Jak se v tom vyznat? Ty dějiny jsou vzdálené a abstraktní. Jsou plné náboženství, ideologií, válek, mocenských zájmů, kolonialismu, kulturních rozdílů… A přitom jsou to dějiny, které na nás dnes a denně útočí mediálními obrazy stěží představitelné krutosti. A beznaděje. Jsou to dějiny, které po nás vyžadují stanovisko, názor. Zjednodušení.

Hamás, nebo Izrael? Triumf terorismu, nebo právo na obranu? Obrana, nebo genocida? Obrana, nebo apartheid? Je to „kdo s koho“, nebo to má jiné řešení?

Nabízíme deset milníků. Jistě, zjednodušení. Mohli jsme vybrat i jiné. Mohli jsme začít v Betlémě nebo na Chrámové hoře.

Pak se to ale zvrtlo. A čím dál víc to začínalo být „kdo s koho“.

Theodor Herzl byl bohatý, úspěšný, vzdělaný ,v podstatě asimilovaný Žid. Dlouho si myslel, že „židovskou otázku“ je třeba vyřešit asimilací. A pak si uvědomil, že Evropa toho není schopná. Že jediné řešení je samostatný židovský stát.

Theodor Herzl (1860–1904) pocházel z rodiny bohatých liberálních maďarských Židů. Vystudoval práva, ale po krátké právnické kariéře se stal novinářem. Jako korespondent vídeňského listu Neue Freie Presse sledoval v Paříži proces s francouzským důstojníkem Alfredem Dreyfusem. Židem, který byl neoprávněně obviněn ze špionáže. Ten proces byl jedním ze symbolů rostoucího nenávistného antisemitismu.

Že se v Haliči nebo v Rusku pořádají pogromy na Židy, dobrá. To byl „folklór“. Ale ta nenávist zasáhla i západní Evropu nebo Ameriku. Židé se ve druhé polovině 19. století stali mnohde téměř plnoprávnými občany. A co teď s nimi? Ctihodní měšťané byli zvyklí, že žijí v ghettu, a když už mohou jít mezi normální lidi, mají třeba rolničky, které ostatní varují. Nebo alespoň žluté hvězdy.

A náhle? Část společnosti mezi sebe Židy přijmout nechtěla, neuměla. A pro část společnosti, médií a politiků se Žid stal záludným nepřítelem, který chce ovládnout svět, krást krev křesťanských panen a všemožně škodit všem křesťanům.

Dreyfus. Hilsner. Pogromy. „V ulicích mého nešťastného rodiště se divoši se sekerami a železnými kůly vrhli jako ta nejzuřivější zvířata proti tichým obyvatelům města, jejichž jediným zločinem bylo, že mluvili jiným jazykem a vyznávali jiné náboženství. Z tohoto důvodu rozbíjeli lebky a vypichovali oči mužům a ženám, zlomeným starcům a bezmocným nemluvňatům!“

Popis pogromu v Bělostoku. Nikoli mimořádná věc.

Ne, tohle asimilace nespraví.

Ve svém základním díle Židovský stát Herzl napsal: „Jsme národ, jeden národ. Všude jsme měli upřímnou snahu začlenit se do národních komunit, které nás obklopovaly, a udržet si pouze víru otců. To nám však není dovoleno. Marně usilujeme úspěchy v umění a vědě dosáhnout větší slávu pro naše vlasti a přispět k jejich bohatství účastí na obchodu. Je námi opovrhováno jako nějakými vetřelci. Kdyby nás jen nechali na pokoji… nezdá se mi však, že to mají v úmyslu. … Svět potřebuje židovský stát, a proto vznikne.“

Ten stát vznikl. Ale otázka, jestli ho svět potřeboval, zůstává.

Shrnutí: Ve druhé polovině 19. století Židé začali do Palestiny utíkat před „námi“ – před Evropany, před téměř už moderními Evropany. Před spojenou frontou antisemitů, která propojila i oba břehy Atlantiku. Měli za sebou pohrdání, odmítání, pogromy.

A to ještě netušili, co je čeká v Osvětimi.

První světová válka. Turecká říše se rozpadá, evropské mocnosti se snaží v oblasti Blízkého východu upevnit svůj vliv, arabské emancipační hnutí směřuje k vytvoření samostatných států. Západ Araby zrazuje.

Nebude to žádný školský dějepis, ale několik stručných zjednodušených informací potřebujeme. Abychom mohli pochopit tu zradu. Před první světovou válkou byla oblast Blízkého východu součástí turecké Osmanské říše. Během války se arabští politici a jejich vojska přidali na stranu Británie a Francie a zásadně napomohli k porážce Turecka. Dostali za to slib, že budou moci vytvořit nezávislé státy.

Namísto splnění slibu se ale Britové dohodli s Francouzi, že si dědictví Osmanské říše rozdělí mezi sebe. Byla to tajná Sykes-Picotova dohoda pojmenovaná po francouzském diplomatovi Francois Picotovi a jeho britském kolegovi Marku Sykesovi.

A ta zrada byla hned dvojnásobná. Britové začali vyjednávat se sionisty o vzniku samostatného židovského státu v Palestině. Z jejich pohledu logická věc: Byl by to nárazníkový stát pod jejich vlivem. Navíc, kultivovaní, téměř asimilovaní židovští absolventi evropských univerzit byli mnohem příjemnější a důvěryhodnější partneři než nějací „méněcenní beduíni“.

Tajná jednání se prolínala s těmi oficiálními poválečnými a cynismus západní diplomacie mistrně shrnul britský ministr zahraničí Arthur Balfour. „… doslovné splnění všech spojeneckých závazků je nemožné, protože zčásti jsou navzájem neslučitelné a zčásti jsou neslučitelné se skutečností…,“ řekl Balfour na Pařížské mírové konferenci.

Nějaké jistoty tu ale podle Balfoura přece jen byly: „Velká spojenecká čtyřka je věrná myšlence sionismu. A sionismus je, ať už je to správné, nebo chybné, dobré, nebo špatné, zakotven v odvěkých tradicích, v současných potřebách i v budoucích nadějích. Má mnohem hlubší význam, než jsou tužby a předsudky 700 000 Arabů, kteří teď obývají tuto prastarou zemi.“

Poválečná jednání o rozdělení sfér vlivu nakonec vyústila ve vytvoření „britského mandátu“ v Palestině. Británie měla vytvořit ekonomické a politické podmínky pro vznik jednoho federativního židovsko-arabského státu nebo dvou samostatných států – Palestiny a Izraele.

Britská politika ale tento úkol totálně nezvládla. Možná ani nechtěla – k čemu se ohlížet na „tužby a předsudky“ nějakých 700 000 Arabů!

Shrnutí: Západní mocnosti prosazovaly na Blízkém východě od první světové války svoje zájmy nesené duchem kolonialismu. I židovský stát měl být svého druhu kolonií: Evropským státem v „arabském moři“, zcela pod vlivem britské politiky. Zájmy arabských obyvatel Palestiny a Arabů v okolních zemích nikdy pro evropské politiky nebyly prioritou.

14. května 1948 vznikl Stát Izrael. Byl to výraz odhodlání a vůle izraelských přistěhovalců do Palestiny. A také výsledek obojaké a bezradné západní politiky. A byl to začátek permanentní arabsko-izraelské války.

Britský mandát Palestina. Do země proudí nové a nové vlny židovských přistěhovalců. A Britové Židům svěřují rozhodující ekonomické a správní pozice. Jsou to pro ně přirozeně bližší partneři než Arabové. Napětí mezi Araby a Židy stoupá.

Drobné střety byly během britské správy běžné. Opravdu velký vypukl v roce 1936 – arabské povstání. Arabové protestovali proti zvýšené židovské imigraci a požadovali opatření proti důsledkům ekonomické krize. Povstání začalo generální stávkou a bojkotem židovských výrobků. Přerostlo ve výzvu k útokům na židovské čtvrti i britské úřady.

Skončilo jako předznamenání konfliktů, které jsou v Palestině běžné dodnes. Britové nasadili 20 tisíc vojáků i letectvo. Zemřelo přes 5 tisíc Arabů a několik stovek Židů.

Britové se ale bojí destabilizace. Tuší, že v Palestině ztrácejí pevnou půdu pod nohama. V zoufalé snaze zachovat si tvář a zdání kontroly vydávají deklaraci, která potvrzuje, že židovský stát nesmí vzniknout proti vůli arabské většiny. Zároveň výrazně omezují kvóty pro židovskou imigraci do Palestiny.

Omezení přistěhovaleckých kvót mělo dohru po druhé světové válce a vyústilo v obraz katastrofálního britského selhání. V roce 1947 Britové přinutili k návratu loď Exodus, na jejíž palubě plulo 4515 Židů do Palestiny. Z nedostatku jiných možností pak Britové zadržené Židy umístili do bývalého koncentračního tábora.

Byla to poslední kapka. Britská veřejnost si nepřeje další angažmá v Palestině. Svět Brity kritizuje. A ti se rozhodli z Palestiny v podstatě utéct. Ohlašují ukončení mandátu ke 14. květnu 1948 a úkol vytvoření jednoho či dvou států svěřují Organizaci spojených národů.

14. května 1948 vzniká ale jen jeden stát. Deklarace, že Stát Izrael nesmí vzniknout proti vůli Arabů, zůstávají na papíře. Začíná válka. Z pohledu Izraele je to válka za samostatnost. Za možnost přežít v okolním „arabském moři“. Z pohledu arabských států je to válka proti neoprávněné kolonizaci jejich území a proti nezodpovědné velmocenské západní politice.

První arabsko-izraelská válka oficiálně končí mírovými dohodami v roce 1950. Izrael se nejenom ubránil útoku arabských sousedů, ale obsadil i některá území, na nichž měl vzniknout palestinský stát. Z Palestiny uprchlo až tři čtvrtě milionu Arabů.

Nakba. Katastrofa palestinského národa. Násilné vysídlení. Útěk. Ztráta nadějí na vznik samostatného státu. Nejistota. Frustrace. Nenávist.

Shrnutí: Stát Izrael vznikl jako pokračování západní koloniální politiky. Britská správa Palestiny nebrala místní arabské obyvatele jako rovnocenné partnery pro politické jednání. Vznik pouze židovského státu na území Palestiny se stal důvodem pro v podstatě permanentní válku.

V roce 1959 vzniká hnutí Fatah. Jak už tomu bývá, stojí u jeho zrodu intelektuálové, mezi nimi absolvent káhirské univerzity Jásir Arafat. O první teroristický útok se Fatah pokusil v roce 1965, zaútočil na izraelský rozvaděč vody.

Zakladatelé Fatahu měli jasno: Je třeba osvobodit Palestinu. A proti židovským okupantům je oprávněné používat jakékoli prostředky. Fatah vycházel ze zkušenosti Nakby:

„Mládež katastrofy (šibab al-nakba) je rozptýlená… život ve stanu se stal mizerný jako smrt… zemřít pro naši milovanou vlast je lepší a čestnější než život, který nás nutí poníženě jíst chléb náš vezdejší nebo jej přijímat jako charitu za cenu naší cti… My, synové katastrofy, již nejsme ochotni žít tento špinavý, ohavný život, ten život, který zničil naši kulturní, morální a politickou existenci a zničil naši lidskou důstojnost.“

Na první pohled pochopitelné. Mnoha lidem snad i sympatické. Podobně jako mnohá jiná guerillová hnutí. Boj proti přesile. Boj za legitimní práva. Navíc: V roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která Fatahu a dalším guerillovým frakcím poskytla politické krytí. Zdání, že kromě terorismu jsou palestinští předáci připraveni i rozumně vyjednávat. Pro některá palestinská hnutí je takový přístup už příliš kompromisní, zrádcovský. Třeba pro Hamás, ale k tomu se ještě vrátíme.

Uvnitř palestinské guerilly se navíc postupně začala přetlačovat umírněnější a radikálnější hnutí. A radikálové získávali stále silnější pozice. Izrael měl pochopitelně právo na reakci, na obranu svých obyvatel, na trestání teroristů. Čím dál silněji se z pohledu Izraele rýsoval obraz, že je velmi obtížné rozlišovat mezi palestinským civilistou a teroristou.

Shrnutí: Vznik palestinských teroristických organizací byl dalším potvrzením toho, že situace v Palestině nemá mírové politické řešení.

Šestidenní válka z roku 1967 přinesla zakonzervování situace v Palestině. Arabské státy chtěly zničit Izrael. Izrael zvítězil a obsadil všechna území, na nichž měl vzniknout palestinský stát. Zdálo se, že už není cesty zpět.

Hlavními postavami na straně arabských států byli egyptský prezident Gamál Násir a syrský ministr obrany a pozdější prezident Háfiz Asad ( jeho syn je syrským prezidentem od roku 2000). Oba arabští politici vytrvali v postoji z roku 1948: Izrael musí být zničen. K jejich koalici se přidalo ještě Jordánsko.

Na straně arabských států byla výrazná početní převaha. Na straně Izraele kvalita zbraní a velení.

Není třeba zacházet do detailů. Válku zahájil Izrael leteckým úderem na Egypt. Byla to odpověď na provokace Egypta, který blokoval Tiránský průliv a tím i izraelský přístav Ejlat. Během následujících dnů dosáhl Izrael drtivého vítězství a obsadil východní Jeruzalém, Pravý břeh a Pásmo Gazy, tedy všechna území, kde měl vzniknout samostatný palestinský stát.

Pod přímou vládou Izraele se ocitl další přibližně milion Arabů. Izrael rozšířil svoje území o 300 kilometrů na jih a o 60 kilometrů na východ.

Izrael během války ztratil necelých tisíc vojáků. Ztráty na straně Egypta a Sýrie byly několikanásobně vyšší. Egypt ztratil podle nejvyšších odhadů až 15 tisíc vojáků.

Obě strany se po válce obviňovaly z válečných zločinů. Izrael nikdy dostatečně nevyvrátil obvinění z vražd válečných zajatců. Řada historiků tvrdí, že k vraždám docházelo a že velitelé o tom věděli. Historik Uri Milstein shrnuje: „Zabíjení zajatců nebyla oficiální politika, ale v armádě panovala obecná atmosféra, že zabíjení zajatců je správné. Někteří velitelé to dělali, jiní to odmítli. Ale věděl o tom každý.“

Během války došlo k jednomu těžko pochopitelnému a dodnes nikoli vyjasněnému incidentu: Izraelská letadla napadla americkou výzvědnou loď USS Liberty. Americká a izraelská strany se shodly, že šlo o nešťastnou náhodu, omyl, kdy izraelští piloti plavidlo zaměnili za egyptskou loď. Přeživší námořníci z USS Liberty i mnozí komentátoři takovému vysvětlení nevěří. Kolem incidentu vznikla řada konspiračních teorií: Izrael chtěl vyřadit americkou výzvědnou loď, aby utajil svoje válečné zločiny, případně porušení dohodnutého příměří.

Shrnutí: Šestidenní válka zakonzervovala a prohloubila nenávist, frustraci a beznaděj v Palestině. Izrael sice zvítězil a rozšířil svoje území, tím ale také rozšířil hranice s nepřítelem. Hranice, které postupně začal proměňovat v pevnost.

Z pohledu Palestinců bylo zpočátku jediným mírovým řešením pro Palestinu zničení Státu Izrael. Postupně přistoupili na myšlenku, že by vedle sebe mohly existovat dva státy. I Izrael takovou možnost připustil. Teoreticky.

Připomeňme, že původní plán britského mandátu i OSN byl vznik jednoho federativního nebo dvou samostatných států. Ten plán definitivně zkrachoval 14. května 1948, kdy proti vůli Palestinců a sousedních arabských států vznikl Stát Izrael.

V šestidenní válce Izrael obsadil všechna území budoucího palestinského státu. Odpovědí byly teroristické útoky a jomkipurská válka v roce 1973. Po ní přišel částečný zvrat. V Izraeli došlo k výměně politické garnitury, nastoupili umírněnější sociální demokraté. Egypt cítil, že vojenskou silou Izrael nezlomí. Došlo k mírovým jednáním, která zprostředkoval americký prezident Jimmy Carter a která vrcholila podpisem mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem. Několik let předtím naprosto nemožná věc.

Souběžně začalo v čele Organizace pro osvobození Palestiny převažovat umírněné křídlo. Respektive, z guerillového bojovníka a teroristy Jásira Arafata se stával politik, který se hlásil ke vzniku palestinského státu v sousedství Izraele.

Průlom přinesla dohoda z Oslo v roce 1993. Izraelský premiér Jicchak Rabin a palestinský zástupce Jásir Arafat se za prostředkování Billa Clintona dohodli na postupných krocích, které by mohly směřovat k vytvoření palestinského státu. Velká města na Západním břehu a celé Pásmo Gazy získaly autonomii a přešly pod palestinskou správu.

Byl to křehký průlom. Jicchak Rabin byl zavražděn. Premiérem Izraele se stal Benjamin Netanjahu. S umírněnou OOP začal na palestinské straně soupeřit radikální Hamás. Další mírový summit, který zprostředkoval v roce 2000 Bill Clinton, nepřinesl žádné výsledky.

Novou naději přinesla mírová iniciativa arabských států, která vyústila v deklaraci plánu nazvaného „road map for peace“ (cestovní mapa k míru). Plán na mírové řešení vztahů mezi Palestinou a Izraelem včetně postupného vzniku samostatného palestinského státu garantovaly Spojené státy, Evropská unie, OSN a Rusko. Za Palestince převzal roli hlavního vyjednavače Mahmúd Abbás, představitel umírněného křídla OOP. To byl rok 2003.

O tři roky později vyhrál v palestinských volbách Hamás.

Mahmúd Abbás se jako prezident budoucího palestinského státu sešel s izraelskými i světovými politiky od té doby ještě mnohokrát. K žádnému reálnému posunu už ale nedošlo.

Shrnutí: Po vítězství Hamásu v palestinských volbách naděje na mírové řešení opět zmizela. Hamás vrací palestinskou politiku o 50 let zpátky: Izrael je třeba zničit. A Izrael ztrácí partnera pro diplomatické jednání. Pokud tedy vůbec nějakého palestinského partnera do té doby bral opravdu vážně.

Krutost, která otřásla celým světem a podlomila důvěryhodnost Státu Izrael i u jeho spojenců. Masakr v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla v září 1982.

„Některá těla měla uřezané ruce a hlavy, někteří chlapci byli vykastrovaní a do kůže měli vyrytý křesťanský kříž,“ psala svému manželovi novinářka, aktivistka a především očitá svědkyně Janet Lee Stevens.

Svědectví o masakru v palestinských uprchlických táborech v roce 1982 připomíná obrazy z kibuců přepadených teroristy Hamásu 7. března 2023.

Masakr byl součástí občanské války v Libanonu. Nevraždili izraelští vojáci. Ti jen tábory obklíčili a vpustili do nich bojovníky milicí radikální křesťanské strany. Izrael si likvidací uprchlických táborů vyřizoval účty s teroristy z OOP, kteří ho z libanonského území napadali. A vycházel z předpokladu, že je těžké odlišit palestinské civilisty od palestinských teroristů.

Masakr vyvolal obrovskou vlnu protestů i uvnitř Izraele. V Tel Avivu se sešla demonstrace, které se účastnilo 400 tisíc lidí. Požadovali vyšetření zodpovědnosti izraelské armády. Vyšetřovací komise konstatovala, že ta odpovědnost je pouze nepřímá. Nikdo nebyl potrestán. Ani tehdejší ministr obrany Ariel Šaron. Ten se ostatně o dvacet let později stal premiérem.

Shrnutí: Spirála krutosti a nenávisti. Pro mnoho Palestinců je masakr v Sabře a Šatíle stále důvodem k pomstě, zdůvodněním jakéhokoli násilí.

První intifáda (lidové povstání) vypukla v roce 1987. Vyvrcholila v ní nahromaděná frustrace Palestinců žijících na okupovaných územích. Nebyla to válka, nebyly to útoky teroristů, bylo to občanské povstání.

Nešlo „jen“ o to, že po šestidenní válce žili Palestinci jako uprchlíci na území svého vlastního budoucího státu. Šlo o to, že Izrael jejich život čím dál víc řídil a usměrňoval. Na Západním břehu po desítkách tisíc přibývalo obyvatel nových izraelských osad. Palestinci naopak žili v „policejním státě“ – neustálé prohlídky, kontroly, zatýkání, deportace. Podezření z terorismu bylo všudypřítomné.

40 procent Palestinců denně pracovalo na území Izraele, v naprosté většině jako nekvalifikovaní pomocní dělníci. Vykonávali práce, které už nechtěli dělat izraelští Židé. Připomínalo to systém apartheidu v Jihoafrické republice. A celá okupovaná Gaza začala připomínat přelidněné ghetto.

Záminka pro začátek Intifády byla náhodná – izraelský vojenský vůz narazil v uprchlickém táboře v Pásmu Gazy do civilního palestinského auta. Čtyři Palestinci zemřeli. A hněv vyvřel na povrch.

Protesty byly většinou na úrovni občanské neposlušnosti – bojkot izraelských úřadů, bojkot izraelského zboží, stávky, graffiti… Nabývaly i ostřejších forem – stavění barikád, házení kamenů, spíše ojediněle i házení zápalných lahví a granátů.

Intifáda trvala s různou intenzitou šest let, do roku 1993. Během této doby izraelští vojáci zabili okolo 1200 Palestinců (odhady se různí), z toho bylo nejméně 241 dětí. Až 120 tisíc Palestinců bylo zatčeno, 2500 domů bylo srovnáno se zemí. Podle jednoho z odhadů bylo během intifády jen na území Pásma Gazy zraněno přes 60 tisíc Palestinců. Podle dalšího odhadu bylo během prvních dvou let povstání zraněno více než 23 tisíc dětí, z nichž třetina byla mladší deseti let.

Během intifády bylo zabito 60 izraelských vojáků a 100 izraelských civilistů, zraněno bylo kolem tří tisíc lidí.

Druhá intifáda (2000-2005) byla mnohem násilnější, krvavější. Byla jiná. Ano, důvodem povstání byla nahromaděná frustrace. Bezprostředně snad zvýrazněná krachem mírových jednání v roce 2000. A provokativní návštěvou Ariela Šarona na Chrámové hoře, kterou Palestinci vnímali jako gesto ukazující, že Izrael se nikdy o Jeruzalém dělit nehodlá.

Ale byla jiná. Mnohem větší roli v ní hrály bojůvky teroristů. Do popředí se dostával Hamás se sebevražednými útoky a odpalováním raket.

Podle odhadů zemřelo během intifády na 3000 Palestinců a 1000 Izraelců.

Shrnutí: Druhá intifáda předznamenala nástup Hamásu a novou vlnu prohloubení bojů mezi Izraelem a Palestinci. Naděje na vznik Palestinského státu a mírové řešení se staly minulostí.

V roce 2006 zvítězil v palestinských volbách Hamás. Politická strana podporující chudé Palestince. A teroristická organizace usilující o zničení Izraele. Izraelsko-palestinská válka vstoupila do nové fáze.

Okupovaná palestinská území. Gaza. Přelidněné ghetto izolované od světa. Na ploše 365 kilometrů čtverečních tady žijí více než dva miliony Palestinců. Izrael ji okupoval v roce 1967. Na základě mírových dohod ji formálně předal pod správu Palestinců v roce 1994. A začal stavět ochrannou zeď. Po vítězství Hamásu v palestinských volbách v roce 2006 území zcela izoloval.

Stručná statistika blokády:

Druhým územím, na kterém má vzniknout samostatný palestinský stát, je Pravý, neboli Západní břeh Jordánu. I ten Izrael okupuje od šestidenní války. A prezentuje tady trochu odlišný model zacházení s palestinskými civilisty. Kritici stále častěji mluví o „izraelském apartheidu“.

Zjednodušeně. Gaza je přelidněné, chudé, téměř neprodyšně uzavřené ghetto. Pravý břeh dostává stále více podobu segregované společnosti, v níž jsou Palestinci občany druhé kategorie.

Jedním ze symbolů „apartheidu“ na Pravém břehu je dálnice 4370. Spojuje Pravý břeh s Jeruzalémem. A je rozdělena osm metrů vysokou betonovou zdí. Na jedné straně zdi jsou jízdní pruhy vyhrazené pro židovské osadníky, kteří mají do Jeruzaléma volný přístup. Na druhé straně jezdí Palestinci, kteří musí projít kontrolou, zda smějí do města vstoupit.

A navíc Palestinci se odpovídají vojenským soudům, osadníci běžným civilním soudům. Tak podle kritiků vypadá apartheid.

Gaza a Pravý břeh. Chudoba, frustrace, beznaděj, nenávist. Ideální prostředí pro vítězství populistů a radikálů. Umírněná část OOP ztratila proti Hamásu šanci. S trochou cynické nadsázky lze říci, že voliče Hamásu si Izrael vytvořil sám.

Válka každopádně pokračuje s novou intenzitou. Velké střety v roce 2008 a 2014, menší konflikty každý rok. Tisíce mrtvých palestinských civilistů včetně dětí, tisíce zničených domů, tisíce nových uprchlíků. Desítky zabitých izraelských vojáků a civilistů.

Shrnutí: Beznaděj.

Nebývale krutá a z pohledu Hamásu také nebývale úspěšná akce ze 7. října otevřela aktuální fázi války. Obyvatelé Gazy a celý svět zatím čekají na to, jak drsná bude izraelská odveta.