Před téměř 2000 lety žil v Anatolii (Turecko) mladý král, který měl zdědit malou říši. Jednou měl podivuhodný sen. V tmavé krajině spatřil mnoho bědných postav: žebráky a mrzáky, zajatce a hladové, osamělé a nemocné. Všichni si stěžovali a plakali nad svým osudem. Náhle se nad tímto žalostným světem objevila jasná hvězda. Všichni chudáci úpěnlivě natahovali ruce ke světlu. Zdálo se mu, jako by všechny své nářky vysílali k nebi.
Z hvězdy zaslechl hlas: „Jen ten, kdo pomáhá ubožákům, bude král.“

Mladý král si zavolal dvorního astrologa a zeptal se, co by ten sen mohl znamenat. Ten se zamyslil a pochvíli řekl: „Zdálo se ti o velkém tajemství. V nejstarších knihách, které známe, se o této hvězdě mluví. Až se objeví, dostane se všem lidem velkého blaha. Protože zvěstuje narození krále, který je jiný než všichni ostatní králové. Nebude vládnout světu násilím, ale změní ho láskou. Chce, aby se lidé stali lidmi.“

„A co to znamená, že se mi zdálo právě o této hvězdě?“ vyzvídal král dále.
„Budoucí král se už má brzy narodit. Vyprav se ho hledat. Potřebuje tě, aby radost a štěstí, které chce přinést, mohlo skrze tebe dojít k mnoha lidem.“

Mladý král se velice polekal a chtěl ještě vědět, co znamenala slova, která zazněla z hvězdy. To mu však hvězdopravec už vysvětlit nedovedl. Král se okamžitě vydal na cestu. Vzal si tři nejdrahocennější drahokamy ze svého královského pokladu, aby měl důstojný dar pro nového vladaře. Hvězda, kterou viděl ve snu, mu svítila na cestu.

Netrvalo dlouho, a tu potkal cestou tři jiné krále, kteří také uviděli hvězdu a hledali nově narozeného krále. Jmenovali se Kašpar, Melichar a Baltazar a chtěli královskému dítěti věnovat zlato, kadidlo a myrhu. Mladý král se jich vyptával, zdali o královském dítěti nevědí trochu víc.

Kašpar mu odpověděl jako první: „Myslím si, že chce lidem přinést bohatství. Postará se o to, aby měli všichni co jíst a pít. Konečně budou bydlet v pořádných domech. Ženy se budou veselit s krásnými muži a muži s krásnými ženami. Všichni budou mít čas na hru a žertování.“

Melichar mu skočil do řeči a řekl: „Ne, stane se největším vladařem. Dobude všechny říše a převezme vládu na celým světem.“

Baltazar nesouhlasil ani s tímto výkladem. „Nový král je větší, než si myslíte. Jeho božský duch chce všem lidem darovat moudrost. Pak budou všichni osvíceni a nic se nebude oceňovat výše než pravda, kterou přinese.“

Mladý král žasl nad těmito třemi odpověďmi, ale spokojený nebyl. Představoval si nového vladaře docela jinak. Připojil se však ke králům a vydali se ho hledat společně. Když ho v příštích dnech náhoda oddělila od třech králů, nebyl proto smutný. Hvězda totiž svítila dál a osvěcovala mu cestu.

Pak se však přihodilo něco, co ho uvrhlo do velkého zmatku. V prachu cesty spatřil ležet malé dítě, které žalostně plakalo. Nemělo plínky a krvácelo z mnoha ran. Polekaně dítě zvedl a vzal ho s sebou. V další vesnici nikdo kojence neznal. Našel však jednu dobrou ženu, která se dítěte ujala. Král vytáhl z kapsy jeden drahokam a daroval ho dítěti, aby mělo na živobytí.

Když se rozloučili, vydal se zase na cestu. Hvězda byla zde a vedla ho dál. Jednoho dne přišel k hrnčířské dílně, ze které se ozýval nářek a pláč. Vstoupil dovnitř a nalezl zoufalou rodinu s osmi dětmi. Otci se už dlouho nepodařilo prodat žádné hrnce ani talíře. Proto neměl peníze, aby uživil rodinu. Musel dokonce nadělat i dluhy, které teď nebyl s to splatit. Jeho věřitel ho nutil, aby tři nejstarší děti prodal do otroctví. Jakmile to král uslyšel, daroval otci druhý drahokam. Pomyslil si, že nový král ho spíše bude moci postrádat než tato chudá rodina. Otec byl radostí bez sebe. Než stačil poděkovat, byl král pryč.

Hvězda mu přikazovala jít dál. Kamkoliv mladý král zavítal, nacházel velikou nouzi. Mnohokrát musel myslet na to, že se tito lidé podobají postavám, které viděl ve snu. Pomáhal jim, seč mohl. Obával se ale, aby nepřišel k narození velkého vladaře příliš pozdě. Třetí a poslední drahokam věnoval jedné staré ženě, která právě ztratila muže. Ženina vděčnost potěšila jeho srdce. Nemusela si teď až do konce svého života dělat žádné starosti. Král se ale trápil pomyšlením, že se teď u krále objeví s prázdnýma rukama.

Pak se však stalo něco, co mu vzalo poslední naději, že nového vladaře někdy uvidí. V jednom přístavním městě se dostal do velkého shluku lidí. Zjistil, že jeden starý trestanec nevydržel těžkou práci a zemřel. Majitel lodi se pokoušel přinutit syna zemřelého, aby nastoupil na otcovo místo. Syn se vší silou bránil, ale majitel lodi se oháněl smlouvou a zůstal neoblomný. Také mladý král se za chudáka snažně přimlouval. Když to nepomáhalo, nabídl se sám jako náhradník.

To se majiteli lodě zamlouvalo – a tak se mladý král dostal na loď, aby pádloval jako otrok. Trýzeň, kterou zakoušel, byla horší, než si představoval. Onemocněl na těle i na duši. Protože i hvězdu viděl jen zřídkakdy, ztratil téměř všechnu naději. Teprve po třiceti letech byl volný.

 

Tu se před ním konečně zase ukázala hvězda a zavedla ho do Jeruzaléma. Když vstoupil městskou branou, spatřil na kraji úzké uličky hulákající dav lidí. Uprostřed ulice šel kdosi, kdo nesl těžký kříž. Na hlavě měl trnovou korunu a po těle mu splýval purpurový plášť. Na okamžik se mu podařilo podívat se muži, nesoucímu kříž, do očí. Pohled, který ho zasáhl, byl jako svit hvězdy, kterou tak dlouho sledoval. Hned si byl jistý: to je ten král, kterého hledal.

Pochopil, že tento král nepotřeboval zlato ani drahé kameny, ale bratrskou pomoc. Proto si k němu prorazil cestu a nabídl se, že mu ponese kříž. Po nějaké chvíli došli k jednomu pahorku. Tam byl zajatec hrozným způsobem ukřižován. Zatímco ho křižovali, opouštěly krále všechny síly. Ještě jednou uviděl obrazy ze sna, který měl před více než třiceti lety. Teď pochopil slova: „Jen ten, kdo pomůže nuzným tohoto světa, se stane králem.“ Naplnil ho podivuhodný pokoj. Umíral s vděčností za svůj život, který z něho udělal krále.                         Ruská legenda