Autor: admin2

Rok 1912 byl velice mokrý a poměrně chladný. Obilí narostlo velice mnoho, ale pro deštivé počasí je nebylo možné sklidit. Následkem dešťů v době žní se někde až polovina obilí zkazila. Otavy nebylo možné sklidit. Také brambory se sklízely špatně, bylo mnoho schnilých. Ozimé setí se zdrželo. Brzy přišly mrazy, ale zima byla dosti mírná, skoro bez sněhu.

V prosinci 1912 přesídlil z Ml. Vožice do Hradce Králové p. Josef SLÁDEČEK, který zde od srpna 1911 byl přednostou C.K. okresního soudu. Byl to muž řádný, jako soudce spravedlivý, přitom skromný a neohrožený katolík, v nynějších dobách mezi c.k. úřednictvem povaha vzácná. Se svou rodinou se zúčastňoval pravidelně mší sv., kde se školními dítkami velice rád mešní písně zpíval. Jeho chování se v kostele nebylo jen tak na oko, ale svým příkladem držel na uzdě jiné liberální pány. Jako otec a manžel byl vzorný. Ujímal se všech opuštěných, zvláště lidu venkovského.

Dne 30.5.1913 zemřel v Ml. Vožici Prokop DUŠEK, purkmistr města, který tuto funkci zastával nepřetržitě od r. 1867, více než 45 let. Rodem byl z vesnice Vracovic, fara Kondrac, kde se narodil 13.10.1833. Jako mladý muž se usadil v Ml. Vožici a zařídil si zde kupecký obchod. 16.9.1862 se oženil s Julií HAVELKOVOU, dcerou sládka. Byl to muž na svou dobu velice pokrokový, velmi spravedlivý a mírumilovný. Ze své purkmistr. hodnosti neměl žádný užitek, zastával ji vždy čestně, bezplatně, nikdy se nevynášel, ke každému byl zdvořilý. Hlásil se ke Staročechům a když v r. 1891 Mladočechy z politické činnosti zatlačeni, mnozí přebíhali ke straně mladočeské, purkmistr Dušek ustoupil do pozadí v politickém životě a zůstal Staročechem až do své smrti. Velmi rád vzpomínal první doby našeho národního probuzení, které sám částečně prožil, vzpomínal na RIEGRA, PALACKÉHO a jiné předáky staročeské. S místním děkanem žil v nejlepší shodě. Asi 15 let před smrtí předal obchod svému synovi, ten však obchod neudržel a byl nucen vyhlásit úpradek. Purkmistr si ponechal obaldu tabákovou a prodej kolků až do své smrti. Jaké vážnosti se těšil se ukázalo o pohřbu. jehož se zúčastnily všechny vrstvy obyvatelstva, spolky a společenstva s prapory. Na útraty města byl vystrojen pohřeb, jako ocenění jeho zásluh o město. Pan děkan se s ním u hrobu rozloučil a ocenil jeho dobré vlastnosti. Byl předsedou školní rady, předsedou Občanské záložny, členem Besedy a jiných dobročinných a vlasteneckých spolků.

Městské obecní volby v r. 1914 zasluhují být zapsány „pro memoria“, jak se dají křesťané židem vodit za nos. Až do toho roku se odbývaly obecní městské volby každé 3 roky bez větších agitací, s poměrně malou účastí svorně. Kandidátní listina byla jen jedna a podle ní se do městského zastupitelstva volilo. Počátkem r. 1909 se do Ml. Vožice přistěhoval advokát – žid

JUDr Emil ŠTERN. Jen se ve městě ‚ohřál‘, již počal tvořiti stranu ‚pokrokovou“, jak se později ukázalo, vlastně židovskou. Shromažďoval kolem sebe pod heslem ‚pokroku‘ přívržence, jimž lichotilo, že se p. JUDr s nimi baví, do jejich společnosti dochází a tak se kolem něho kupili. Pořádaly se večerní schůze, pan doktor mluvil a oni poslouchali. A pan doktor začal pomalu kritizovat všechno, hlavně obecní záležitosti s drzostí přímo židovskou. Když bylo zřejmé, kam až zabíhá ve své kritice, počali se od něho odvraceti. Co vše doposud ve Vožici bylo uděláno, bylo dle něho špatné. Ty, kdo s ním nesouhlasili. začal v táborském krajinském časopise ‚Jiskře“ veřejně pranýřovat. Hlavně to byl městský tajemník p. Josef STIBOR, na purkmistra p. Prokopa DUŠKA, pro jeho stáří a velkou oblibu si přece jen netroufal. Zůstali u něho jen ti, kteří si mysleli, že jim dopomůže k osobnímu zisku. ‚pokrokovosti‘ žida nerozuměli. Volby se konaly 27.-30.4. a 1.5. 1914. Dr. Stern vydal kandidátní listinu pokrokovou. Až do volby ve III. voličském sboru strana protipokroková – tzv. křesťanská – nedělala přípravy k volbám žádné. Strana pokroková denně pořádala schůze, slibovala co všechno ku prospěchu města udělá. Voličům pod Hradem slibovala vodovod. Sháněla i plné moci, kterých pak měla tolik, že je nemohla použít. Výsledek voleb – 191-199 hlasů strana pokroková, 1 1 1-120 hlasů strana křesťanská. Na znamení vítězství se konala oslava v hostinci ‚U Iva‘, kde všechno platil pan doktor. Jeho příznivci se těšili na další vítězství – židé jásali. Tento výsledek probudil stranu křesťanskou, ihned byly pořádány schůze – při volbě II. sboru bylo zvoleno 6 křesťanů a 2 židé a při volbě I. sboru, kde je počet voličů nejmenší, bylo vidět. oč se vlastně jedná. Že celý boj je vlastně židovští proti křesťanství. Výsledek volby – 8 křesťanů – pro židy překvapující. To nečekali – vítězství měli tak jisté. Poměr stran po volbách byl tedy tento – 10 pokrokářů proti 14 křesťanům. Zajímavé byly volby i tím, že se do poslední nohy všichni voličově k volbě dostavili. Poštmistra SLUNEČKU, který byl nemocen, přivezli do radnice a do volební místnosti ho vynesli. Volil křesťany, ač byl na něho činěn nátlak i vyhrožování hmotným zničením. Pan učitel LIŠKA, ač těžce nemocen, nechal se také dovésti a volil křesťany, jako i učitelé velkou většinou. Pan hrabě Vincenc KÜENBURG se také sám osobně dostavil a volil křesťany. Za purkmistra byl zvolen p. Václav ROSOL- hostinský, do městské rady MUDr. Zdeněk ZENKL, RŮŽIČKA – řezník a za stranu pokrokovou okresní tajemník p. Karel HOJOVEC. Pan doktor Štern sliboval, že pokoje nedá, dokud celé zastupitelstvo nebude pokrokové. A zatím? Čeho se sám nejméně nadál – rozstonal se a dne 4.9.1914 ve stáří 35 roků zemřel. Strana pokroková ztratila vůdce a teprve teď bylo vidět, jak držel své lidi pod komandem. Dělal velkého lidumila, nenaléhal na placení, ale do knih zapisoval. Po jeho smrti vdova posílala upomínky a neodpustila nikomu. Nejeden pokrokář se divil, za jakou ‚ideální duší kráčel. Z nepokrokářů mu nebyl dlužen nikdo. Aby měl více vlivu na obyvatelstvo ve městě i okolí, založil zde Lidovou záložnu, již nikdo jinak neřekl, než židova. Také zval do Ml. Vožice a sám hostil předáky strany pokrokové v Čechách. Tak dne 18.-19.8.1911 tu byl na návštěvě MACHAR, jindy universitní profesor Dr. T.G. MASARYK. Ti zde měli upevnit pokrokářství. Smrtí Šternovou prasklo všechno – zajisté ne ke škodě města. Byly tu za těch bojů nesnesitelné poměry, společenský život byl rozbit. Díky Bohu, že se Ml. Vožice Dr. Šterna zbavila.

Ve dnech 13.-17.9.1913 se konaly v okolí Ml. Vožice – střed manévrů byl u Chotovin, kde byl hlavní stan následníka trůnu Františka Ferdinanda de Este – veliké vojenské manévry. Účastnilo se více než 100.000 vojska všeho druhu a zbraní. Celý armádní sbor pražský a litoměřický, část armádního sboru vídeňského a haličsko-krakovského. Vojsko porůznu procházelo Vožicí. V neděli 14.9. v poledne nastal válečný stav. Nad Vožicí létala letadla, prošlo zde mnoho vojska směrem k Janovu a Bostovu. Boj zde na blízku nebyl, vše se odbývalo kolem Chotovin – Borotína. Těžká děla střílela od POSPÍŠILOVA, nyní ŽAHOUROVA mlýna přes kopec až k Chotovinám. Byla to pěkná podívaná, jak vypadá válka. Nikdo netušil, že se tak stane již příští rok.

Zemská školní rada v Praze, výnosem ze 3.8.1893 povolila, aby při obecní škole v Ml. Vožici byla zřízena měšťanská škola pro chlapce od počátku školního roku 1893/4. Protože pro školu tu nebyla samostatná budova, byly učebny opatřeny pro začátek v městské radnici č. 80. Tyto poměry trvaly dost dlouho, protože obec Ml. Vožice neměla dostatek finančních prostředků. Záležitost se však nedala stále odkládat a proto na schůzi městského zastupitelstva 20. i 2.1912 bylo odhlasováno, aby se ke stavbě nové budovy přikročilo a potřebné finance se opatřily výpůjčkou. Plány budovy, které vypracoval stavitel BROŽ z Král. Vinohrad, byly okresní školní radou v Táboře schváleny a stavba zadána staviteli p. St. HOLLOVI ze Sedlce na dráze Fr. Josefa za obnos 104.000 korun. Se stavbou započato začátkem června 1913 a dokončena v srpnu 1914. Vysvěcena byla dne 20.9.1914. Vyučování začalo školním rokem 1914/15.

V roce 1900 bylo přikročeno k výmalbě vnitřka kostela. Bylo to potřeba, protože vnitřek kostela by! sešlý. Uznali to i věřící a tak na výzvu během 3 měsíců sebráno bylo 1.300 zl. neboli 2.000 korun. Vyjednáno bylo s akademickým malířem panem Václavem SKRUŠNÝM, že tuto malbu provede, aby odpovídala baroknímu slohu a to za 1.800 korun. Začátkem července se započalo s prací a koncem září byta práce dokončena. lešení opatřil duchovní, patronát na celou úpravu přispěl 42 korun a půjčením dveří a prken na lešení. Pod varhanami bylo dříve jen prkno, to bylo odejmuto a nahrazeno barokní plastikou, kterou provedl sochař Jan SKRUŠNÝ, který také zhotovil hlavy na sloupcích – hlavy andělíčků za 76 korun. Tesařské práce stály 200 korun. Nebylo prý místečka, které by nebylo prohlédnuto. Vše vyspraveno a vyčištěno, včetně kaple sv. Barbory, která byla celá nahozena maltou a vyspravena. Při té příležitosti byla otevřena i hrobka, do které bylo nahlédnuto. Byly v ní jen zbytky z dřívějších dob. Slavnost dokončení díla se dělala na sv. Václava. za účasti kněží z okolních farností a pana vikáře Juliuse SLIVKY, který měl slavnostní řeč. V tomto roce, který byl také rokem milostivým, dostal i janovský kostel novou dubovou mříž.

Poněvadž varhany zdejší byly již ve špatném stavu, byly opraveny nákladem patronátu od firmy SKOPEK z Tábora za 200 korun. Obrazy křížové cesty rovněž ve špatném stavu byly již těžko znatelné, opraveny byly přemalováním za 140 korun. Přemalbu vykonal akademický malíř Václav OUŘEDNÍK z Prahy.

31. října 1901 dokonal svůj pozemský život, po dlouhé a těžké nemoci pan děkan Josef DECARA a pohřben byl 3. listopadu 1901 na hřbitově sv. Mikuláše. Zemřelého doprovodilo k hrobu 28 kněží a velmi mnoho lidí i ze sousedních osad. Svým vzorným kněžským životem a svou dobrotou zajistil si nesmrtelnou památku. 8. listopadu by( ustanoven kaplanem v Mladé Vožicí novosvěcenec Viktor MICHKA, rodák ze Stádlec. l0. listopadu bylo pořízeno autipendium se slovy : ‚Svatý Martine, oroduj za nás‘ pro děkanský kostel a pro kapli na Hradě autipendium se slovy : ‚Maria, oroduj za nás‘. Zásluhou ředitele měšťanské školy Jana BERANA, byla pořízena prkenná podlaha. aby děti necítily zimu od kamenné podlahy. Prkenná podlaha měla být v kostele pouze v zimní době (od 1. října do 1. května). Na léto se pak podlaha uschovává do děkanství, kde pro ni vedle vrat byla zřízena zvláštní kolna.

Dne 6. února 1902 byl na uprázdněné místo děkana dosazen patronem Čeňkem, hrabětem z Küenburgu nejstarší žadatel, dosavadní farář ze Šebířova P. Josef MYŠKA. l4. dubna se přestěhoval do Mladé Vožice a započal duchovní správu. Dosavadní administrátor P. Václav TŮMA se stal administrátorem v Šebířově. Nový pan děkan se narodil 1 1. května 1856 ve Stadnici, okres Hlinsko, hejtmanství Chrudim v Čechách. Gymnasiální studia konal 1868-1876 v Německém Brodě, teologická studia pak v Českých Budějovicích v r. 1876-1880 a 18. července 1880 byl vysvěcen na kněze. 1. září 1880 byl ustanoven kaplanem v Miličíně, tam setrval až do června 1885 a pak se stal farářem ve Vrcholtovicích. Odtud v r. 1894 odchází jako farář do Šebířova a pak do Mladé Vožice. Když přichází na nové místo, je uvítán náležitým způsobem panem patronem, panem patronátním komisařem, městskou radou, spolky a četným zástupem osadníků. Šebiřovská obec se nerada loučila se svým duchovním správcem a pro jeho zásluhy jej jmenovala čestným občanem šebířovským. Když přišel do Ml. Vožice, našel zde děkanskou budovu i ostatní stavení ve velice zbědovaném stavu, protože více než 15 roků se zde nestala žádná značnější oprava. Péčí pana patronátního komisaře a nákladem pana patrona bylo vše řádně a důkladně opraveno během měsíce května. Opraven byl v podstatě celý vnitřek budovy, od chodby až po půdu.

Instalace (uvedení nového děkana se konala 4. června 1902 za přítomnosti pana patrona a zástupců městské rady. 15. května 1902 byl přeložen pan kaplan Miktor MICHKA do Miličína a na jeho místo přichází pan kaplan z Miličína František TEPLÝ. Pan Alexandr SEIK, bývalý purkmistr v Táboře, daroval v červenci 1902 nový obraz sv. Mikuláše pro kostel sv. Mikuláše na hřbitově. Tento obraz on sám maloval a byl umístěn obraz na zdi za oltářem. Na kostelní věži visel více než 20 roků puklý zvon. který se nedal používat ke zvonění a který právě do souzvuku zvonů chyběl. Na popud pana kaplana Fr. TEPLÉHO dal pan děkan MYŠKA ulít nový zvon u Rudolfa PERNERA v les. Budějovicích o váze 215 kg. Zvon stál 736 korun. Došlo k vyrovnání tak, že puklý zvon si pan zvonař nechal a zbytek byl doplacen částkou 532 korun. Byla učiněna sbírka, která vynesla 103 korun, ostatní doplatil pan děkan, Práce s vytažením a zavěšením na věž hradil patronátní úřad.

16. ledna 1903 byl ustanoven P. František TEPLÝ kaplan za administrátora do Hoštic a tam se odstěhoval 24. ledna. Od 24. ledna až do 1. dubna zastával děkan duchovní správu sám. 1. dubna byl ustanoven do Vožice za kaplana P. Martin PAULE. vysvěcený na kněze v r. 1902.

Dne 19.7.1903 přihnali se k Mladé Vožici už v samý večer od západní strany děsné krupobití, jakého zde lidé už více jak 60 let nepamatovali. Kroupy až 1 /2 kg vážící zničily vše, co venku na polích bylo. bito bylo již zralé a hospodáři se chystali po neděli síci. Avšak stačilo 10 min., že na poli nezůstal jediný klas. Zrno bylo vytlučeno, sláma zpřerážena a do země zatlučena. Nejinak tomu bylo i u ostatního obilí. Na mnoha polích nebylo znát, co bylo zaseto. Nemenší škoda byla způsobena i na ovocných stromech. Ovoce bylo posráženo, větve polámány a stromy poškozeny tak, že to vyhlíželo jako na podzim. Také taková škoda způsobena v lesích. Okna na stranu západní a jižní byla vytlučena. S jakou prudkostí padaly kroupy si lze představit, poznamenáme-li. že ve vnějších oknech nezůstal ani kousek skla, vše bylo vytlučeno a vmeteno do světnic až k protější zdí. Rovněž tak byly těžce poškozeny střechy, tašky rozbity a smeteny. Následkem toho nastala všeobecná bída. A nejhorší na tom bylo. že tato katastrofa zasáhla celou českou zemi od bavorských hranic až na hranice moravské. V mladovožickém okresu pouze 3 osady zůstaly alespoň částečně ušetřeny a to Kamberk, Vyšetice a Vrcholtovice. Následkem toho museli hospodáři třetinu i více dobytka prodati. Mnohé rodiny z okresu, aby ušly hrozící bídě, prodaly své usedlosti a odstěhovaly se do Ameriky, hlavně z Ježova.

Ke zmírnění bídy byly po celé zemi konány sbírky. Zvláště američtí Čechové se vyznamenali, sebrali a do čech poslali více jak 50.000 korun. Vida bídu svých osadníků. místní děkan Josef Myška prosil v novinách ‚Čechů‘ o milodary. Na tuto prosbu se mu dostalo 320 korun. jež mezi nejpotřebnější rozdělil, aby si alespoň sůl a věci nejpotřebnější koupili. Toho roku darovala p. Aloisie KOVÁŘOVÁ, roz. Suchanová, bytem ve Vídni pro oltář P. Marie Lurdské krásné bílé antigendium krásně vyšívané.

Dne 1.12.1904 bylo darováno z děkanského archivu diecesnímu museu v Českých Budějovicích : „missale secundum ritum sanctae koolesia Pragensis“, tištěné v Lipsku r. 1522 a to z toho důvodu, že pro zdejší beneficium je bez ceny.

Po strašném krupobití loňského roku 1903, bylo nejen pro zdejší krajinu, ale pro celé království české nezapomenutelně velké sucho, trvající po celé léto 1904. Od jara až do podzimu nezapršelo, mimo nějaký nepatrný deštík. Potoky a říčky vyprahlé, lidem i zvířatům se nedostávalo vody. Velké škody v lesích, otavy žádné, brambor málo – prodávaly se 1 q za b-8 korun. V tomto roce došlo i k opravě zvonice, která byla již velmi sešlá. Jak zdivo, tak hlavně střecha dřevěná šindelová, krov i zvonové stolice dělaly svým zevnějškem městu jen ostudu. Na popud patronátního komisaře p. Jos. JOACHIMSTHALA usneseno jí řádně a také ozdobně spravit. Město Mladá Vožice hradilo náklad opravy spodní polovičky věže až do úrovně stropu 1. patra, ostatní část hrazena cestou zákonité koncurence. Oprava stála 3.032,45 korun.

Urozená komtesa Marie z KÜENBURGU darovala 24.5.1905 pro chrám sv. Martina v Ml. Vožici za příčinou biskupské generální vizitace, nový pláštíček na ciborium z hedvábné látky s vyšíváním v ceně nejméně 18 korun. Generální biskupská vizitace se konala 28.-29.5.1905.

Dne 24.3.1907 darovala p. Kateřina FICKOVÁ, majitelka domu v Ml. Vožici chrámu Páně sv. Martina 2 stříbrné svícny s přáním, aby byly na hlavním oltáři nad tabernakulem vystaveny.

Dne 13.10.1907 zemřel v Ml. Vožici Antonín SMETANA, panský, městský a obvodní lékař. Byl to lékař výborný ve své praxi, nemocnými vyhledávaný, lidumilný, mnohé léčil zdarma . Ba i na léky chudým ze svého dával. Pohřeb jeho byl imposantní, velké množství lidu domácího i cizího doprovodilo jej k hrobu a všichni jeho smrti litovali. Byl důvěrným přítelem místního děkana.

Po roce 1910, který byl abnormálně mokrý, následoval rok 1911, který opětně byl abnormálně suchý. Od 18.5. do 24.8. 1911 nepršelo, jen několik deštíků, malých jako rosa. Žita t.r. byla ještě obstojná, jaré obilí však následkem sucha zůstalo řídké a krátké a sklidilo se ho méně, než polovina při normálním roce. Sena bylo celkem dost, zato otavy žádné. Následkem toho, že bylo málo zeleného krmení na podzim, nastala veliká nouze o píci a dobytek musel být vyprodán a klesl dosti v ceně. Hospodáři museli kupovat seno i slámu až z Horních Rakous i odjinud. Zde se prodávalo 1q sena za 12 korun, 1q brambor za 8-10 korun. Také kukuřice bylo mnoho nakoupeno.

V roce 1890 zle řádila nemoc chřipka. Spolek divadelních ochotníků byl založen r. 1865 Karlem ČERNAYEM a má v té době 22 členů. Sbor dobrovolných hasičů byl založen v r. 1875 a má 9 zakládajících členů. činných 52, přispívajících 47. Založen byl Františkem ZE LENKOU a Františkem MATOUŠKEM, tělocvičná jednota SOKOL je založena r. 1885 Josefem STIBOREM a Matějem VOJTOU a má 50 členů.

Roku 1892 bylo založeno družstvo pro postavení spolkového domu.

Až do roku 1898 funerálie – pohřební poplatky (zvonění hrany, místo na hřbitově, za máry příkrov a světlo) vybíral místní duchovní správce a odváděl je do kostelní pokladny. Od tohoto roku (1898) začal tyto poplatky vybírat sám patronátní úřad, což ovšem rád viděl duchovní správce, avšak neradi osadníci, kteří ze začátku víc než stanovil zákon, byti nuceni platit.

V tomto roce byly také opraveny kostelní lavice nákladem patronátu. Václav PRINC, který také v tomto roce založil nadaci na svatováclavskou pout, dal na svůj náklad zhotovit lavičku pod mariánským oltářem. Lavice opravoval kostelník Jan MARŠÍK.

15. října 1893 byl otevřen 1. ročník měšťanské školy, která byla prozatímně umístěna v budově obecné školy. První učitelé na této škole byli : prozatímní ředitel Jan HAMPL, učitel Karel VANĚK, náboženství vyučoval kaplan Václav TŮMA. 1894 byl svěcen prapor jednoty živnostenské. 21. ledna 1895 byl ustanoven k vyučování náboženství na školách obecných a měšťanských samostatný katecheta s platem 700 zlatých a byl jím jmenován Jan JIRSA. deficient. 1895 byl svěcen prapor veteránů, kmotrou byla hraběnka Karolína KÜENBURGOVÁ. Akce probíhala na náměstí, kde také sloužil pak mši svatou pan děkan Josef DECARA.

Roku 1896 byla zavedena tzv. segnestrace (navrácena při panství mladovožickém a segnostrem byl Leopold hrabě KÜENBURG. bratr uživatele panství Vincence hraběte z Küenburgů. Dluhů bylo 840.000 zlatých.

15. března 1897 byl ustanoven na zdejších školách katecheta Dr. Ladislav DVOŘÁK, který se právě vrátil z Vídeňského ústavu sv. Augustina pro vyšší vzdělání kněží.

Roku 1898 byla z dobrovolných příspěvků nákladem 203 zlatých opravena křížová cesta na Hradě. Dne 5. června na Nejsv. Trojici od d.p. konventuála z Votic posvěcena za účasti všech osadníků a i mnoha lidí z jiných farních osad.

10. září 1898 byla zavražděna v ženevě rakouská císařovna Alžběta.

2. prosince 1898 slavil císař František Josef I padesátileté jubileum své vlády a tato slavnost byla oslavena důstojným způsobem i v chrámu Páně. Mši svatou sloužil pan děkan DECARA za asistence kaplana a katechety. Byly přítomny všechny sbory i spolky mladovožické a na čestném místě seděl pan hrabě Vincenc Küenburg s paní hraběnkou. V tomto roce byla postavena na náměstí socha sv. Václava, která byla 28. září 1898 posvěcena, na úhradě se podílely jak spolky, tak i věřící svými dary. Toho roku – 1898 – byl pan děkan Josef DECARA pro své zásluhy jmenován a to 20. dubna čestným občanem (měšťanem) mladovožickým. O tom se zmínily i tehdejší noviny „Český jih‘, ‚Česká politika“ a ‚Katolické listy‘.

Farní kronika se potom několika údaji zmiňuje v číselných hodnotách o hospodaření zdejší farnosti. Jan VENDL, který zemřel 14. června 1898 v Blanici, odkázal 100 zlatých pro potřeby zdejší farnosti. v tom byly zahrnuty i mše svaté, které mají být pravidelně slouženy.

6. srpna 1899 slavil 50ti leté výročí svého kněžství pan děkan DECARA, jak píše kronikář, „velezasloužilý náš pan děkan, biskupský notář a čestný měšťan“. Již v předvečer slavnostního dne bylo vyzdobeno město prapory a byl uspořádán lampionový průvod, jehož se účastnici úředníci, městská rada, místní spolky a společenstva. Mezitím co hrála před děkanstvím hudba. odebrala se delegace k tomu ručená, blahopřát panu děkanovi do bytu k tomuto výročí. Jménem duchovenstva blahopřál jubilantovi Msg Dr. Alois JIRÁK kanovník z Č. Budějovic a odevzdal mu krásný notářský prsten – dar od kněží. V den slavnosti v 1/2 9 se shromáždily spolky se svými prapory a korouhvemi, stejně tak i cizí spolky – zvláště hasičské sbory ze Smil. Hor, Kamberka, Šebířova a Velkého Hlasiva, aby doprovodily jubilanta do kostela. V 10.00 hod. vyšlo duchovenstvo z kostela a průvodem kráčelo pro jubilanta, k děkanství. Před děkanstvím jej oslovil pan vikář Julius SLIVKA. Odtud se ubíral průvod do kostela za hlaholu zvonů a hudby. Tam po vykonaných obřadech jubilačních, vystoupil na kazatelnu pan Msgre Dr. Alois JIRÁK a měl překrásné více jak hodinové kázání. kterým uchvátit všechny přítomné. Potom sloužil jubilant slavnou zpívanou mši svatou za asistence ostatních duchovních. Po mši svaté doprovodili jubilanta opět v průvodu zpět na děkanství, kde bylo, jak říká pisatel ‚defilé‘. 7. listopadu 1899 na základě výnosu císaře a krále Fr. Josefa I, byl vyznamenán pan děkan Josef DECARA, biskupský notář, český mladovožický děkan, majitel záslužné medaile – zlatým křížem s korunou.

V r. 1880, dne 13. května, kdy už všechny stromy kvetly, udeřil takový mráz, že stromy všechny pomrzly. Na podzim r. 1880 je vydána od sv. Otce Lva XIII. památná encyklika „grande munus“ (přeloženo velká povinnost), kterou nařizuje, aby v kalendáři římské a obecné církve byl vložen a každoročně byl slaven s velkou úctou svátek svatých Cyrila a Metoděje. Za tento dar chtěli Slované poděkovat sv. Otci a proto se rozhodli učinit děkovnou pouť do Říma koncem června a oslavit tam svátek sv. Cyrila a Metoděje spolu se sv. Otcem. Této pouti se účastnil také zdejší pan děkan a popisuje její průběh od samého počátku až po slavnostní zakončení v Římě. Byl to pro všechny slovany krásný duchovní zážitek, zvláště setkání se sv. Otcem. 6. července po rozhovoru se sv. Otcem přijali všichni poutníci od něho apoštolské požehnání a vrátili se domů 13. července večer. Pout trvala 3 neděle.

21. srpna 1881 pisatel kroniky zaznamenává opět povodeň, která postihla mladovožicko. K večeru kolem 5. hod. začala krupobitím, které poničilo všechnu zbývající úrodu. Kroupy, doslova cituji : ‚velikostí jako vlašský ořech‘, vše poničily, stromy vyvráceny, větve zpřeráženy a ovoce se stromů na zem sráženo. Lidé všichni lomili rukama nad tou pohromou, jen v jednom domě se veselili a to v hostinci na radnici, nebo jak se říká v záložně, který měli od obce v pronájmu manželé Jan a Marie VÍTKOVI. Hned od pravého poledne se tam tančilo a nepřestávalo se, ani když se blížilo požehnání odpoledne ke třetí hodině, takže nakonec i když tam poslal pan děkan se vzkazem, aby přestali alespoň po čas požehnání a oni neposlechli, musel tam dojít sám s obecním strážníkem a hudbu a tanec zakázat alespoň po čas požehnání. Sklidili za to oba sprostých nadávek a urážlivých slov, ale jakmile požehnání skončilo, hrálo a tančilo se vesele dál i po čas trvání pohromy v podobě krupobití. Takovou necitelnost dali zmínění pachtýři najevo. Pan děkan v kronice dodává doslova : ‚chraň Bůh vícero takových osadníků‘.

Pan děkan chtěl prohloubit ducha zbožnosti a pravého křesťanství ve své osadě a proto se rozhodl učinit v roce 1882 zvláštní duchovní obrodu, tzv. misie, ty do té doby ve farnosti nikdy nebyly. Dostal na svoji žádost o učinění tohoto díla od svého nejvyššího pastýře biskupa Jana Valeriána JIRSÍKA kladnou odpověď a také požehnání pro tak vznešené a ušlechtilé dílo. Sv. misie započala 24. března 1882. Konali ji otcové redemptoristé od sv. Kajetána v Praze P. František MASOPUST, P. František PIVNIČKA a P. Eugen JANEČEK od 24. března 1882 do 4. dubna 1882. Prostorný chrám mladovožický byl vždy přeplněn věřícími a zvláště při kázání o NSO a kázání mariánském. Vrcholu ale dostoupila slavnost v den postavení a posvěcení misionárního kříže. Podle výroku samých mladovožických, neviděla Vožice ještě nikdy ty nesčetné zástupy lidu, které se sešli k uctění sv. kříže. Bylo jich zajisté k 8.000, takže kázání se muselo konat venku na náměstí. Byla to náročná a také úmorná práce misionářů, ale těch. kteří v tyto dny přijali sv. zpověď a sv. přijímání bylo podle kroniky napočítáno 3.320.

Taktéž v tomto roce dostal zdejší kostel krásný dar od paní Františky JABULKOVÉ, která byla vdovou po panu Celestýnu JABULKOVI, bývalém řídícím školy a řediteli kůru v Mladé Vožici. Přinesla k velikonočním svátkům jako dar 8 krásných svícnů stříbřených. jejichž spodek byl upraven v gotickém slohu a věnovala je na hlavní oltář. Téhož roku si také objednal spolek řezníků svůj vlastní prapor ozdobený, aby sloužil především ke slavnostem. Také na slavnost Božího Těla jej pan děkan na začátku obřadu posvětil, aby mohl být hned použit při slavnostním průvodu, spojeném se 4 zastaveními a adoraci s Nejsvětější Svátostí Oltářní. Průvod se vždy konal kolem kostela, ale zrovna toho roku, jak říká pisatel pršelo, což se ještě za 12 roků nestalo na tento svátek, musel se průvod a adorace udělat uvnitř kostela. Kromě toho dostal kostel toho roku, jako darem od jednoty spolku uctění Nejsvětější Svátosti Oltářní a k podělování chudých chrámů nová bohoslužebná roucha, 2 bílé dalmatily. Tento spolek během několika roků vždy dával dary na potřeby kostela, zpočátku v tomto spolku bylo jen málo lidí, ale pro hmotný i duchovní prospěch celé farnosti se spolek rozrůstal, takže v r. 1882 měl 80 členů. Člen toho spolku měl za povinnost kromě běžného plnění – tzn. běžného uctívání Nejsvětější Svátosti Oltářní – ještě navíc 1 hodinu v měsíci věnovat úctě Nejsvětější Svátosti Oltářní a malý dar pro kostel. Jak říká pan děkan, že během několika let dostal od tohoto spolku následující roucha pro bohoslužby: pluviál bílé barvy, 2 mešní roucha bílé barvy, 2 barvy fialové, mešní roucho zelené barvy, červené barvy a dvě dalmatily bílé. K tomu přidala ještě také paní hraběnka Klementina z Küenburgu jedno roucho bílé barvy. Pro filiální kostel v Blanici objednal pan děkan z příspěvků mladé paní kněžny Schwarzenbergové mešní roucho černé barvy, kaditelnici, loďku, kropenku a kropáč z čínského stříbra a za pomoci záduší (majetku) pluviál červené barvy. V r. 1882 byla také pro počáteční příznivé počasí slibována krásná úroda obilí, ale bohužel, těsně přede žněmi i během žní se počasí pokazilo a bylo hodně deštivo a chladno s větrem – to trvalo s malými přestávkami až do měsíce září, takže velká část obilí nemohla být sklizena a zůstala na poli. Škoda byla o to větší. protože obilí bylo přede žněmi v nádherném stavu. Vznikly tak veliké ztráty a cena obilí velice vzrostla.

V roce 1883 je postaven k úctě Matky Boží nový oltář – oltář P. Marie Lurdské. Ač do té doby nestál totiž v kostele žádný mariánský oltář, proto se pan děkan rozhodl pro zbudování takového oltáře. Dostal k tomu svolení od biskupské konzistoře v Budějovicích. Vyzval v r. 1882 v neděli po sv. Havlu, na niž připadá všeobecné posvěcení chrámů, všechny věřící k tomu. aby byli podle svých možností nápomocni svými dary pro toto ušlechtilé dílo. Věřící tuto výzvu přijali s takovou radostí a vděčností. že za krátkou dobu bylo sebráno na tuto akci od věřících 500 zlatých. S dílem se mohlo hned začít, takže koncem prosince r. 1882 byl postaven celý oltář. Proto mohlo být také i na 1. neděli po Zjevení Páně, t.j. 7. ledna 1883 ustanoveno slavné svěcení tohoto oltáře. ‚Katolický denník Čech‘ přinesl také o této akci a tomto ušlechtilém dle pana děkana Jakuba KREJČÍHO zprávu ve svém 17tém vydání. Socha P. Marie mohla být objednána ke zhotovení v umělecké domě firmy ‚Verbůth v Paříži‘ a je 180 cm vysoká. Svěcení bylo také slavností pro všechny věřící. Opět za účasti duchovních z okolí. Opět slavnostní průvod, který se ubíral do kostela a nesena socha. Z duchovních byli přítomni P. Fr. SOUKUP, biskupský vikář a farář v Miličíně, P. Jos. JÍŠA ze Šebířova, P. František KRUPKA, farář ve Velkém Hlasivě a P. Řehoř SEEGL, farář ze Smilových Hor. Průvod šel z děkanství do kostela za zpěvu písně ‚Tisíckrát pozdravujeme tebe‘. Pan kaplan vystoupil pak na kazatelnu, aby téměř 4.000 posluchačů vylíčil dějiny zjevení Matky Boží Lurdské. Po kázání požádal pan děkan jménem osadníků pana vikáře, aby posvětil nový oltář a tak předal svému účelu. Společně pak sloužili všichni duchovní mši svatou.

V roce 1884 byla obnovena kaple sv. Panny Barbory. Bylo to v kostele místo nejvíce zpustlé. Oltář sešlý. ve spodní části shnilý tak. že hrozil sesutím, podlaha z cihel špatná. Kaple celá byla zapomenuta a v té době sloužila více nešvarům. Mladé dívky, které přicházely do kostela místo aby se modlily, chodily se spíše bavit do této kaple a rušit tak ostatní při bohoslužbách. Proto se rozhodl pan děkan tuto kapli nechat obnovit a rovněž obnovit i pobožnosti ke svaté Barboře, patronce umírajících. O druhém vánočním svátku se obrátil k věřícím s prosbou, aby přispěli svými milodary k tomuto účelu. Příspěvky se scházely z všech stran – např. 6 svícnů v ceně víc jak 80 zlatých, stavivo a ostatní potřebné věci v ceně kolem 250 zlatých. Hned bylo možné přistoupit k dílu. Spodek oltáře byl udělán celý nový – zděný. Svršek obnovený a celý vyzlacený, podlaha vytrhána z cihel a nahrazena dlaždičkami, zavěšena nová lampa a aby to místo nemohlo být zneužíváno, byly opatřeny také dveře. Vnitřek kaple vymalován. Vše bylo tak rychle vykonáno, že již 4. postní neděli 23. března 1884 mohla být kaple slavně vysvěcena.