Štítek: Modlitby

   Milí přátelé, hovoříme-li k nemocným, chceme k nim hovořit jako Ježíš. Kážeme-li nemocným, chceme jim kázat  jako Ježíš Kristus Žádné jiné myšlenky Ho nemohou nahradit.Nemocný je člověk, který je velkou výzvou. Nemocný narušuje naše plány.  A to je dobře. Můžeme být šťastni, že nejde všechno podle našich plánů. Naše plány chtějí uspokojit naše sobectví, ale nemoc nás vyzývá k obětavosti. Nemoc narušuje náš klid. A to je dobře. Náš klid není klid Boží.  Místo našeho klidu potřebujeme Boží pokoj, a ten se vydáváme v nemoci hledat. Nemoc znemožňuje naši aktivitu. A to je dobře, neboť naši aktivitou nemůžeme zachránit ani sebe, ani svět.  Ale bůh nás zachraňuje tehdy, jestliže jsme slabí.Nemocí jsme privilegovaní. A  to je dobře.  Ne proto, že bychom měli sebe litovat nebo že bychom měli vyděračsky začít vyžadovat od druhých nemístné úsluhy.  Ale je dobře  vědět,  že Ježíš nás pozval do svého království, Ježíšovo království, to jsou nemocní a chudí. Na první pohled se to nezdá: Ježíš přece přináší sílu a zdraví! Ježíš uzdravuje! Ano, ale nejprve na sebe bere kříž.  Nebudeme-li mít společný s Ježíšem Jeho kříž, nebudeme s ním mít společné ani  jeho vítězství.  Nemocný ukazuje svému okolí pravdu o světě. Tento svět není ráj. Tento svět je slzavé údolí. Lidé nechtějí tuto pravdu přijmout. S Ježíšem je ale možné přijmout i tuto pravdu.   Nemoc je radost. Je to vůbec možné?  Nelibujeme si ve zlu, kterým  nemoc je ale v Bohu, který se nad ní sklání. Asi jako když musíme vynaložit v životě veliké úsilí na nějaký nádherný cíl. Také za nemocí tušíme tento cíl.  Bůh vybral nemoc jako způsob své přítomnosti ve světě.  Za zkřivenou tváří bolesti se dere na světlo laskavá tvář Boží. Ježíšova zsinalá  na kříži je milosrdnou tváří našeho Boha. Nechme se jí milovat. Pravda o kříži je světu nepřijatelná. Svět nikdy nepřijme bolest a smrt jako radost. A ani my se nedobereme velkým přemýšlením k přijetí bolesti. Musíme být malí, jako to doporučuje Ježíš v evangeliu. Objevme za naším trápením laskavou Otcovu ruku.

převzato z internetu (z Kázaní pro nemocné od Leo Zerhau )

    Svědectví – „Korunka Božího milosrdenství.“  Byla jsem pověřena k vydání svědectví. Moje kamarádka Květa onemocněla v březnu roku 2011 rakovinou jícnu. Za mlada na studiích jsme spolu trávily hodně času, byly jsme spolu každý den. Potom jsme se každá vdala,a tak jsme na jistý čas přerušily svoje návštěvy. Když nám oběma odrostly děti, obnovily jsme náš vztah. Rády jsme chodily do kavárny nebo jely společně na dovolenou.  Tak jsem o prázdninách volala Květě, kam pojedeme letos ? Ještě než-li jsem pronesla otázku, řekla mi, že je v nemocnici a čeká na čtvrtou chemoterapii. Svou nemoc mi tajila. Rozhodla jsem se ihned ji jet navštívit do nemocnice. Byla plná rozhořčení, že jí chemoterapii nechtějí dát, že se vyskytl problém s plícemi a že musí nejprve na vyšetření plic. Při ozařování jedla jen řídkou stravu, protože se jí špatně polykalo, jinak byla vyživována přímo stravou do střev. Byly svátky sv. Cyrila a Metoda, pak Jana Husa a tím se vyšetření posunulo. Květu z nemocnice domů nepustili, v nemocnici se o volných dnech svátků nic nedělo, ale musela tam zůstat ! Následně se jí za to omluvili. Domluvila jsem se s Květou, aby mi zavolala, jak vyšetření plic dopadne. Po vyšetření pak volala, že má vodu na plicích, že se chemoterapie přerušuje, protože se musí odstranit voda z plic.  Chemoterapie nezabrala, nádor se zvětšil.  Říkala, „volám Ti, protože jsi mi řekla, až mi bude těžko, ať zavolám. Tak volám.“ V pondělí nastoupila Květa léčení na plicním oddělení v Brně Bohunicích. Hned jsem se za ní zastavila. Měla trubičku zavedenou do plic, aby voda s krví mohla odtékat do sáčku. Měla příznaky metastáze, ale obě jsme doufaly, že se z toho dostane. Přesto jsem řekla Květě, možná že se z toho dostaneš, ale pokud ne, máš před sebou 2-3 měsíce života. Udělej všechno, co je potřeba udělat. To jsme netušila, že má Květa před sebou jen 5 dnů života ! Vzpomínaly jsme společně na průšvihy, co jsme spolu na studiích prožily, nadávaly jsme na zdravotnictví, že Květu neoperovali a ani neudělali kontrolní vyšetření., jestli chemoterapie zabírá ? Květě nevypadaly ani vlasy. Ukazovala mi fotky prvního vnoučete . Slíbila jsem jí návštěvy každý druhý den a tak se střídat s její rodinou. Květa byla silně nevěřící člověk, dalo by se říct, že církev nenáviděla.. Bylo to díky fanatismu jejího bratra, který v domnění, že dělá dobro, Květě cestu k Bohu zablokoval. Věděla jsem, že jí nestačí jen navštěvovat, ale že je potřebná modlitba. Šla jsem na mši do kostela sv. Janů – u minoritů a obětovala jsem mši za uzdravení Květy. Po mši jsme šla za otcem Robertem, zda-li by nemohl sloužit mši svatou za mou nevěřící kamarádku ? Otec mi poradil, že se mám modlit za Květu Korunku Božího milosrdenství . Já moc na tyhle modlitby nejsem, a ani jsem nevěřila, že bych modlitbou mohla něco změnit.  Ale věřila jsem otci Robertovi a také jsem si vzpomněla na bratrovu tchyni, že nemohla umřít, ale až se nad ní pomodlili Korunku Božího milosrdenství, tak smířena s Bohem stařenka odešla. Našla jsem si na internetu modlitbu Božího milosrdenství, vytiskla jsem si ji a dala do kabelky. Při další návštěvě mne Květa poprosila, abych jí přinesla šampon a druhý den jí umyla vlasy. Chodila normálně po pokoji, ale s tyčí, kde měla navěšeny různé pytlíky s léky. Přinesla jsem Květě šampon druhý den, ale to už nemohla vstát, jak se jí motala hlava. Řekla jsem jí: „Nevím, kdy se to stane, ale pamatuj si, Bůh je jiný, než-li my lidé, je dobrý, já to vím. Kdybys umřela, neboj se Ho a jdi za Ním.“   Nemělo cenu jí říkat něco více, nechtěla jsem,  aby měla výčitky svědomí a v okamžiku smrti se Boha bála. Květa byla moc hodný člověk, ochotná každému nezištně pomáhat. Bylo vidět, že mně naslouchá. Když jsem přišla do nemocnice druhý den, byla n a tom Květa hůř. Trubička zavedená do plic praskla a vody odtékala volně z rány a vsákla se do polštáře a pyžama. Vody bylo hodně,  a tak Květa ležela v mokru. Sestra říkala, že trubičku musí vyměnit až druhý den doktor na chirurgii.  Lístek s modlitbou stále ležel v mé kabelce.  Druhý den ráno jsem volala Květě, zda jí trubičku vyměnili. Řekla že ano,  ale mluvila špatně, přerývaně.  Slíbila jsem jí na zítřek odpolední návštěvu.  Když  jsem večer mluvila se  svým  manželem, údajně jsem mu řekla, že Květa zítra do odpoledne umře. Já si na tu větu nepamatuji.  Večer jsem vytáhla modlitbu Božího milosrdenství, ale byla jsem již tak unavená, že jsem usnula. Ráno jsem se rozhodla jet do nemocnice. Nečekat na odpoledne. Jak jsem seděla v autobuse, vytáhla jsem modlitbu a po celou cestu jsem se i pak pěšky do nemocnice, modlila. Když jsem dorazila, byl pokoj Květy prázdný a uklizený. Ptala jsem se sestry, kde je Květa. Ta mi řekla, že mě zavede za paní doktorkou. Doktorka řekla, že Květa právě umřela a už tady není. Ptala jsem se, zda to ví její manžel ? „ Ne, tomu jsme to nestačili ještě zavolat.“   Chtěla  jsem po doktorce,  aby mne zavedla za Květou, ale ona nechtěla. „Prý proč, vždyť už nežije ?“  Když jsem řekla, že se chci u ní modlit, tak mne k ní odvedla. Byla  hned u vchodu v nevlídném pokoji,  přikrytá plachtou . Neodhrnula jsem ji, ale nějak jsem vnímala, že mě Květa slyší. Položila jsem ruku na její ještě teplé čelo a druhou ruku na její sepnuté ruce. Krev z boku jí pomalu prosakovala  plachtou.  Ještě dvě hodiny jsem byla s Květou a modlila jsem se Korunku Božího milosrdenství. Uvědomila  jsem si nyní, že během mé cesty autobusem do nemocnice Květa umírala.  Připomínala jsem Bohu všechny dobré skutky, které Květa v životě udělala a děkovala  Květě za vše, co udělala pro mne. Potom jsem z nemocnice odešla. Když byl pohřeb – kremace, šla jsem se jako jedna z mála, podívat na Květu do rakve. Její maminka (86) a ani bratr s manželem  nechtěli. Stály tam i její dvě děti. Květa měla strhanou tvář, musela projít bojem. Ve svých 60 letech vypadala na 90 let. Pořád jsem ji viděla, obraz mi naháněl hrůzu a vyčerpával mne. Napadlo mne jít za knězem, aby se nade mnou modlil za vnitřní uzdravení a osvobození. Bylo mi jasné, že ta hrůza pramení ze zlého ducha, že se mně chce mstít za modlitbu Korunky Božího milosrdenství .  Jako  by říkal:   „Květa už byla moje a Tys mi ji vytrhla modlitbou a já se Ti budu mstít.“ V říjnu jsem byla v kostele sv.  Tomáše na první pátek na večerních modlitbách chval ve společenství Emanuel. Tento den byl svátek sv. Faustiny .  Při adoraci,  skrze vystavenou Svátost oltářní jsem dostala poznání.  Slyšela jsem Květin hlas: „Děkuji Ti za Tvou službu. Dnes jsem byla spasena, chtěla jsem žít, ale už nebyly dny. Vydej o tom svědectví.  “Takže zde tak činím. Měla jsem slzy v očích, byla jsem též osvobozena od hrůz, kterými mne zlý duch trápil. Amen.    (Převzato z Nového Polygonu – autor P. Josef Koláček, Vatikán 2012) 

     Malý dík za velký dárek  Na závěr letošní pouťové bohoslužby na Hradě jsme dostali mariánský obrázek. Tak jako snad všichni jsem jej vzala a navyklým způsobem uložila do zpěvníku a zapomněla na něj. Až nyní se mi opět dostal do rukou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem na zadní straně dočetla , že tento obrázek Panny Marie je stará rytina z našeho Hradu. Obrázek nám věnoval náš bývalý duchovní správce P.PhDr Vladimír Teťhal. Všichni si na něj pamatujeme, na jeho krásná kázání a hezký přístup k nám farníkům.Otče Vladimíre, děkujeme Vám za to, že na naše farnosti nezapomínáte. Rádí Vás mezi sebou uvidíme, budete vždy vítaným hostem. Obrázek mi připomněl text jedné staré mariánské písně, kterou jsem jako dítě slýchávala. : “ Znám obraz nevýslovné krásy, to Maria, je obraz tvůj, on provázel jak hvězda spásná, svým kouzlem celý život můj.   M. Marešová

    Krásná sobota  A ještě se musím s Vámi podělit o krásný zážitek. Ten se týká soboty 4. srpna, kdy jsme společně s farníky z Louňovic navštívili nedaleké poutní místo Křemešník. Počasí nám přálo. Společná mše sv. prožitá s našimi duchovními P. Františkem Říhou a Otcem Jaroslavem byla taková, jaká má být mše sv. Zbožná, milostivá, vnímaná srdcem. Křížová cesta byla též velmi emotivní, každý jsme si uvědomoval bolestné utrpení Krista, vroucně se modlil, pronášel své prosby i díky na tomto milostivém místě.Nakonec bylo dost času i pro naše potřeby. Odpočinek, jídlo , povídání se známými. Prostě pouť, jaká má být. Pro uspokojení duše i těla. Ikdyž jsme nebyli daleko, vrátili jsme se spokojeni. Protože se poutě na Křemešník zúčastnili převážně starší lidé, byla to pro ně ideální cesta spojená s návštěvou a bohoslužbou na krásném místě našeho kraje.   Marcela