Střípky dojmů z XVI.ročníku pěší poutě na Velehrad z pohledu úplného nováčka
Motto: Radost pro všechen lid Lk2,10
Milosrdenství a milosrdné skutky
Když mi v červnu zavolal otec Jaroslav, zdali bych neměl zájem zúčastnit se pěší poutě z Vranova nad Dyjí na Velehrad, byla to pro mě výzva. Jsem schopen, i když mi na krk dýchá sedmý křížek, ujít v šesti dnech skoro 160 kilometrů? Bylo lákavé zažít něco nového, utéci všedním starostem a věnovat své myšlenky jen Pánu a jeho matce Panně Marii. A tak jsme v pondělí 22. srpna po ranní mši svaté vyrazili směr Vranov nad Dyjí. Jelo nás nakonec šest, takže to byl docela problém se do auta i s celou naší bagáží vměstnat. Ve Vranově se nás sešlo celkem 46 (z toho 5 kněží a jeden chlapec na invalidním vozíku). Po úvodní mši svaté dostali nováčci (a tedy i já) na krk malý dřevěný křížek, zasloužilí poutníci měli kříže větší. Po nezbytném poučení o bezpečnosti a desateru poutníka pouť začala. Hned zpočátku mě překvapila její bezvadná organizace, bylo také vidět že mnozí poutníci jsou již zkušení a nejdou poprvé. Měli jsme dokonce i tři regulovčíky, kteří organizovali dopravu a usměrňovali auta. Šlo se opravdu svižně, a tak těch 18 kilometrů z první etapy vesele utíkalo. Do kroku jsme si zpívali písně z poutnického zpěvníku, který jsme dostali, hudbu střídala modlitba. Přenosný amplion zajišťoval, že jsme se mohli růženec modlit společně i za pochodu a v tak hojném počtu. V Citonicích u kostela nás čekala první zastávka. Přivítal nás místní pan farář, pozval k prohlídce kostela a k občerstvení. Bylo opravdu bohaté – stoly se prohýbaly pod pekáči buchet, koláči, ovocem a láhvemi s pitím. Po posilnění a poděkování jsme se vydali dál. Asi dva kilometry před Znojmem jsme odbočili na polní panelovou cestu a bylo zle. Ozvalo se mi koleno v mládí zraněné při bruslení, a tak jsem byl nakonec první, kdo využil služeb doprovodného vozidla. Večer už bylo jasné, že další den pěšky nevyrazím, proto jsem rád přijal nabídku otce Jaroslava stát se šoférem jeho vozu. Ráno, když jsme po ranní modlitbě všichni prošli Branou milosrdenství, jsem tedy nastoupil službu. Tím jsem se stal součástí té organizace, kterou jsem už od začátku tak obdivoval. Najednou jsem viděl to nesmírné úsilí, které se za bezchybným fungováním celé pouti ukrývalo. Poutníky bylo třeba v pravidelných intervalech zásobovat kaloriemi a pitím a vzhledem k tomu, že ze Znojma nás vyrazilo už přes sto, byla to občas docela fuška. Skládám poklonu manželům Vlčkovým, kteří ač jsou oba částečně invalidní, s naší ochotnou , ale někdy nezkušenou pomocí vždy všechno stihli připravit včas. A když přece jen zbylo trochu času, šli jsme poutníkům naproti, abychom si tu neopakovatelnou atmosféru mohli alespoň na chvíli vychutnat i my. Na sklonku druhého dne jsme společně dorazili do Miroslavi – v nohách měli poutníci dalších asi 33 kilometrů. Ve středu vedla cesta z Miroslavi přes Hrušovany u Brna, kde je moderní nový kostel, jehož základy posvětil sám Sv. otec Jan Pavel II. při své návštěvě v Česku. Večer jsme nocovali v Blučině, kde se k nám přidali poutníci z Brna a pestrobarevný had se tak opět rozrostl. Cestou při jedné občerstvovací zastávce, kterou nám připravili zaměstnanci jedné zemědělské farmy, mne čekalo další překvapení, neboť tradice vyžadovala, aby se na tomto místě všichni poutníci společně zvážili na nákladní váze. Docílili jsme neuvěřitelné váhy 8200 kilogramů! Ve čtvrtek jsme vyrazili z Blučiny do Věteřova přes poutní místo Žarošice, kde nám za zvuků zvonů přišel naproti místní pan farář i se svým kaplanem – novoknězem. Zde jsme se všichni pomodlili před další Branou milosrdenství a po modlitbě v nádherném chrámu Páně jsme dostali novokněžské požehnání. Po dalším opravdu vydatném pohoštění jsme vyrazili dál a končili ve Věteřově na večerní mši svaté po ujití asi 36 kilometrů. V pátek nás čekala asi nejnáročnější etapa – skoro 40 kilometrů z Věteřova do Buchlovic a část z nás šla dokonce ještě dál až do Tupes, které jsou od Velehradu vzdálené opravdu už jen co by kamenem dohodil. Cestou do Tupes jsme ještě vystoupali na horu Klimentek, což je důležité křesťanské místo na Moravě. Bylo totiž svědkem příchodu a pobytu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří zde prý také založili školu a ukryli ostatky papeže – svatého Klimenta. Místní kostel byl pak zničen za husitských válek. Kaplička na vršku byla vystavěna roku 1965 místo staré kaple z roku 1880 a svépomocí místních farníků pak roku 1985 přibyla ještě zvonička. Pod horou jsme se ještě zastavili u pramene svatého Gorazda, kde vytéká opravdu výborná voda. To už jsme se ale blížili ke konci pátečního putování. V sobotu celá pouť vyvrcholila. Poutníci, kteří předešlého dne dorazili jen do Buchlovic, se s námi spojili v Tupesích a společně s místními farníky (šly celé rodiny i s dětmi na kočárku) jsme vyšli směr Velehrad. To už nás bylo asi 220. Před Velehradem je vystavěn kříž poutníků, kde jsme se všichni pomodlili a většina poutníků odsud pokračovala dál bosky. Na Velehradě nás opět slavně vítaly zvony a čekala nás společná modlitba před třetí Branou milosrdenství. V nádherné katedrále potom obnova zasvěcení národa Panně Marii a několik poutníků také slavnostně vstoupilo do Společenství čistých srdcí. Mnoho poutnic ještě dozdobilo oltář lučními květy natrhanými cestou. V 11.30 pak začala mše svatá, která byla nádherným zakončením celého našeho putování. Odpoledne jsme se pak ještě společně pomodlili a poslechli si přednášku o páteru Stojanovi a potom už přišel čas rozloučení s ostatními poutníky – voláním za rok nashledanou. Co říci závěrem? Pouť byla ideální příležitost přemýšlet o Pánu Bohu i o sobě. Byla to změna, na kterou se nedá zapomenout. Poznal jsem, že všechny oběti, puchýře a nepohodlí, které je člověk ochoten obětovat Pánu Bohu, jsou velkou milostí a požehnáním. Že Boží milosrdenství není jen cosi vzdáleného, ale že je velmi skutečné a přítomné i mezi námi. Cítil jsem dojetí, když jsem viděl, jak jsou lidé, kteří nás hostili, rádi, že nám mohou pomoci a jediné, čím jsme jim jejich štědrost mohli alespoň trochu oplatit byla modlitba za ně a jejich blízké. Zaujalo a obohatilo mě také krásné společenství, které po cestě vzniklo a v souvislosti s tím mě napadlo i pár krátkých veršů.
Chodím po moravské zemi
a nějak dobře u srdce je mi.
Všude vlídné přijetí
až mám v očích slzy dojetí.
Modlitba a píseň nás po cestě provází,
a s nimi kilometry lehčeji odchází.
Poutník (už ne nováček) Jirka z Miličína
PS: Nepůjdete příští rok také?
Londýn. Osmatřicetiletý irský fotbalista a bývalý hráč Manchester United, Phil Mulryne, přijal minulý týden v Belfastu jáhenské svěcení. Jak řekl v rozhovoru pro Daily Mail, právě dominikánská řehole byla tím, co jej nejvíce přitáhlo k náboženskému životu. „Zcela se odevzdat Bohu skrze slib následovat evangelní rady, vzít ho za svůj příklad a navzdory lidské slabosti a chybám důvěřovat, že On nás promění svou milostí, a pak – takto proměněni – předávat radost z toho, že ho známe, každému, koho potkáváme – to je pro mě ideál dominikánského života a jeden z hlavních důvodů, proč mě přitahoval tento řád.“
