MONITORING MÉDIÍ:
Česká biskupská konference 12.3.2021
Deník N – JAROSLAV ŠEBEK,
Před několika dny skončila třiatřicátá zahraniční cesta papeže Františka, které nelze upřít přívlastek historická. Poprvé v historii totiž vstoupila papežova noha na iráckou půdu. Proč se tam vlastně vydal, co tím chtěl sdělit světu a jak to dopadlo?
Návštěvu Iráku si sice přál uskutečnit již Jan Pavel II., ale vzhledem ke složité bezpečnostní situaci ji nakonec neuskutečnil. Ani teď nebylo málo těch, kteří papeže od cesty zrazovali. Důvodem nebylo jen přetrvávající napětí a hrozby ozbrojených útoků, ale také globální pandemie.
Nemocí covid-19 se nedávno nakazil i papežský nuncius v Iráku, který Františkův příjezd připravoval.
Před odletem se spekulovalo také o papežových zdravotních obtížích, neboť musel v minulých týdnech odložit kvůli úporným bolestem některá veřejná vystoupení, mimo jiné novoroční obřady ve svatopetrské bazilice. Na cestě do Iráku si však papež zarputile trval, i když bylo z televizních záběrů občas patrné, že pro něj byla cesta fyzicky namáhavá.
Podle amerického znalce vatikánských poměrů Johna L. Allena však papež využil panujících podmínek, pramenících z pandemického omezení velkých veřejných cest jiných světových lídrů, aby svým pobytem v Iráku upoutal mezinárodní pozornost na akcenty, které chtěl poutí do výbušné oblasti Středního východu sdělit. Někteří komentátoři ji právě proto dokonce považují za nejsymboličtější Františkovou cestu vůbec.
Jeho přítomnost nepochybně splnila první důležitý záměr, a to přitáhnout globální pozornost k osudu východních církví, jejichž věřící jsou vystaveni velkým útokům ze strany islamistů. Dokázal velmi dobře používat jazyk symbolů, protože si je vědom, že dnešní společnost je často citlivější na obrazové vjemy než na slova, která se jí sdělují.
Proto byla jedna z jeho zastávek v Mosulu, kdysi pulzujícím druhém největším iráckém městě, kde si vytvořil jednu ze základen Islámský stát. Na příkladech jeho brutálního teroru proti jinověrcům ilustroval strašlivé důsledky náboženského fanatismu.
Papež dlouhodobě na oběti násilí v místech konfliktu upozorňuje a zároveň je dává i do souvislosti s fanatickým útokem příslušníků Islámského státu ve Francii, například když v létě 2016 podřezali katolického kněze. František se při modlitbě za oběti válek objevil na rudém koberci, připomínajícím barvu krve mučedníků, a v pozadí za ním se rýsovaly sutiny zničeného chrámu.
Po britsko-americké invazi do Iráku zesílilo pronásledování iráckých křesťanů, kteří byli v době Husajnovy vlády celkem tolerováni. Za saddámovské éry žilo v Iráku kolem milionu a čtvrt křesťanů (ještě v roce 1947 to ale bylo 4,5 milionu). Většina z nich patří k chaldejské katolické církvi, pouze minimální část je latinského západního obřadu. Hlavní perzekuční tlak diktatury se totiž koncentroval na většinové šíity a pak na Kurdy, které Husajn, sám sunnita, vnímal jako hlavní ohrožení své mocenské pozice.
Po americké invazi v roce 2003 výrazně vzrostl počet útoků, a to jak ze strany šíitských milic, tak sunnitských militantů, kteří stáli za vznikem Islámského státu v roce 2014. Jedno z prvních papežových zastavení se tak odehrálo na místě masakru několika desítek křesťanů v bagdádské katedrále, na niž zaútočili teroristé.
Po vlnách pronásledování většina iráckých křesťanů uprchla ze země. Nyní jich zde žije již jen čtvrt milionu. Papež se apelativním přístupem snaží reagovat na nepříznivou situaci, kdy region ustoupil z popředí zájmu západních vlád. Jejich nezájmu však nyní o to více využívá Rusko, které se prezentuje jako hlavní ochránce pronásledovaných křesťanů, a tato protizápadní rétorika pak nese úspěch mezi příznivci Vladimira Putina v nejrůznějších částech Evropy. Západ by měl být tedy v těchto otázkách mnohem pružnější.
Asi nejdůležitější bod návštěvy představovala schůzka s hlavním duchovním představitelem iráckých šíitů Alim al-Sistanim. Opět se při ní vizualizovaly symbolické vzkazy, papež si po příchodu do místnosti sundal obuv a devadesátiletý ajatolláh, ačkoli přijímá návštěvy vždy vsedě, vstal ze svého křesla a hlavu katolické církve na znamení úcty přijal vestoje.
Miliony šíitů po celém světě ho uznávají jako jednu ze svých vrcholných osobností a obracejí se na něho s nejrůznějšími otázkami, od každodenních problémů po složité teologické otázky.
Město Nadžaf, kde ajatolláh sídlí, je zároveň považováno za třetí nejposvátnější místo islámu – hned po Mekce a Medíně.
Sistani ovšem odmítá ryze náboženskou vládu, jaká panuje například v Íránu, a vystupuje obecně umírněněji než zastánci muslimské teokracie. Jeho vliv se ale promítá i na politickou scénu.
Několikrát vyzýval k jednotě v zemi a zastavení sektářského násilí. Očekává se, že by právě Sistaniho autorita mohla zmírnit ataky ze strany šíitských milic vůči křesťanské komunitě. Irácké vedení si od návštěvy slibuje zásadní posun v řešení problémů a považuje toto setkání za tak přelomovou událost, že na tento den chce zavést i nový státní svátek.
Setkání obou duchovních lídrů rezonovalo nejen v Iráku, ale svým významem překročilo hranice i do sousedního Íránu, který je největším šíitským státem islámského světa. Proto bude zajímavé sledovat, reflexe přijdou od teheránského režimu, který se teď snaží využít změny v Bílém domě k opětovnému dosažení dohody o jaderném programu.
DUCH „ASSISI“
Návštěva je však také součástí širší strategie papeže Františka v rámci priorit jeho pontifikátu, jenž 13. března naplní již osm let.
Vedle mnohokrát deklarované solidarity s lidmi na okraji, chudými a sociálně vyloučenými, s uprchlíky (téma migrantů se ozvalo i teď v Iráku, když přijal Kurda, jehož malé dítě zahynulo na útěku do Evropy), prosazování důrazu na vnitřní obnovu církevních řad či reformní snahy uvnitř vatikánského aparátu patří významné místo v papežově agendě rozvíjení dialogu mezi náboženstvími. K tématu se vyjadřoval již v rámci předchozích cest, na Blízkém východě (Jordánsko, Izrael, Palestina), v Turecku, v Egyptě, nebo třeba v Albánii.
K vysvětlení papežovy pozice je potřeba zmínit se i o některých předchozích krocích podniknutých na tomto poli. Navazuje především na aktivity Jana Pavla II. Ten během návštěvy Sýrie v roce 2001 navštívil jako první papež mešitu a o patnáct let dříve také synagogu v Římě.
V říjnu 1986 zorganizoval v italském Assisi první mezináboženské setkání, kam pozval přes sto třicet náboženských představitelů. Kromě křesťanů přijali účast též židé, muslimové, hinduisté, buddhisté, animisté nebo severoameričtí indiáni, aby se společně modlili za mír ve světě. Setkání vyvolalo vedle příznivého echa i negativní odezvy v ultrakonzervativním prostředí, které papeži vytýkalo náboženský synkretismus a údajnou podporu pohanství. Navzdory tomu svolal v lednu 2002 další setkání, kde opět světoví náboženští lídři deklarovali přesvědčení, že náboženství se nesmí stát zdrojem násilí a nenávisti. Tehdy bylo již poznamenáno atmosférou rostoucího napětí po teroristických útocích z 11. září 2001.
Papež však v souvislosti s těmito událostmi varoval před vytvářením obrazu islámského nepřítele a před zjednodušováním mezinárodních problémů pouze na válku náboženství. Nepřímo tak polemizoval se zastánci neokonzervativní linie v americké administrativě pod vedením prezidenta George W. Bushe a jejich tezemi o šíření idejí svobody a demokracie všemi prostředky, včetně vojenské síly (Jan Pavel II. kriticky hodnotil i samotnou invazi do Iráku).
V tradici mírového setkání v Assisi pokračoval i papež Benedikt XVI., který sem v říjnu před deseti lety pozval vedle náboženských činitelů také nevěřící intelektuály. Setkání bylo konfrontováno s výzvami rostoucí sekularizace a náboženského fundamentalismu vedoucího k násilí. Benedikt XVI. nastínil mimo jiné dvě protikladné typologie násilí: jednu, která zneužívá náboženství k ospravedlnění násilí, a druhou, která z nenávisti k náboženství ničí samotné lidství.
DIALOG JAKO VÝZVA K BRATRSTVÍ
Papež František navázal na poli mezináboženské diskuse čilé kontakty s prominentní figurou sunnitské větve islámu Al-Tajíbem působícím na univerzitě al-Azhar v Káhiře.
Sunnité tvoří se 75 % mezi vyznavači islámu jasnou většinu. František se tak snažil obnovit styky s muslimským světem poté, co byly v době pontifikátu Benedikta XVI. narušeny po papežově přednášce v Řeznu na podzim 2006, jejíž některé pasáže o násilném charakteru islámu – vytrženy z kontextu – vyvolaly v islámském světě pobouření.
S Al-Tajíbem se setkal několikrát, a to jak v Římě, tak při své cestě do Egypta. Al-Tajíb pak vystoupil v roce 2015 s ohledem na růst teroristických útoků islamistických skupin s požadavkem reformy náboženské výuky, aby se tak eliminovaly extremistické postoje politizujícího islámu. Z jejich vzájemných setkání však vzešla především historická dohoda, jejíž podepsání se odehrálo na pozadí první papežské cesty do Spojených arabských emirátů před dvěma lety.
Deklarace o mezilidském bratrství předpokládá spolupráci jednotlivých náboženství při mírovém soužití, ale i v kulturním a sociálním rozvoji. Papež mnohokrát apeloval i na to, aby se jednotlivá náboženství vzájemně respektovala a hledala prostory dialogu, nikoli konfliktů, protože válka se vyvolá snadno, ale hledání cesty k opětovnému míru je mnohem klopotnější.
Myšlenky všeobecného bratrství pak papež vtělil především do textu encykliky Fratelli tutti vydané loni v říjnu rovněž v Assisi, na svátek tamního nejslavnějšího rodáka, svatého Františka, k jehož postojům se papež hlásí od okamžiku svého zvolení. Jasnou linku k zakladateli františkánské řehole demonstroval tím, že si poprvé v dějinách zvolil jako hlava katolíků jméno tohoto obránce chudých.
Fakt, že si papež prosadil cestu do bouřlivého regionu navzdory řadě námitek, souvisí bezpochyby i s tím, že chtěl ukázat praktický význam tohoto dokumentu právě v kolébce civilizace na řekách Tigridu a Eufratu, která je navíc pestrá jak co do složení konfesního, tak i etnického.
Jak zdůraznil v jednom ze svých projevů, tato rozmanitost je cenným zdrojem, z něhož lze čerpat, nikoli překážkou, kterou je třeba odstranit. Současně chtěl symbolicky připomenout i abrahámovské kořeny všech tří velkých monoteistických náboženství, když uskutečnil společnou modlitbu ve městě Ur, biblickém rodišti tohoto praotce.
Na abrahámovský motiv upozorňuje František vícekrát, ozval se například během setkání s prezidenty Palestiny a Izraele za přítomnosti pravoslavného patriarchy Bartoloměje v červnu 2014 přímo ve Vatikánu.
Nelze asi očekávat, že podpisem zmíněného dokumentu z Abú Dhabí a jednáním se spirituálními lídry islámu se okamžitě začnou řešit nahromaděné problémy nebo se začne rýsovat světlejší budoucnost regionu bez politické nestability. To by bylo jistě velmi naivní. Navíc stejně jako křesťanství, ani islám není homogenní náboženství. Obě zahrnují celou škálu postojů, od tradicionalisticko-fundamentalistických až po progresivně-otevřené. V případě islámu existují silné animozity mezi sunnitskou a šíitskou větví, které rovněž v dohledné době nezmizí.
Papežovy postoje nadto nevzbuzují jen kladnou odezvu ani mezi samotnými katolíky, mezi nimiž má mnoho oponentů. Různost názorů zmínil i na palubě letadla po odletu z Bagdádu, když prohlásil, že je obviňován z toho, že v rámci kontaktů s jinými náboženstvími jedná na hranici hereze.
Jednáními s duchovními autoritami a hlavně zastánci nepolitického směru následovníků proroka Mohameda se papež snaží dosáhnout otupení hrotů islamistického fundamentalismu, který je nyní jedním z nejvážnějších bezpečnostních rizik na světě.
Připomněl bych v tomto kontextu ještě tezi francouzského politologa Gillese Kepela o „Boží pomstě“, jež poukazuje na to, že všechna náboženství se v posledních letech stala významnou součástí veřejného prostoru navzdory tomu, že je rychle postupující sekularizace vytlačila do privátní sféry. Papežovy apely jsou tedy i výzvou k tomu, aby byly globálními mocenskými hráči brány v rámci mezinárodních problémů vážně – vedle ekonomických a politických hledisek – také náboženské otázky, ovšem s cílem otupit radikalismus jejich řešení.
Svatý otec se vydal do míst, která ještě nedávno okupovali teroristé Islámského státu. To je však jen jeden z několika symbolů, které jeho mise měla. Mnohem důležitější je jeho snaha o porozumění mezi náboženstvími.
Asi nejdůležitější bod návštěvy představovala schůzka s hlavním duchovním představitelem iráckých šíitů Alim al-Sistanim. Opět se při ní vizualizovaly symbolické vzkazy, papež si po příchodu do místnosti sundal obuv a devadesátiletý ajatolláh, ačkoli přijímá návštěvy vždy vsedě, vstal ze svého křesla a hlavu katolické církve na znamení úcty přijal vestoje. Jednáními s duchovními autoritami a hlavně zastánci nepolitického směru následovníků proroka Mohameda se papež snaží dosáhnout otupení hrotů islamistického fundamentalismu.
Autor: JAROSLAV ŠEBEK, historik a publicista
