Ve čtvrtek 4. června po třetí hodině odpolední zažilo pražské Staroměstské náměstí mimořádnou chvíli. Dva muži na vysokozdvižné montážní plošině definitivně usadili sochu Panny Marie na sloup a odpoutali ji od lan z jeřábu. Pak od sochy na plošině odpluli vzduchem, socha začala žít sama vlastním životem a lidé jí tleskali. Z Týnského chrámu zvonily zvony a hlouček věřících zpíval latinskou píseň „Salve regina“. Mariánský sloup se tak po 102 letech vrátil na nejpamátnější české náměstí.
Naše dramatická debata o barokním sloupu nemá zřejmě v evropských kulturních dějinách obdobu. Není totiž vůbec normální, aby v Evropě někoho pohoršovalo umělecké dílo s náboženským obsahem. Barokní sochy, sloupy, kostely a paláce jsou zřejmě tím nejtypičtějším znakem identity české krajiny a českých měst.
Odpůrci obnovy sloupu argumentují tím, že jde o pouhou repliku a že k našim dějinám patří nejen vybudování sloupu na památku vítězství nad Švédy, nýbrž i jeho zboření při vzniku republiky. Nechtějí uznat, že toto barbarské chování bylo excesem levicového extremismu, který pak v minulém století dovedl národ až k hrozné tragédii komunistické diktatury.
Vedle komunistů a antievropských nacionalistů, s nimiž nemá smysl ztrácet čas, má sloup své kritiky mezi evangelíky. Jejich hledisko nelze shazovat. Staroměstské náměstí bylo dějištěm popravy sedmadvaceti českých a německých pánů v roce 1621. Vítězný císař Ferdinand II. zde vykonal opravdu děsivou pomstu za protestantské povstání. Tím zatížil naše dějiny problémem, který byl mnohokrát zneužit k prosazování protizápadní ideologie stejně jako k odporu ke katolické církvi.
Kdybychom se ale zeptali těch tisíců obyčejných Pražanů, kteří s nebývalým hrdinstvím ubránili v roce 1648 Prahu před protestantskými dobyvateli, tak by nechápali, co nám provedla Panna Maria, že se jí tak bojíme. Těžko by ji ztotožnili s porážkou na Bílé hoře a je velkou otázkou, zda v ní viděli symbol habsburské vlády. Naši předci v ní totiž především viděli tu Pannu Marii, k níž se denně upřímně modlili.
Jestli má toto náměstí svůj krásný Šalounův pomník Jana Husa, tak má mít i repliku sochy skvělého sochaře Jana Jiřího Bendla. Vedle pozemského muže – českého reformátora – tu stojí i nebeská žena, jejíž uctívání má celoevropský charakter jako vyjádření víry ve vítězství dobra nad zlem.
Extremistická levice stejně jako zuřiví nacionalisté nyní mohou puknout vzteky. V Alarmu už dokonce Apolena Rychlíková vyzvala k novému zboření sloupu. Kdo chce zjistit, kolik nenávisti se v té dámě skrývá, může se připojit k tomu nevelkému kroužku jejích čtenářů.
Obvyklou demagogií kritiků sloupu z řad extrémní levice je tvrzení, že je obnova mariánského sloupu projevem ultrakonzervativního militantního katolictví, které je dnes spojováno s kardinálem Dukou. Není to pravda. Pražští zastupitelé, kteří o obnově sloupu rozhodli, nemají z větší části s takovými tendencemi nic společného. Stejně jako nemají liberální demokraté evropské kulturní orientace už téměř nic společného s kardinálem Dukou.
Je docela možné, že si někteří konzervativní katolíci do obnovy sloupu promítají romantické představy o teokracii. Ale k většině Pražanů mluví Panna Maria jako kulturní fenomén s pozitivním obsahem. Jako kus domova, který máme rádi.
Sloup stojí a lze očekávat, že si na něj Pražané velmi rychle zvyknou. Lze tak soudit už z toho, jak návrat Panny Marie vstřícně přivítali. Sochař Petr Váňa odvedl dobrou práci, jakkoli si ještě vyslechne mnoho odsudků a mnozí kritici této repliky se přitom budou tvářit vědecky. Debata s kriticky založenými evangelíky potrvá, protože je nezbytná a měla by se vést s úctou.
Kdo ale nyní vyzývá k novému zboření sloupu, tak prostě není normální. Takové výzvy hraničí buď s šílenstvím, a nebo s naprostou hloupostí. To je odpověď paní Apoleně.
