Rubrika: Promluvy a články

Planeta země vyšla na měsíci, člověk spatřil svůj svět z odstupu, jako okrsek zemský, získal naprosto novou perspektivu, nově nahlédl svou nepatrnost.

Čest, pozdrav a požehnání vám, dobyvatelé měsíce, který provází svým bledým světlem naše noci a naše sny! Doneste tam svou živou přítomností hlas ducha, chvalozpěv Bohu, našemu Stvořiteli a našemu Otci. Zdravil papež Pavel VI. jménem celého katolického světa americké kosmonauty, když 20. července 1969 ve 22.17 minut našeho času dosedl měsíční modul Eagl na povrch měsíce. Sledoval přenos ve Smidtově kupoli ve své – jak neopomněl zdůraznit – (totiž papežské) observatoři v Castel Gandolfu, v doprovodu tehdejšího substituta státního sekretariátu mons. Benelliho a ředitele observatoře otce Daniela O´Connella. Misi Apolla 11 věnoval onu neděli už polední promluvu před Anděl Páně, ve které se připojil k těm, kdo se „chvějí“ o osud kosmonautů a modlí se za šťastný průběh mise, ale nechal zaznít také varovné tóny obav ze zbožšťování strojů a jejich schopnosti člověka zotročit. Papežský projev bezprostředně po přistání na měsíci byl chvalozpěvem země, která již netvoří nepřekročitelné hranice lidské existence, nýbrž stala se prahem k nekonečným prostorům a novým osudům, a poctou těm, díky nimž se rozšiřuje moudré a odvážné panování člověka nad nebeskými hlubinami. Při generální audienci, 23.  července, den před návratem kosmonautů na zem, Pavel VI. se sympatiemi k umu lidského génia, který dosáhl k další troufalé metě, promluvil o vztahu mezi náboženstvím a vědou s jejím překotným rozvojem. „Katolická víra se nejen nebojí srovnání svého učení s bohatstvím moderního vědeckého myšlení, nýbrž si takové srovnání přímo přeje, protože pravda, třebaže se rozličně projevuje, je pouze jedna a z tohoto srovnávání může získat výhody jak víra, tak i vědecké bádání.“ Dodal také, že touha po Bohu je člověku vrozena a čím větší jsou jeho pokroky, tím silněji, někdy až mučivě, tuto potřebu pociťuje.

Papežovo konstatování promluvalo do doby studené války, která vytvořila rámec překotného soutěžení, bez něhož – jak dnes mnozí přiznávají – by se měsíční mise v tak rychlém tempu neuskutečnila. V sovětském bloku znal každý Gagarinův výrok, že na své cestě do vesmíru boha nepotkal. Slyšela jsem ho ještě v devadesátých letech od vysokoškolsky vzdělaného muže jako jeden z důvodů jeho „vědeckého ateismu“.

Po přistání na měsíci Buzz Aldrin naopak provedl malý náboženský obřad, někdy mylně označovaný za mši. Jako presbyterián si přivezl s sebou ze země malý kalich, víno a hostii. „Chtěl bych využít této příležitosti a požádat všechny, kdo nás slyší, ať jsou kdekoli, aby se na chvíli zastavili a rozjímali nad událostmi několika posledních hodin a vzdali díky, každý svým vlastním způsobem,“ vybídl Aldrin a potichu přečetl verš z 15. kapitoly Janova evangelia, který si přepsal do svého zápisníku: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete činit nic.“ (v. 5) Po zkušenosti s reakcí ateistů na verše z knihy Genesis přečtené při misi Apollo 8, NASA zakázala veškeré náboženské projevy. Aldrin nicméně vypráví: „Při výpadku rádiového spojení jsem otevřel malé plastové balíčky s chlebem a vínem. Nalil jsem víno do kalicha, který mi naše církev dala. V šestinové měsíční gravitaci víno splynulu pomalu a ladně po straně poháru. Bylo to zvláštní pomyšlení, že první tekutina, která plynula na měsíci, a první jídlo, které na něm bylo pozřeno, byly elementy přijímání.“ Po návratu na zem nicméně Aldrin porušil předpisy o laickosti mise podruhé. Tentokrát již hlasitě přečetl ze svého zápisníku slova 8. žalmu: „Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?“ (v. 4-5) Tato prostá gesta potvrzující věčnou žízeň po Bohu o níž v souvislosti s okouzlením z vesmírných letů mluvil papež Montini, dokreslují také první slova pronesená po sestoupení na měsíční povrch. Armstrongova slavná věta „Malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“ bývá pravidelně připomínána. Aldrinovo „Magnificent desolation!“ – tedy velkolepá sklíčenost, opuštěnost, samota, jakou nelze nikde na zemi zakusit, spolu s udiveným konstatováním, že se země dá zakrýt jediným prstem, vystihuje zvláštní stav ducha kosmonautů.

Jistě právem bývá přistání člověka na měsíci, považováno za historický zlom. A jako všechny velké události přinesl mnoho odpovědí a otevřel ještě více otázek. Přesto při čtení o úspěších sofistikovaných technologií, fantasticky znějících přirovnáních a vzdálenostech, nakonec zůstáváme se zatajeným dechem především tam, kde naprogramované postupy selhávají a kde se na okamžik křehká lidská skořápka jeví jako chatrná zbroj dona Quichota před větrnými mlýny kosmických sil. A tak mě v příbězích a reportážích připomínajících „dobytí měsíce“ zaujalo několik možná přehlédnutelných, ale symbolických epizod. Předně příběh Margerite Hamiltonové a jejího softwarového programu, který dovolil vyřešit krizový moment krátce před přistáním měsíčního modul, když signalizované přetížení palubního počítače mohlo misi zhatit nebo dokonce vést k fatální chybě. Mladá informatička a průkopnice oboru, považovaného tehdy za spíše okrajovaný, totiž vyvinula software pro řešení situací způsobených lidskou chybou. Přivedla ji k tomu její čtyřletá dcerka, když v laboratoři NASA, kde trávila s maminkou pracovní víkendy, zadala náhodné kódy a omylem spustila jakýsi program. Dnes všichni přiznávají, že programy vypracované Margerite Hamiltonovou sehrály klíčovou roli v přistání měsíčního modulu Eagle. Počítač díky nim dokázal vyhodnotit priority a opustit momentálně nedůležité činnosti.

Druhou dramatickou epizodou byl ulomený přerušovač, nutně potřebný k odstartování z měsíčního povrchu a návratu k hlavní lodi, který nakonec úspěšně nahradila Aldrinova propiska. Jistě, možná by si poradili jinak, bez propisky. V každém případě však tyhle zlomové okamžiky přivolávají vzpomínky na chvíle, které – jak jsem přesvědčena – každý ve svém životě zažil. Chvíle, které vnějšímu pozorovateli mohou připadat jako šťastné náhody, avšak s rukou na srdci v nich rozpoznáváme zásah Boží Prozřetelnosti, jednající v pravou chvíli a na pravém místě.

Nakonec bych ještě ráda ocitovala slova Neila Armstronga, muže který se dvě a půl hodiny procházel po měsíci a posléze, díky své schopnosti odolávat náporu slávy, býval označován za „neviditelného hrdinu“. „Když jsme konečně zase odstartovali, byl Měsíc obklopen modravým svitem,“ vyprávěl Neil Armstrong. „Při pohledu z oken kabiny jsme se mohli přesvědčit, že je kulatý, nikoli zploštělý. Dokonce nám to připadalo, jako by nám chtěl svým tvarem připomenout svou příbuznost se Zemí. Byl vlídným hostitelem. A já jsem přesvědčen, že na takovou návštěvu čekal dávno.“

Po návratu „z dobyvatelské výpravy“, oslavy lidských ambicí korunovaných úspěchem, vrací ústřední hrdina příběhu měsíci jeho vlídnou tvář, vrací jej metaforám, alegorickým postavám a umění. Možná to ani nepřekvapuje u člověka, který si při hodinách odpočinku na měsíční pláni v kabině modulu poslouchal Dvořákovu Novosvětskou.

Vatikán. Papež dnes přijal na audienci 23 nových rekrutů Švýcarské gardy a jejich rodinné příslušníky u příležitosti slavnostní přísahy, která se bude konat 6. května, tedy ve výroční den hrdinské smrti 147 Švýcarských gardistů, kteří v roce 1527 položili život při úspěšné obraně papeže Klementa VII. Audience se konala v předstihu, protože v době přísahy bude papež na návštěvě Bulharska a Severní Makedonie. „Vám všem, drazí gardisté, co nejsrdečněji děkuji za vaši cennou a velkodušnou službu papeži a církvi. Denně mohu osobně zakoušet oddanost, odbornost a lásku, s níž ji vykonáváte. A za to vám děkuji! Zvláště děkuji vašim rodinám, které laskavě přijaly vaše rozhodnutí konat tuto službu ve Vatikánu, a podporují vás svými sympatiemi a modlitbou.“ Papež pak poukázal na skutečnost, že jejich slavnostní přísaha letos spadá do velikonoční doby, kdy církev opětovně prožívá Ježíšovo Zmrtvýchvstání. „Jak můžete vy s užitkem znovu prožít tuto podivuhodnou událost? Tím že se stanete svědky vzkříšeného Krista. Jde o to zpřítomnit radostnou zvěst Velikonoc, šířit kulturu vzkříšení, zejména v oněch existenciálních kontextech, kde převažuje kultura smrti. I vám se stane, že během svojí služby ve Vatikánu nebo ve volném čase v Římě potkáte lidi, kteří leží v »hrobech« bolesti, malátnosti a těžkostí a očekávají světlo, jež je obrodí k novému životu. Věnujte jim slovo útěchy a gesto bratrství, abyste se stali přesvědčivými svědky vzkříšeného Krista, jenž žije a je přítomen v každé době! Tak budete s užitkem prožívat svoje křesťanské povolání, zakořeněné ve křtu, který je počátkem víry.“ Římský biskup mluvil o tom, že gardisté mohou radostným svědectvím své víry oslovit mnoho lidí, s nimiž se setkávají v branách Vatikánu a v nichž mohou vyvolávat hluboký dojem tím, jak plní svoji službu. „Každého z vás prosím: jednejte tak, aby ti, které potkáte během svojí služby, tedy členy římské kurie, kolegy v rozmanitých prostředích Vatikánu, poutníky či turisty, mohli také vaším prostřednictvím objevovat lásku, kterou Bůh chová ke každému člověku. Toto je prvotní poslání každého křesťana.“ K tomu je nezbytné, abyste byli upevněni a neseni vírou v Krista, našeho Spasitele – pokračoval papež. Je zapotřebí být svědky a apoštoly osobní i komunitní obnovy, protože lidé očekávají od těch, kdo jsou ve službách Svatého stolce naprostou oddanost a svatost života, kterou můžete dosáhnout jak skrze svoji službu, tak skrze komunitní zkušenost. „Kasárenská realita učí některým etickým a duchovním principům, které odrážejí mnohé hodnoty, jichž je třeba se držet také v životě: dialog, poctivost, vyvážené vztahy a porozumění. Dostali jste možnost zakoušet chvíle radosti i nevyhnutelných těžkostí, typických pro život v kolektivu. Především však máte příležitost vytvářet zdravá přátelství, cvičit se v úctě k osobitostem a názorům druhých, rozpoznávat v druhém bratra i druha  a sdílet s ním kus cesty.“ Takto – poznamenal papež v závěru svojí promluvy ke Švýcarské gardě – budete moci ve společnosti zaujímat správná stanoviska a rozpoznávat v kulturních, náboženských a sociálních rozdílech obohacení a nikoli hrozbu, což je obzvláště důležité v dnešním světě, který jako nikdy dříve prožívá mohutný pohyb národů a jednotlivců hledajících bezpečnost a důstojný život.

1. Ženy přinášejí ke hrobu vonné masti, ale obávají se, že cesta bude marná, protože vchod do hrobu je zatarasen obrovským kamenem. Cesta těchto žen je i naší cestou; podobá se cestě spásy, kterou jsme procházeli dnes večer. Zdá se, že se o tento kámen všechno rozbije: krása stvoření o drama hříchu; vysvobození z otroctví o nevěrnost Smlouvě; přísliby proroků o tristní lhostejnost lidu. Stejně je tomu v dějinách církve a životních osudech každého z nás. Zdá se, že učiněné kroky nikdy nepovedou k cíli. Může se vtírat myšlenka, že frustrovaná naděje je temná zákonitost života.

Dnes však zjišťujeme, že naše cesta není marná a nerozbíjí se o náhrobní kámen. Ženami otřese a dějiny mění jediná věta: »Proč hledáte živého mezi mrtvými« (Lk 24,5); proč myslíte, že je vše zbytečné a nikdo nemůže vaše kameny odstranit? Proč podléháte rezignaci a nezdaru? Pascha je slavnost odvalení kamenů. Bůh odstraňuje ty nejtvrdší balvany, na které narážejí naděje a touhy, totiž smrt, hřích, strach a zesvětštění. Lidské dějiny nekončí na náhrobním kameni, protože dnes odkrývají »živý kámen« (srov. 1 Petr 2,4), zmrtvýchvstalého Ježíše. Na Něm se jako církev zakládáme, a třebaže se děsíme a jsme pokoušeni posuzovat všechno na základě svých neúspěchů, On přichází a všechno obnovuje, obrací naruby naše zklamání. Dnes večer je každý povolán objevit, že Živý je Ten, který odvaluje od srdce těžké balvany. Ptejme se především, co je tím mým kamenem, který je třeba odvalit? Jak se nazývá?

Naději často překáží kámen nedůvěry. Když získává prostor idea, že všechno jde špatně a to nejhorší nikdy nekončí, zdrceni se domníváme, že smrt je silnější než život, a stáváme se cyniky a posměváčky, nositeli zhoubné malomyslnosti. Kámen po kameni v sobě budujeme pomník nespokojenosti, hrob naděje. Stěžujeme si na život, který tak činíme závislým na stížnostech a duchovně nemocným. Vemlouvá se tak jakási záhrobní psychologie. Všechno vede tam a nemá naději dostat se odtamtud naživu. Proto ona kousavá otázka Paschy: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Pán nepřebývá v rezignaci. Vstal z mrtvých, není tam; nehledej tam, kde Jej nikdy nenajdeš, není Bohem mrtvých, ale živých (srov. Mt 22,32). Nepohřbívej naději!

Druhým kamenem, který často zapečetí srdce, je hřích. Hřích svádí, slibuje snadné a hotové věci, blahobyt a úspěch, ale potom zanechává samotu a smrt. Hříchem je hledat život mezi mrtvými, smysl života v pomíjivostech. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Proč se nerozhodneš zanechat hříchu, který jako kámen u vchodu do srdce zamezuje vstupu božského světla? Proč dáváš přednost třpytu peněz, kariéry, pýchy a rozkoše před Ježíšem, pravým světlem (srov. Jan 1,9)? Proč neřekneš světským marnostem, že nežiješ pro ně, nýbrž kvůli Pánu života?

2. Vraťme se k ženám, které jdou k Ježíšovu hrobu. Před odvaleným kamenem užasnou, spatří anděly, zmocní se jich »bázeň« a »sklopí oči k zemi« (Lk 24,5). Neodvažují se pozvednout oči. Kolikrát se to stává také nám: raději zůstáváme zahnízděni ve svých omezeních, zalezlí ve svých obavách. Je to divné: proč tak jednáme? Nezřídka proto, že uzavřenost a smutek nám propůjčují hlavní roli; je snadnější zůstat o samotě v temných zákoutích srdce než otevřít se Pánu. A přece pouze On pozvedá. Jedná básnířka napsala: „Jak velcí jsme, to nikdy nevíme, dokud nejsme povoláni vstát“ (E. Dickinson, We never know how high we are). Pán nás volá, abychom se zvedli, vstali na Jeho Slovo, pohlédli vzhůru a uvěřili, že jsme stvořeni pro Nebe, nikoli pro zemi; pro výšiny života, nikoli pro nízkost smrti: Proč hledáte živého mezi mrtvými?

Bůh nás žádá, abychom viděli život jako On, který v každém z nás vždycky vidí nepotlačitelné jádro krásy. Ve hříchu spatřuje děti k pozvednutí; ve smrti bratry ke vzkříšení; ve zklamání srdce k utěšení. Nebojte se tedy: Pán má tento tvůj život rád do té míry, že jej celý prožil, aby zakusil úzkost, opuštěnost, smrt a peklo, vítězně z nich vyšel ven a řekl ti: „Nejsi sám, důvěřuj mi!“ Ježíš je specialista na obracení našich smrtí v život, našeho nářku v tanec (srov. Žl 30,12). S Ním můžeme také my konat Paschu, tedy přechod, a tak přejít od uzavřenosti ke společenství, od zklamání k útěše, od strachu k důvěře. Nezůstávejme ze strachu hledět k zemi, hleďme na zmrtvýchvstalého Ježíše. Jeho pohled nám vlévá naději, protože nám říká, že jsme vždycky milováni, a navzdory všemu, co můžeme ztropit, zůstává Jeho láska nezměněna. Ptejme se: kam se v životě dívám? Nazírám pohřební prostory nebo hledám Toho, který Žije?

3. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Ženy naslouchají pokynu andělů, kteří podotýkají: »Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji« (Lk 24,6). Ony ženy zapomněly na naději, protože si nepamatovaly Ježíšova slova, povolání, jehož se jim dostalo v Galileji. Nemají živou vzpomínku na Ježíše, dívají se na hrob. Víra potřebuje jít znovu do Galileje, oživit první lásku k Ježíši, své povolání, připomenout – ri-cordare – čili doslova vrátit se srdcem k Němu. Podstatné je vrátit se k živé lásce s Pánem, jinak bude víra muzeální a nikoli paschální. Ježíš však není postavou z minulosti, nýbrž je Živý dnes; nepoznává se v učebnicích dějepisu, potkává se v životě. Dnes si připomínáme, kdy nás Ježíš povolal, přemohl naše temnoty, odpor a hříchy a dotknul se našeho srdce svým Slovem.

Ženy vzpomínající na Ježíše se vracejí k hrobu. Pascha nás učí, že věřící se málo zdržuje na hřbitově, protože je povolán jít v ústrety Živému. Ptejme se: kam v životě jdeme? Nezřídka se řídíme pouze svými problémy, které nikdy nechybějí, a jdeme za Pánem jenom proto, aby nám pomohl. Potom jsou to tedy naše problémy, kterými se řídíme, a nikoli Ježíš. A to znamená, že stále hledáme Živého mezi mrtvými. Kolikrát jen se poté, co jsme potkali Pána, vracíme mezi mrtvé, kroužíme kolem sebe, jitříme žal, výčitky, rány a nespokojenost, aniž bychom dovolili Zmrtvýchvstalému, aby nás proměnil! Drazí bratři a sestry, dejme v životě centrální místo Živému. Prosme o milost nenechat se unášet proudem, mořským příbojem problémů, a rozbíjet se o kameny hříchu, o úskalí nedůvěry a strachu. Hledejme ve všem a především Jeho. S Ním budeme vzkříšeni.

Přeložil Milan Glaser