někde v rodinách zůstaly jen ženy a to bylo přede žněmi.

28. července 1914 byl vydán císařský manifest a Srbsku vypovězena válka.

První zranění vojáci přijeli do Ml. Vožice 16.11.1914. Bylo to 12 Poláků, jen lehce zraněných, umístěni byti na zámku, kde byl zřízen lazaret odbočkou Červeného kříže pod vedením p, hraběnky Karoly KÜENBURGOVÉ, která raněné sama ošetřovala. V polovině ledna 1915 opustiti lazaret jako uzdravení.

V noci z 31.1. na 1.2.1915 zemřel ve svém bytě v domě č.3 držitel fideikomissního panství Ml. Vožice, patron chrámu Páně a děkanství v Ml. Vožicí a far Miličína, Kamberka, Šebiřova, Nové Vsi a Vrcholtovic p. Vincenc hrabě KÜENBURG. Zemřel náhle, byl raněn mrtvicí. Ráno 1.2.1915 jej nalezli domácí lidé v posteli mrtvého. Pohřben byl se vší slávou 5.2.1915 za přítomnosti všech, patronátních kněží a gymnasiál. katechety v Táboře Dr. Jos. STAŇKA. který byl důvěrný přítel p. hraběte. pohřební řeč měl mladovožický děkan. Bydlel stále v Ml. Vožici od smrti svého otce hraběte Karla od r. 1855. Ovládal dosti dobře český jazyk. Byl dlouhá léta členem okresního zastupitelství, členem okresního výboru. kde měl referát silniční. Se správou města Ml. Vožice byl vždy v přátelském poměru a co mohl, pro město vždy udělat. Jeho syn LEOPOLD se pohřbu účastnit nemohl, byl s vojskem v Haliči.

Za války se mší svatých zúčastňovaly jen ženy a děti, prostora pod chórem pro muže byla skoro prázdná.

Počátkem r. 1916 se začala projevovat velká drahota všech věcí a potřeb. 25.5.1916 se na trhu prodávala housata -jedno za 20 korun -dříve stálo 2,40 korun. Cena dobytka stále stoupala.

Oddavky „per procuratorum“ za 35 let svého působení jako duchovní správce, měl oddávající děkan jen z té příčiny, že to bylo v roce válečném, kdy se mnohé sňatky uzavíraly narychlo s dispensí od všech 3 prohlášek. 1.8.1915 byl ve filiálním chrámu Páně v Blanici oddán Bedřich CHMEL, odborný učitel v Praze s‘ Emilií FAUOVOU z Blaníce. Nepřítomného ženicha zastupoval strýc nevěsty p. Karel ŠILHA, rolník z Velkého Hlasiva.

Válečné události r. 1914-15 měly také velký vliv na masopust. Toho roku nebyl – nikdo si na oslavu masopustu ani nevzpomněl. Mysl všech byla u svých blízkých na válečném poli. Počínaje 16.2.1915 všichni zdejší pekaři přestali péct rohlíky, housky a obdobné pečivo z důvodů nedostatku pšeničné mouky. Pekly se jen pouze tzv. žemle z pšeničné mouky smíchané se žitnou.

Leden 1916 byl nejteplejší od r. 1775. Od vánoc 1915 až do 31.1.1916 bylo počasí velmi mírné, zrovna jarní, jako bývá v březnu, bez mrazu a sněhu. Počátkem února trochu přimrzlo a napadlo i trochu sněhu a až do konce února bylo sychravo. Sníh roztál a bylo bláto – počasí až do počátku června střídavé. Zimní období 1916-1917 bylo neobyčejně dlouhé. Od listopadu 1916 do 18.1.1917 bylo počasí velmi mírné, bez mrazu a sněhu, více deštivo. V době vánočních svátků 1916 pršelo jako v létě, též 1. a 2.1.1917 hustě pršelo, potoky se rozvodnily a to trvalo až do 5.1.1917, kdy začalo trochu mrznout. 10.1.1917 začal padat sníh a teprve 18.1. začalo mrznout a mrzlo celý únor 1917. Začátkem února silné mrazy, koncem února mírné a opět silné mrazy. Koncem března se oteplilo. Na Velký pátek 6.4. drobně pršelo a na Bílou sobotu začal padat sníh a napadlo ho 25 cm. Obvyklá slavnost vzkříšení se konala pouze v kostele. Duben byl chladný, jarní práce se velmi zdržely.

V únoru se projevil nedostatek uhlí. Horníci u vojska, nedostatek vagonů. V Praze 9.2. přestala jezdit elektrická tramvaj.

V září 1917 byl nedostatek koření, chyběly látky na oděvy, plátna atd. Nebylo možné ani za velké peníze je koupit. Haličtí židé, kteří před Rusy co Čech utekli a v Ml. Vožici také byli ­ valnou část těchto věcí zkoupili a dále odvezli. Proti těmto uprchlíkům rostlo čím dál tím větší roztrpčení. Židovští uprchlíci tu ukázali v celé nahotě svou židovskou povahu. Kšeft a jen kšeft ­zbohatnutí i na útraty pohostinného českého obyvatelstva bylo jejich snahou. Byli ubytování v hotelu ‚U Iva‘. Zpočátku s nimi obyvatelstvo sympatizovalo, ale když vidělo, že pracovati nechtějí, než kšeftovati, bylo rádo, že se jich zbavilo. V tomto roce už byla velká drahota všeho zboží. Nejvíce podražily nítě, nebyly vůbec ke koupi. V listopadu 1917 byla pro válečnou potřebu rekvisice sena a slámy, ač každý hospodář měl nedostatek, musel odvésti. Děkanství dalo 5 q. Nebyl petrolej, ani uhlí. Petrolej se dával na lístky – 1 I na domácnost. Začalo se tedy svítit acetylenem. V červenci a srpnu byl zřízen telefon. Okres založil jeho zřízení jako zápůjčku. V roce 1917 byla též rekvizice všeho obilí, brambor a píce. Nouze byla ve všem. V obcích byly zřizovány rekviziční komise. které sepisovaly zásoby v domácnostech. Podle počtu osob ponechány zásoby, ostatní byto zrekvírováno. Lidé obilí schovávali kam mohli i na poli do hnoje. Tím se mnoho obilí zkazilo. Těm, kdo neměli žádné obilí se dávali poukázky na odběr chleba, tzv. chlebenky, kuřákům na tabák tabačenky. Pivo, měl-li hostinský jaké, mohl čepovati teprve od 6 hod. a také jenom odměrku. Maso nebylo, dobytek byl zrekvírován pro vojsko. Pokud bylo, stály před krámy velké fronty lidí.

V roce 1918 zmrzla žita v květu. 23.-30. června byla velká zima a v noci mrazíky. Vše, co bylo v květu zmrzlo, klasy byly úplně prázdné a mandel takového žita dával 10-20 kg zrna. Nájemce zdejšího dvora Marek LÜFTSCHITZ žito z výměry 60 měr pole, které bylo u luk k Vrážnému, ani nedal mlátit. Mnoho stromů. hlavně švestek zmrzlo.

Rok 1912 byl velice mokrý a poměrně chladný. Obilí narostlo velice mnoho, ale pro deštivé počasí je nebylo možné sklidit. Následkem dešťů v době žní se někde až polovina obilí zkazila. Otavy nebylo možné sklidit. Také brambory se sklízely špatně, bylo mnoho schnilých. Ozimé setí se zdrželo. Brzy přišly mrazy, ale zima byla dosti mírná, skoro bez sněhu.

V prosinci 1912 přesídlil z Ml. Vožice do Hradce Králové p. Josef SLÁDEČEK, který zde od srpna 1911 byl přednostou C.K. okresního soudu. Byl to muž řádný, jako soudce spravedlivý, přitom skromný a neohrožený katolík, v nynějších dobách mezi c.k. úřednictvem povaha vzácná. Se svou rodinou se zúčastňoval pravidelně mší sv., kde se školními dítkami velice rád mešní písně zpíval. Jeho chování se v kostele nebylo jen tak na oko, ale svým příkladem držel na uzdě jiné liberální pány. Jako otec a manžel byl vzorný. Ujímal se všech opuštěných, zvláště lidu venkovského.

Dne 30.5.1913 zemřel v Ml. Vožici Prokop DUŠEK, purkmistr města, který tuto funkci zastával nepřetržitě od r. 1867, více než 45 let. Rodem byl z vesnice Vracovic, fara Kondrac, kde se narodil 13.10.1833. Jako mladý muž se usadil v Ml. Vožici a zařídil si zde kupecký obchod. 16.9.1862 se oženil s Julií HAVELKOVOU, dcerou sládka. Byl to muž na svou dobu velice pokrokový, velmi spravedlivý a mírumilovný. Ze své purkmistr. hodnosti neměl žádný užitek, zastával ji vždy čestně, bezplatně, nikdy se nevynášel, ke každému byl zdvořilý. Hlásil se ke Staročechům a když v r. 1891 Mladočechy z politické činnosti zatlačeni, mnozí přebíhali ke straně mladočeské, purkmistr Dušek ustoupil do pozadí v politickém životě a zůstal Staročechem až do své smrti. Velmi rád vzpomínal první doby našeho národního probuzení, které sám částečně prožil, vzpomínal na RIEGRA, PALACKÉHO a jiné předáky staročeské. S místním děkanem žil v nejlepší shodě. Asi 15 let před smrtí předal obchod svému synovi, ten však obchod neudržel a byl nucen vyhlásit úpradek. Purkmistr si ponechal obaldu tabákovou a prodej kolků až do své smrti. Jaké vážnosti se těšil se ukázalo o pohřbu. jehož se zúčastnily všechny vrstvy obyvatelstva, spolky a společenstva s prapory. Na útraty města byl vystrojen pohřeb, jako ocenění jeho zásluh o město. Pan děkan se s ním u hrobu rozloučil a ocenil jeho dobré vlastnosti. Byl předsedou školní rady, předsedou Občanské záložny, členem Besedy a jiných dobročinných a vlasteneckých spolků.

Městské obecní volby v r. 1914 zasluhují být zapsány „pro memoria“, jak se dají křesťané židem vodit za nos. Až do toho roku se odbývaly obecní městské volby každé 3 roky bez větších agitací, s poměrně malou účastí svorně. Kandidátní listina byla jen jedna a podle ní se do městského zastupitelstva volilo. Počátkem r. 1909 se do Ml. Vožice přistěhoval advokát – žid

JUDr Emil ŠTERN. Jen se ve městě ‚ohřál‘, již počal tvořiti stranu ‚pokrokovou“, jak se později ukázalo, vlastně židovskou. Shromažďoval kolem sebe pod heslem ‚pokroku‘ přívržence, jimž lichotilo, že se p. JUDr s nimi baví, do jejich společnosti dochází a tak se kolem něho kupili. Pořádaly se večerní schůze, pan doktor mluvil a oni poslouchali. A pan doktor začal pomalu kritizovat všechno, hlavně obecní záležitosti s drzostí přímo židovskou. Když bylo zřejmé, kam až zabíhá ve své kritice, počali se od něho odvraceti. Co vše doposud ve Vožici bylo uděláno, bylo dle něho špatné. Ty, kdo s ním nesouhlasili. začal v táborském krajinském časopise ‚Jiskře“ veřejně pranýřovat. Hlavně to byl městský tajemník p. Josef STIBOR, na purkmistra p. Prokopa DUŠKA, pro jeho stáří a velkou oblibu si přece jen netroufal. Zůstali u něho jen ti, kteří si mysleli, že jim dopomůže k osobnímu zisku. ‚pokrokovosti‘ žida nerozuměli. Volby se konaly 27.-30.4. a 1.5. 1914. Dr. Stern vydal kandidátní listinu pokrokovou. Až do volby ve III. voličském sboru strana protipokroková – tzv. křesťanská – nedělala přípravy k volbám žádné. Strana pokroková denně pořádala schůze, slibovala co všechno ku prospěchu města udělá. Voličům pod Hradem slibovala vodovod. Sháněla i plné moci, kterých pak měla tolik, že je nemohla použít. Výsledek voleb – 191-199 hlasů strana pokroková, 1 1 1-120 hlasů strana křesťanská. Na znamení vítězství se konala oslava v hostinci ‚U Iva‘, kde všechno platil pan doktor. Jeho příznivci se těšili na další vítězství – židé jásali. Tento výsledek probudil stranu křesťanskou, ihned byly pořádány schůze – při volbě II. sboru bylo zvoleno 6 křesťanů a 2 židé a při volbě I. sboru, kde je počet voličů nejmenší, bylo vidět. oč se vlastně jedná. Že celý boj je vlastně židovští proti křesťanství. Výsledek volby – 8 křesťanů – pro židy překvapující. To nečekali – vítězství měli tak jisté. Poměr stran po volbách byl tedy tento – 10 pokrokářů proti 14 křesťanům. Zajímavé byly volby i tím, že se do poslední nohy všichni voličově k volbě dostavili. Poštmistra SLUNEČKU, který byl nemocen, přivezli do radnice a do volební místnosti ho vynesli. Volil křesťany, ač byl na něho činěn nátlak i vyhrožování hmotným zničením. Pan učitel LIŠKA, ač těžce nemocen, nechal se také dovésti a volil křesťany, jako i učitelé velkou většinou. Pan hrabě Vincenc KÜENBURG se také sám osobně dostavil a volil křesťany. Za purkmistra byl zvolen p. Václav ROSOL- hostinský, do městské rady MUDr. Zdeněk ZENKL, RŮŽIČKA – řezník a za stranu pokrokovou okresní tajemník p. Karel HOJOVEC. Pan doktor Štern sliboval, že pokoje nedá, dokud celé zastupitelstvo nebude pokrokové. A zatím? Čeho se sám nejméně nadál – rozstonal se a dne 4.9.1914 ve stáří 35 roků zemřel. Strana pokroková ztratila vůdce a teprve teď bylo vidět, jak držel své lidi pod komandem. Dělal velkého lidumila, nenaléhal na placení, ale do knih zapisoval. Po jeho smrti vdova posílala upomínky a neodpustila nikomu. Nejeden pokrokář se divil, za jakou ‚ideální duší kráčel. Z nepokrokářů mu nebyl dlužen nikdo. Aby měl více vlivu na obyvatelstvo ve městě i okolí, založil zde Lidovou záložnu, již nikdo jinak neřekl, než židova. Také zval do Ml. Vožice a sám hostil předáky strany pokrokové v Čechách. Tak dne 18.-19.8.1911 tu byl na návštěvě MACHAR, jindy universitní profesor Dr. T.G. MASARYK. Ti zde měli upevnit pokrokářství. Smrtí Šternovou prasklo všechno – zajisté ne ke škodě města. Byly tu za těch bojů nesnesitelné poměry, společenský život byl rozbit. Díky Bohu, že se Ml. Vožice Dr. Šterna zbavila.

Ve dnech 13.-17.9.1913 se konaly v okolí Ml. Vožice – střed manévrů byl u Chotovin, kde byl hlavní stan následníka trůnu Františka Ferdinanda de Este – veliké vojenské manévry. Účastnilo se více než 100.000 vojska všeho druhu a zbraní. Celý armádní sbor pražský a litoměřický, část armádního sboru vídeňského a haličsko-krakovského. Vojsko porůznu procházelo Vožicí. V neděli 14.9. v poledne nastal válečný stav. Nad Vožicí létala letadla, prošlo zde mnoho vojska směrem k Janovu a Bostovu. Boj zde na blízku nebyl, vše se odbývalo kolem Chotovin – Borotína. Těžká děla střílela od POSPÍŠILOVA, nyní ŽAHOUROVA mlýna přes kopec až k Chotovinám. Byla to pěkná podívaná, jak vypadá válka. Nikdo netušil, že se tak stane již příští rok.

Zemská školní rada v Praze, výnosem ze 3.8.1893 povolila, aby při obecní škole v Ml. Vožici byla zřízena měšťanská škola pro chlapce od počátku školního roku 1893/4. Protože pro školu tu nebyla samostatná budova, byly učebny opatřeny pro začátek v městské radnici č. 80. Tyto poměry trvaly dost dlouho, protože obec Ml. Vožice neměla dostatek finančních prostředků. Záležitost se však nedala stále odkládat a proto na schůzi městského zastupitelstva 20. i 2.1912 bylo odhlasováno, aby se ke stavbě nové budovy přikročilo a potřebné finance se opatřily výpůjčkou. Plány budovy, které vypracoval stavitel BROŽ z Král. Vinohrad, byly okresní školní radou v Táboře schváleny a stavba zadána staviteli p. St. HOLLOVI ze Sedlce na dráze Fr. Josefa za obnos 104.000 korun. Se stavbou započato začátkem června 1913 a dokončena v srpnu 1914. Vysvěcena byla dne 20.9.1914. Vyučování začalo školním rokem 1914/15.