Nejintenzivnější byla společná pouť do parku Tejo, nikdy na ni nezapomenu. Šli jsme s kamarády několik hodin po přímém slunci. Bylo působivé sledovat statisícové davy, jak proudí nad námi i pod námi na křižujících se výjezdech a nájezdech na uzavřené dálnici. Všude jen pestrobarevná záplava vlajek a poutníků. Policie z celého Portugalska se sjela, aby zajistila hladký průběh cesty. Proudily nás statisíce, a přesto jsme šli všichni s velkým klidem a pokojem. Šli jsme všichni společně. Společenství, které jsme sdíleli v cíli, bylo silné. V parku Tejo jsme našli místo na spaní přímo naproti svatostánku, kde se mělo proměňovat během mše několik beden hostií, aby se Eucharistie dostala do všech sektorů. Nestrážili jsme my ji, spíš ona nás…

Po setmění začala večerní vigilie s adorací, davy utichly, všichni klekli na kolena a modlili se. Slova papeže Františka tolik vystihovala, co mladý člověk potřebuje slyšet. Mluvil o smyslu života, o touze kráčet vpřed a beze strachu… O odvaze vstát, když klopýtneme…

I když jsme spali na kamenité a prašné cestě a všichni jsme byli vyčerpaní a špinaví, spojovalo nás, že jsme všichni přišli společně oslavovat Krista a sjednotit se s milionem a půl mladých z více než 200 zemí v modlitbě. Výzvu papeže Františka: „Ježíš Ti říká tady a teď v Lisabonu: Neboj se!“ chceme roznést do svých domovů a stát se tak kořeny radosti, jak o nich mluvil Svatý otec při vigilii.

Kristýna Šimůnková