Rubrika: Událo se
XXIII. PĚŠÍ POUŤ Z VRANOVA NA VELEHRAD
XXIII. PĚŠÍ POUŤ Z VRANOVA NA VELEHRAD
21. – 26. 8. 2023
na poděkování svatým Cyrilu a Metoději, s prosbou, aby jejich dědictví opravdu žilo a zvláště za mír, církev, vlast a za rodiny a mládež
po 21. 8. 15:00 Vranov nad Dyjí – Znojmo (22 km)
út 22. 8. 6:30 Znojmo – Miroslav (32 km) – mše svatá v Miroslavi v 19 h
st 23. 8. 6:30 Miroslav – Blučina (36 km) – mše svatá v Blučině v 19 h
čt 24. 8. 6:30 Blučina – Žarošice – Věteřov (37 km)- mše svatá ve Věteřově v 19 h
pa 25. 8. 6:30 Věteřov – Svatý Kliment – Buchlovice (30 km) – mše svatá v Buchlovicích v 19 h
so 26. 8. 7:30 Buchlovice – Velehrad (7 km) – mše svatá na Velehradě v 10 h
• s sebou: růženec, spacák, karimatku, pláštěnku
• ministranti ministrantské oblečení
• zápisné na převoz a noclehy 100,- Kč, nocování je pod střechou na zemi
• společný duchovní a obveselovací program
• během cesty možnost svaté zpovědi
• zavazadla i vyčerpané poutníky poveze doprovodné vozidlo
• návrat si zajišťuje každý sám
Sobota 26. 8.
7:30 společný odchod od kostela z Buchlovic na Velehrad
10:00 slavnostní MŠE SVATÁ na Velehradě
– při mši svaté obnova zasvěcení národa Panně Marii
– po mši svaté přijetí do Společenství čistých srdcí
Přihlášky:
ŘKF Vranov nad Dyjí 515 296 384, marek@fatym.com
Srdečně všechny zveme! Připojte se alespoň na kousek!
Svědectví nových blahořečených
Bude blahořečen italský kněz Giuseppe Beotti, mučedník nacismu
Pomáhal lidem na útěku před nacismem
Giuseppe Beotti se narodil v roce 1912 v zemědělské rodině a 2. dubna 1938 se stal diecézním knězem. Vynikal vytrvalou charitativní činností ve prospěch potřebných a angažovaností ve výchově mladých lidí. Svou pomoc nabízel všem: partyzánům, Židům, vojákům i raněným. Během německé okupace hájil práva svých farníků, a proto byl vystaven trestnímu řízení, které skončilo neplatností.
Ukrýval a zachraňoval prchající vojáky, zajatce, kteří utekli z fronty, pronásledované lidi, včetně asi stovky Židů, které s pomocí svých farníků ukrýval ve venkovských chalupách. Tváří v tvář nebezpečí nacistických zátahů a represí neutekl, ale zůstal opěrným bodem ve své farnosti obce Sidol v provincii Parma, vytrvale se modlil. Byl zatčen a zastřelen 20. července 1944 v Sidolu spolu s jiným knězem a seminaristou, kteří se s ním uchýlili do kostela.
Evangelium v kamerunských horách
Mezi zakladatele kněžské unie Jesus Caritas svatého Karla de Foucauld v Kamerunu patří Boží služebník Simon Mpeke, který se narodil na počátku minulého století v rodině pohanských rolníků etnické skupiny Bakoko. V mládí byl fascinován křesťanstvím, konvertoval, opustil svou snoubenku a v roce 1935 vstoupil do kněžského semináře. Vynikal hloubkou svého duchovního života a pastoračním nasazením. Hovořil plynně několika jazyky a byl prvním kamerunským misionářem fidei donum na severu této země, který byl obýván lidmi súdánského původu, byl pod vlivem muslimů a jehož horské národy byly spjaty s tradičními náboženstvími.
Místní lidé mu říkali „Baba (otec) Simon“: cestoval po horách a hlásal evangelium domorodým obyvatelům etnika Kirdi. Měl blízko k chudým a nemocným a evangelizoval prostřednictvím práce, jako bylo kázání a stavba škol. Otec Simon Mpeke viděl v Kristu naplnění nadějí přítomných i v jiných náboženských vyznáních: s tímto přesvědčením podporoval pomalý přechod nekřesťanů k poznání Ježíše. Angažoval se také v podpoře lidskosti, a překonával tak mnohé předsudky, například ten, který považoval nemoc za boží trest.
Evangelium ve škole a mezi nemocnými
Pedro de la Virgen del Carmen (Petr od Panny Marie Karmelské), kněz řádu chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol (piaristů), vychovaný piaristy nejprve ve škole blahoslaveného Manuela Segury, mučedníka náboženského pronásledování ve Španělsku, a poté ve škole blahoslaveného Faustina Oteizy, žil v této zemi na Pyrenejském poloostrově v letech 1913-1983. Byl vyslán na frontu jako vojenský kaplan a zůstal tam až do konce války. Po návratu do Zaragozy žil v hlubokém spojení s Pánem, jehož rozjímal v eucharistii, vykonával intenzivní činnost ve škole, navštěvoval nemocné, zpovídal a působil v Konferenci svatého Vincence de Paul. Pro své žáky byl opěrným bodem, oddaný Panně Marii, byl autentickým svědkem evangelia. Jeho nasazení ve výuce bylo odměněno státním vyznamenáním. V mládí trpěl akutním žaludečním vředem, který vedl k jeho smrti v 80. letech 20. století.
Apoštolka útěchy
Svědectví o vytrvalosti ve víře navzdory utrpení podává Boží služebnice Edda Roda, řeholnice z Institutu sester kapucínek Matky Rubatto, která žila v italském Bergamu v letech 1940-1996. Trpěla astenickým syndromem, který jí způsoboval fyzické kolapsy a poklesy nálady, ale neúnavně přinášela úsměv do rodin, které navštěvovala, organizovala modlitební setkání a obětavě doprovázela lidi v bolestných situacích.
Během jedné z lidových misií, které v letech 1980-1995 vykonávala v Itálii, byla sestra Edda zbita a znásilněna třemi muži. Sestra Edda tuto dramatickou událost nesla v tajnosti, což ji však nezastavilo v její misijní činnosti. V posledním roce jejího života jí byla diagnostikována pokročilá rakovina dělohy. Své utrpení snášela, aniž by si kdy stěžovala, spíše je proměnila v oběť lásky. Jak dosvědčují její deníky, nemoc se pro ni stala cestou tříbení.
Opěrný bod ve víře
Z Brazílie pochází svědectví služebnice Boží Terezy Margaridy do Coração de Maria, řeholnice z řádu bosých karmelitek, která žila v letech 1915-2005. V karmelu poblíž svatyně v Aparecidě byla novicmistrovou a podpřevorkou. Spolu se sedmi sestrami založila klášter v Três Pontas, kde se stala opěrným bodem pro sestry i věřící, kteří se na ni obraceli a nazývali ji Naší Matkou, Nossa Mãe, aby ji požádali o radu, duchovní vedení a pomoc. Zavázala se, že bude s komunitou žít podle dekretů II. vatikánského koncilu, a starala se o biblickou, duchovní a liturgickou formaci sester. Plicní choroba prožívaná v neúnavné modlitbě jí přinesla smrt.
Denní služba v oratoři dětem z předměstí
Laik, katecheta, Říman, služebník Boží Arnaldo Canepa žil v italském hlavním městě v letech 1882-1966. Osiřel v pouhých 14 letech, odvrátil se od křesťanské praxe a zpočátku se úspěšně věnoval obchodu. V roce 1921 po zpovědi v jednom římském mariánském kostele začal horlivě žít křesťanským životem. Stal se františkánským terciářem a katechetou ve farnosti Panny Marie Andělské, kde vstoupil do Konference svatého Vincence de Paul a do Mariánské kongregace. V okrajové a chudé římské čtvrti Quadraro upravil kůlnu, aby usnadnil přístup ke katechezi dětem z této oblasti. Těm se věnoval denně a založil oratoř, v níž duchovně rozvíjel mladé generace a materiálně pomáhal těm nejpotřebnějším. Tato činnost byla na nátlak fašistického režimu ukončena, ale pastorační iniciativy inspirované Božím služebníkem se rozšířily na předměstí celého Říma.
Arnaldo Canepa, který vždy vzhlížel k příkladům svatého Františka, svatého Filipa Neriho a svatého Jana Boska, založil v roce 1943 Federaci římských oratoří, později nazvanou Centrum římských oratoří, která se opírala o čtyři pilíře: mši svatou a katechezi; každodenní oratoře; různé měsíční speciální aktivity a misijní apoštolát; úctu k Panně Marii. Díky jeho příkladu měla na počátku 50. let 20. století oratoř více než polovina farností v diecézi. Své poslední roky se rozhodl strávit v duchu chudoby a služby, podporován častou eucharistickou adorací a modlitbou růžence, v malé místnosti bez jakéhokoli vybavení na klinice Santa Maria della Fiducia.
Svědectví o Ježíši mezi nemocnými, mladými a ve sportu
Péče o nemocné AIDS, lékařská služba a evangelizační práce poskytovaná chudým a lidem na okraji společnosti ve favelách Ria de Janeira charakterizovaly mladá léta Guida Vidala França Schäffera, mladého lékaře narozeného v roce 1974, který v 90. letech spolu se svou snoubenkou a jedním knězem založil ve farnosti modlitební skupinu Fogo do Espírito Santo. Později, poté co se v roce 1997 zúčastnil rodinného setkání u příležitosti návštěvy svatého Jana Pavla II. v Riu de Janeiru a v roce 2000 cesty do Evropy u příležitosti blahořečení brazilských prvomučedníků, se rozhodl vstoupit do semináře.
Současně se studiem se Guido nadšeně věnoval evangelizaci a lékařské praxi. Ti, kdo ho znali, vzpomínají na jeho hluboké přátelství s Ježíšem, znalost biblických textů a nadšení, s nímž o Pánu mluvil. Z lásky k Bohu praktikoval půst a pokání s prostotou a diskrétností. Dokonce i když dával lekce surfování, svého oblíbeného sportu, začínal svůj trénink modlitbou. V roce 2009 se při pobytu na moři na pláži Recreio dos Bandeirantes v Riu de Janeiru udeřil surfovacím prknem do hlavy a utopil se.
Radost z víry v nemoci
Italská služebnice Boží Maria Cristina Ogierová žila pouhých 19 let, v letech 1955-1974. Narodila se v italské Florencii a v pouhých čtyřech letech jí byl diagnostikován nádor mozku. Díky operaci ve Švédsku se jí podařilo zachránit, ale byla jí diagnostikována krátká délka života. Prokázala velkou víru v přijetí nemoci, která jí způsobovala značné pohybové potíže. Své utrpení obětovala Bohu na odčinění hříchů. V Lurdech se zasvětila Panně Marii. Díky nakažlivé radosti pramenící z přátelství s Pánem se věnovala získávání prostředků na charitativní díla, která se zdála být těžko uskutečnitelná. Ke svému prvnímu svatému přijímání a biřmování nechtěla žádné dary, ale prosila, aby byly věnovány těm nejpotřebnějším.
Maria Cristina se ráda skrývala, ale její svědectví a působení v péči o osamělé a potřebné seniory mělo velký ohlas. Zajímala se také o společenské a politické otázky vyplývající z ideologických zmatků oněch let a v debatě spojené s prvními pokusy o legalizaci potratů dělala vše ve prospěch života. Dala vyhotovit říční loď vybavenou jako malou nemocnici, kterou poslal na Amazonku a která nese její jméno. Rok před svou smrtí se zapsala na medicínu a vstoupila do třetího františkánského řádu.
Účast na Kristově kříži
Italka Lorena D’Alessandro žila v Římě v letech 1964-1981. V deseti letech jí byl diagnostikován nádor na levé holenní kosti. Podstoupila transplantaci kosti, ale kvůli recidivě onemocnění byla nutná amputace končetiny. Navzdory svému utrpení navštěvovala školu a farnost, angažovala se jako katechetka, v dobrovolnické práci a zaujímala přesvědčené postoje v souladu s evangeliem v letech poznamenaných sociálními protesty a debatou o potratech.
Lorena měla silný smysl pro přátelství a solidaritu. Zúčastnila se Obnovy v duchu a nechala se inspirovat spiritualitou komunity Taizé, odjela do Lurd a po návratu sepsala závěť. V pouhých 16 letech se jí v levé plíci znovu objevil nádor s rozsáhlými metastázami. Její duchovní deník svědčí o jeho víře, eucharistické zbožnosti a radosti navzdory utrpení, které vždy prožívala jako účast na Kristově kříži.
Modlitba růžence za mír
Zveme Vás k modlitbě Růžence za za mír a za naši zem již zítra 13.4. na Fatimský den.
Registrace probíhá na webu http://ruzeneczacr.cz/.
Požehnaný velikonoční oktáv plný radostné naděje
Tým Růžence za ČR
P. S. Připomínáme Národní pochod pro život v sobotu 15. dubna v Praze. Vezměte s sebou rodinu, pozvěte přátele a přijďte.
Přihlaste se co nejdříve na https://hnutiprozivot.cz/pochod-pro-zivot (přednostní kontrola, občerstvení, doprava). Pomůžete tak vše lépe organizačně připravit.
Program:
11:00 Pražský hrad – mše svatá v katedrále za nenarozené děti
13:00 Klárov – program pro děti i dospělé, občerstvení pro přihlášené
14:30 Pochod pro život po trase Klárov – Národní třída – Václavské náměstí
P. P. S. V neděli slavíme Boží Milosrdenství http://catholica.cz/?id=5136
Svědectví mladých na křížové cestě v Koloseu
Letošní meditace křížové cesty v římském Koloseu jsou svědectvím, které papeži poskytli muži a ženy z různých oblastí světa, kteří zažívají násilí, chudobu a nespravedlnost.
Pocházejí ze zemí zasažených bombami, střelbou, raketami nebo bratrovražednou nenávistí. Jsou to muži i ženy, mladí i staří, rodiče nebo zasvěcení. Jejich svědectví budou doprovázet 14 zastavení cesty, která se dnes, 7. dubna, odvíjí v Koloseu. Meditace jsou převzaty ze svědectví, která papež obdržel z celého světa. František si přál, aby tématem byly „Hlasy míru v době války“. Pro jednotlivé oblasti světa byly vybrány hlavní regiony, v případě Evropy byly zmíněny dva národy, ukrajinský a ruský, protože válka, která vypukla v loňském roce, je konfliktem, který je neustále v centru papežovy pozornosti.
Rozhodnutí pro mír ve Svaté zemi
Křížová cesta se vine ze Svaté země, kde se „násilí zdá být naším jediným jazykem“. V tomto kontextu „plném nenávisti a zášti“ je výzvou učinit „rozhodnutí“ pro mír. Následuje modlitba: „Když bez odvolání odsuzujeme své bratry“ a „když zavíráme oči před nespravedlností: Osviť nás, Pane Ježíši!“.
Křížová cesta západoafrického migranta
Dojemné je svědectví západoafrického migranta, který vypráví o své „křížové cestě“ poznamenané vězněním a mučením v Libyi a plavbami po moři, jako byla ta na gumovém člunu se 100 lidmi: „Každou noc jsem se ptal Boha proč: proč nás lidé jako my považují za nepřátele? „Vysvoboď nás, Pane Ježíši“, zní modlitba, od „ukvapených soudů“, od „ničivého pomlouvání“.
„Pády“ mladých lidí ze Střední Ameriky
Meditace na třetím zastavení, na kterém Ježíš poprvé padá, je od mladých lidí ze střední Ameriky. I tito mladí lidé hovoří o pádech: „lenosti“, „strachu“, „odrazování“ a „planých slibech snadného, ale špinavého života plného chamtivosti a korupce“. „Příliš mnoho rodin,“ píší, „stále truchlí nad ztrátou svých dětí“. A modlí se, aby z naší „lenosti“, „smutku“, „poklesků“ a také z „myšlení, že pomáhat druhým není naše věc“ „Pozvedni nás, Pane Ježíši!“.
V Jižní Americe matka zraněné dcery
Opět z Ameriky, tentokrát z jihu, hlas matky, která se stala obětí partyzánského bombového útoku v roce 2012. Vyděsilo ji, když viděla svou sedmiměsíční dcerku s kousky skla zabodnutými do jejího malého obličeje. „Jaké to muselo být pro Marii, když viděla Ježíšovu tvář oteklou a zkrvavenou!“ ptá se. „Ve znetvořené tváři těch, kteří trpí: Dejte nám poznat tebe, Pane Ježíši!“ zní výzva.
Oběti nenávisti v Africe, jižní Asii a na Blízkém východě
Tři migranti z Afriky, jižní Asie a Blízkého východu propojují své příběhy: jsou různí, ale spojuje je, že jsou oběťmi nenávisti. Na to, co „člověk jednou zažije, nezapomene…“. Proto prosba o Boží odpuštění, protože „jsme tebou pohrdali v nešťastných“ a „ignorovali tě v potřebných“.
Kněz mučený během války na Balkáně
Kněz dává hlas na Balkánském poloostrově: farář byl v době vrcholící války deportován do tábora bez jídla a vody: „Vyhrožovali mi, že mi vytrhají nehty, že mě zaživa stáhnou z kůže. Jednou prosil strážného, aby ho zabil, ale jedna muslimka mu přinesla jídlo a pomoc: „Byla pro mě jako Veronika pro Ježíše.“ Všichni se snažili, aby se mu dostalo pomoci. ‚Dej nám svůj pohled, Pane Ježíši‘, zní prosba, ‚abychom se starali o ty, kdo trpí násilím‘ a ‚přijímali ty, kdo litují zla‘.
Naděje dvou teenagerů ze severní Afriky
Dva teenageři ze severní Afriky, Joseph (16) a Johnson (14), žijící ve vysídleneckých táborech, říkají, že chtějí studovat a hrát si, ale nemají prostor ani příležitost: „Mír je dobrý, válka je zlá. Chtěl bych to říct vedoucím představitelům světa“. „V boji za budování mostů bratrství – zní jejich modlitba – Učiň nás silnými, Pane Ježíši!“.
Lidé jihovýchodní Asie, kteří „milují mír“
Ke světu promlouvají také věřící z jihovýchodní Asie: „Jsme lidé, kteří milují mír, ale drtí nás kříž konfliktů…“. Ženy dodávají sílu, jako řeholnice, která „poklekla před sešikovanou silou zbraní“. Od bezohledného obchodu se zbraněmi: „Obrať nás, Pane Ježíši!“ modlí se.
Řeholnice, která učí děti ve střední Africe hodnotám
Je to též řeholnice, hlas ze střední Afriky, která vypráví o strašlivém ránu 5. prosince 2013, kdy došlo k útoku povstalců na její vesnici: „Moje sestra zmizela a už se nevrátila. Křičela: Proč? Ale od Boha čerpala sílu k lásce: Všechno pomíjí, jen Bůh ne“. „Zachraň nás“, prosí Boha, ze strachu, že budeme “ nepochopeni“ a „zapomenuti“.
Svědectví mladé Ukrajinky a mladého Rusa
Na desátém zastavení meditují mladý Ukrajinec a mladý Rus. První z nich vypráví o svém útěku z Mariupolu do Itálie, kdy jeho otec uvízl na hranicích, a o svém návratu na Ukrajinu. „Válka je na všech stranách, město je zničené“. Druhý vzpomíná na svého staršího bratra, který zemřel, a na otce a dědečka, kteří zmizeli: „Všichni nám říkali, že musíme být hrdí, ale doma bylo jen tolik utrpení a smutku“. Prosí Hospodina o očištění od „zášti“, „zloby“, „násilných slov a reakcí“.
„Kalvárie“ mladého muže z Blízkého východu
O utrpení se dělí také mladý muž z Blízkého východu, který od roku 2012 prožívá válku, jež je „den ode dne strašnější“. Uprchl se svými rodiči: „Další utrpení…“. „Uzdrav nás, Pane Ježíši“ od „uzavřenosti“, „izolace“, „nedůvěry a podezírání”.
Matka ze západní Asie, která přišla o syna, ale nevzdává se naděje
Slova naděje od západoasijské ženy, která viděla svého malého syna zemřít při výbuchu minometného granátu spolu se svým bratrancem a sousedem: „Víra mi pomáhá doufat, protože mi připomíná, že mrtví jsou v Ježíšově náruči. Krista prosí: „Nauč nás“ „odpouštět, jako jsi ty odpustil nám“.
Vzpomínka na sestru zabitou ve východní Africe
Východoafrická řeholnice prožívá smrt své sestry rukou teroristů v den, kdy její země slaví Dohodu o nezávislosti. „Den vítězství se změnil v porážku“. Kristus je však „naším skutečným vítězstvím“. „Ty, který jsi svou smrtí zničil smrt: smiluj se nad námi, Pane Ježíši!“.
Dívky z jižní Afriky, které odpouštějí povstalcům
Nakonec příběhy dívek z jižní Afriky, unesených a zneužívaných povstalci: „Zbavené šatů a důstojnosti jsme žily nahé, abychom neutekly. Po útěku nyní píší: „Ve jménu Ježíše jim odpouštíme vše, co nám udělali“. „Zachovej nás, Pane Ježíši“ v „odpuštění, které obnovuje srdce“.
14 „milostí“
Křížovou cestu uzavírá modlitba „14 milostí“ k Pánu: „Děkujeme ti za světlo, které jsi zažehl v našich nocích, a smířením každého rozdělení jsi z nás všech učinil sestrami a bratry“.