(Lk 3,21-22)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V našem cyklu katechezí o modlitbě jsme prošli Starý zákon a nyní přistupujeme k Ježíši, který se modlí. Svoje veřejné poslání zahájil křtem v řece Jordán. Této události přikládají evangelisté svorně zásadní důležitost. Vyprávějí o tom, jak byl veškerý lid usebrán v modlitbě , a upřesňují, že zřejmým znakem tohoto shromáždění bylo pokání (srov. Mk 1,5; Mt 3,8). Lid přicházel k Janovi, aby přijal křest na odpuštění hříchů, což je výraz kajícnosti a obrácení.

První Ježíšův veřejný čin je tedy účast na sborové modlitbě, kajícné modlitbě lidu, přicházejícího ke křtu, kde se všichni považují za hříšníky. Proto Jan Křtitel namítá: »Já bych měl být pokřten od tebe, a ty přicházíš ke mně?« (Mt 3,14). Křtitel chápe, kým Ježíš je. Ježíš však trvá na svém, protože plní Otcovu vůli (v. 15). Koná úkon solidarity s naší lidskou situací. Modlí se s hříšným Božím lidem. Zapamatujme si, že Ježíš je Spravedlivý, nikoli hříšník. Chtěl však sestoupit až k nám, hříšníkům, a modlí se s námi. A modlíme-li se k Němu, modlí se s námi. Ježíš je s námi, protože je v nebi a modlí se za nás. Ježíš se za nás modlí neustále. Nikdy se nemodlíme sami, vždycky se modlíme s Ježíšem. Nezůstává na opačném břehu řeky – [jako by říkal] „Já jsem spravedlivý a vy hříšníci“ – aby zvýraznil svoji odlišnost a distanci od neposlušného lidu, nýbrž vstupuje do téže očistné vody. Počíná si jako by byl hříšníkem. A v tom je velikost Boha, který poslal svého Syna, zřekl se sám sebe a ukázal se jako nějaký hříšník.

Ježíš není a nemůže být vzdáleným Bohem. Vtělení to zjevilo plným a lidsky nemyslitelným způsobem. Ježíš svoje poslání zahájil tím, že se postavil do čela kajícího se lidu, aby vytvořil průchod, k jehož projití máme my všichni po Něm sebrat odvahu. Je to těžké, ale On razí cestu.  Katechismus katolické církve vysvětluje, že toto je novost plnosti času, a praví: „Zde se začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času: dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi“ (KKC, 2599). Ježíš se modlí s námi. Chovejme to v mysli i v srdci: Ježíš se modlí s námi.

V onen den je tedy na březích Jordánu celé lidstvo s touhami svých nevyslovených proseb. Je to především lid hříšníků, kteří měli za to, že nemohou být Bohem milováni, neodvažovali se překročit prahy chrámu, nemodlili se, protože se toho necítili hodni. Ježíš přišel pro všechny, i pro ně, a začíná právě sjednocením s nimi a v jejich čele.

Zvláště Lukášovo evangelium poukazuje na klima modlitby, ve kterém probíhal Ježíšův křest: »Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe« (Lk 3,21). Modlitbou Ježíš otevírá nebeskou bránu a touto průrvou sestupuje Duch svatý. A shůry provolává hlas úžasnou pravdu: »Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení« (v. 22). Tato jednoduchá věta obsahuje nesmírný poklad: dává nám tušit něco z Ježíšova tajemství a z Jeho srdce, neustále obráceného k Otci. Ve víru života a světa, který se přižene, aby Jej odsoudil; i v těch nejtvrdších a nejtristnějších prožitcích, které bude muset snést; i tehdy, až nebude mít, kde složit hlavu (srov. Mt 8,20), i tehdy, až se kolem něho rozpoutá nenávist a pronásledování, Ježíš nikdy není bez útočiště a bez příbytku: přebývá věčně v Otci.

V tom je jedinečná velikost Ježíšovy modlitby: Duch svatý na Něj sestoupil a Otcův hlas osvědčuje, že miluje Jeho, Syna, ve kterém se plně zračí.

Tato Ježíšova modlitba, která je naprosto osobní u břehů Jordánu a bude takovou po celý Jeho pozemský život, se o Velikonocích skrze milost stane modlitbou všech pokřtěných v Krista. On nám daroval tento dar a vybízí nás modlit se tak, jak se modlil On.

Pokud se proto někdy při večerní modlitbě cítíme zemdleni a prázdní a zdá se nám, že život je zcela nesmyslný, v té chvíli je třeba úpěnlivě prosit, aby se Ježíšova modlitba stala také naší modlitbou. „Já se dnes nedokážu modlit, nevím, co si počít, necítím se hoden, hodna…“ V té chvíli, Ježíši, ať je Tvoje modlitba mojí. A svěřit se Jeho modlitbě za nás. On je v té chvíli před Otcem a přimlouvá se za nás, ukazuje Otci svoje rány [utrpěné] za nás. Mějme tuto velkou důvěru. Pak, budeme-li mít tuto důvěru, znovu uslyšíme z nebe hlas, silnější než ten, který stoupá z hloubi nás samotných, uslyšíme, jak něžně šeptá: „Ty jsi Bohem milovaný, ty jsi syn, ty jsi radost nebeského Otce“. Právě kvůli nám a pro každého z nás zní Otcova slova, i kdybychom byli odmítnuti všemi jako ti nejhorší hříšníci. Ježíš nesestoupil do vod Jordánu kvůli sobě, nýbrž pro nás všechny. Veškerý Boží lid se přicházel k Jordánu modlit, prosit o odpuštění a o křest obrácení. A jak praví jeden teolog, přicházel „s obnaženou duší a bos“. Pokorně. Modlitba totiž vyžaduje pokoru. Otevřel nebesa jako Mojžíš, který zjednal průchod Rudým mořem, abychom všichni mohli projít za Ním. Ježíš nám daroval svoji vlastní modlitbu, která je dialogem Jeho lásky s Otcem. Daroval nám ji jako zárodek Trojice, která se chce uchytit v našem srdci. Přijměme ji. Přijměme tento dar, dar společné  modlitby s Ním. A nepochybíme.

Přeložil Milan Glaser

(Žl 13,2-3.6)

Drazí bratři a sestry!

Při četbě Bible neustále narážíme na modlitby nejrůznějšího druhu. Avšak nacházíme také knihu, tvořenou výhradně modlitbami, knihu, která se těm, kdo se modlí, stala vlastí, zápasištěm i domovem. Nazývá se Kniha Žalmů. Stopadesát Žalmů k modlitbě.

Je to součást takzvaných mudroslovných knih, protože sděluje „moudrost modlitby“ zkušeností dialogu s Bohem. V Žalmech nacházíme všechny lidské city: radosti, bolesti, pochyby, naděje i hořkosti, jimiž je náš život prostoupen. Katechismus říká, že každý Žalm je „tak střízlivý, že se jej vskutku mohou modlit lidé všech stavů a všech dob“ (KKC, 2588). Opakovanou četbou  Žalmů si osvojujeme jazyk modlitby. Bůh Otec totiž svým Duchem inspiroval srdce krále Davida a dalších žalmistů, aby každého muže a ženu učil chválit Jej, děkovat Mu, prosit Ho, vzývat Jej v radosti i bolesti a vyprávět o Jeho podivuhodných dílech a o Jeho Zákoně. Žalmy jsou vlastně Boží slovo, kterým my lidé mluvíme s Bohem.

V této knize se nesetkáváme s éterickými, abstraktními lidmi, kteří zaměňují modlitbu za nějaký estetický nebo odcizující prožitek. Žalmy nejsou texty vzniklé na psacím stole, nýbrž často dramatické invokace, jež prýští z hlubin života. K jejich modlitbě postačí být tím, čím jsme. Nesmíme zapomínat, že modlit se máme takoví, jací jsme, bez líčení. Duše se nepotřebuje k modlitbě líčit: „Pane, já jsem takový a takový.“ Předstupujme před Pána takoví, jací jsme, s tím, co je hezké i co je nehezké, co nezná nikdo, jenom my.  V Žalmech vnímáme modlící se hlasy těch, kdo jsou z masa a kostí a jejichž život je, podobně jako život každého, plný nesnází, námah a nejistot. Žalmista nijak radikálně toto utrpení nepopírá. Ví, že patří k životu. V Žalmech se však utrpení mění na otázku.

Mezi mnoha otázkami zůstává nezodpovězena jedna, která jako nepřetržité volání  prostupuje touto knihou skrz naskrz: „Jak dlouho?“. Otázka, kterou opakujeme často: „Jak dlouho Pane?“. Každá bolest se domáhá osvobození, každá slza prosí o útěchu, každé zranění očekává zahojení, každá pomluva prominutí. „Jak dlouho, Pane. Jak dlouho to mám snášet. Vyslyš mne!“. Kolikrát jen se takto modlíme? „Jak dlouho? Dost, Pane!“

Vznášením neustálých požadavků tohoto druhu nás Žalmy učí nezvykat si na bolest a připomínají nám, že život není zachráněn, není-li uzdraven. Život člověka je jako dech; jeho úděl je  prchavý, avšak ten, kdo se modlí, ví, že v očích Boha je drahocenný, takže má smysl volat. To je důležité. Když se modlíme, činíme tak, protože jsme si vědomi, že v očích Božích jsme drahocenní. Milost Ducha svatého v nás zevnitř probouzí vědomí, že jsme v Božích očích drahocenní. To nás přivádí k modlitbě.

Modlitby Žalmů jsou svědectvím tohoto volání. Mnohostranného volání, protože bolest má tisíceré formy, nazývá se nemoc, nenávist, válka, pronásledování, nedůvěra… Až k tomu největšímu „skandálu“, kterým je smrt. V Žaltáři vystupuje smrt jako ten nejnesmyslnější nepřítel člověka. Jaký delikt si zaslouží potrestání tak kruté, že přivodí zničení a konec? Žalmista prosí Boha, aby zasáhnul tam, kde jsou všechny lidské snahy marné. Modlitba samotná je tedy cestou i počátkem spásy.

V tomto světě trpí všichni, ať už v Boha věří nebo nevěří. V Žaltáři se však bolest stává vztahem, voláním o pomoc, které čeká, že dojde sluchu. Nemůže být nesmyslné, bezúčelné. Ani bolesti, které snášíme, nemohou být jen zvláštními případy všeobecného zákona. Vždycky jsou to „moje“ slzy. Přemýšlejte o tom, že slzy nejsou obecné, jsou „moje“. Každý má svoje. Moje slzy a moje bolest mne ženou v modlitbě vpřed. Moje slzy neprolil nikdo jiný přede mnou. Ano, plakali mnozí, ale moje slzy jsou moje, moje bolest je má.

Než jsem vstoupil sem do auly setkal jsem s rodiči onoho kněze z diecéze Como, který byl zabit, byl zabit ve službě druhým. Slzy oněch rodičů jsou jejich, a každý z nich ví, jak trpí, když vidí svého syna, který ve službě chudým vydal svůj život. Když chceme někoho utěšit, nenacházíme slova. Proč? Protože k té bolesti nemůžeme dosáhnout. Je to jejich bolest. Stejně to platí o nás. Moje bolest a moje slzy jsou moje, a s nimi se obracím k Pánu.

Všechny bolesti lidí jsou u Boha posvátné. Tak se modlí Žalmista v 56. Žalmu: »Ty sám si zapiš mou bídu, vpiš mé slzy do svého záznamu, mé trampoty do svého svitku« (v.9). Před Bohem nejsme neznámé nebo číselné položky. Jsme tváře a srdce, zná nás jménem, jednoho po druhém.

Věřící nachází v Žalmech odpověď. Ví, že i kdyby všechny lidské brány byly zataraseny, Boží brána je otevřena. I kdyby celý svět vynesl odsouzení, v Bohu je spása.

„Pán naslouchá“ – toto vědět někdy v modlitbě stačí. Ne vždycky se problémy vyřeší. Kdo se modlí, není snílkem. Ví, že mnohé otázky vezdejšího života zůstávají nevyřešeny, bez východiska. Utrpení nás bude provázet, a po jedné bitvě nás budou čekat další. Avšak, pokud jsme slyšeni, všechno se stává snesitelnějším.

Nejhorší co se může stát, je trpět v osamocení, být v zapomnění. Před tím nás zachraňuje modlitba. Může se totiž – i nezřídka – stát, že nerozumíme záměrům Boha. Naše volání však nevázne tady, stoupá k Bohu, jenž má srdce Otce a pláče nad každým synem a dcerou, kteří trpí a hynou. Řeknu vám jednu věc, která mi pomáhá v těžkých chvílích. Myslím na Ježíšův pláč. Když plakal nad Jeruzalémem a u Lazarova hrobu, Bůh plakal pro mne. Bůh pláče pro naše bolesti. Bůh se stal člověkem – říká jeden duchovní autor – aby mohl plakat. Pomyslet, že v bolesti pláče Ježíš se mnou, je útěcha, která nám pomáhá jít dál. Setrváme-li ve vztahu s Ním, náš život nebude ušetřen utrpení, ale otevře se širokému obzoru dobra a vydá se ke svému naplnění. Odvahu, jděme vpřed s modlitbou. Ježíš je stále s námi.

Přeložil Milan Glase

Francie. Stále více muslimů se obrací a přijímá křesťanskou víru. V katolické církvi ve Francii představují někdejší muslimové již 10 procent dospělých, žádajících o křest. V protestantských společenstvích dokonce 20 procent. Přijetí víry v Krista znamená ovšem v jejich případě zároveň velkou oběť. Za apostazi jim teoreticky v islámu hrozí trest smrti. V praxi bývají obvykle vyloučeni z rodiny a svého původního prostředí. Proto potřebují pomoc jiných křesťanů.

Poukazuje na to Marc Fromager, který byl do loňského roku 14 let ředitelem francouzské sekce papežské nadace Pomoc trpící církví (Kirche in Not). Nyní stojí v čele nově založené Misie Ismeria, která přináší pomoc konvertitům z islámu. Jméno nadace odkazuje k dceři káhirského sultána z 11. století. Otec ji pověřil úkolem obrátit tři uvězněné francké rytíře na Mohamedovu víru. Rytíři jí však vyprávěli o křesťanství, a jejich katechezi završilo zjevení P. Marie. Ismeria se obrátila na křesťanství a spolu s rytíři utekla do Francie.

Podle Marca Fromagera dochází dnes k posílené vlně konverzí muslimů ke křesťanství. Míra tohoto jevu je nepřímo úměrná působení církve, která v posledních desetiletích přistupuje k misijní činnost s velkou zdrženlivosti, zejména pokud jde o muslimské prostředí. Navzdory tomu však počet obrácení stále roste. Odhaduje se, že pouze v Iránu je dnes nejméně 800 tisíc konvertitů, v Indonézii se mluví dokonce o šesti milionech. Fromager přiznává, že  jde o jev těžko vysvětlitelný. Všechno ukazuje na to, že Kristus k sobě dnes přitahuje vyznavače Mohameda zvláštní silou. Je také pravda, že muslimové se vyznačují zvláštní duchovní citlivostí. Mnozí vyprávějí o soukromých zjeveních Ježíše a Marie. Na druhé straně mladí muslimové  – i v zemích s muslimskou většinou – stále častěji prožívají zklamání ze svého náboženství. Mnoho z nich to vede k ateismu, u jiných se posiluje zájem o křesťanství.

V každém případě někdejší muslimové po svém obrácení potřebují obvykle konkréní pomoc – a právě tím se zabývá Misie Ismeria. Kontaktuje farní a řeholní společenství, která jsou schopna přijmout konvertity a zajistit jim nezbytnou diskrétnost. Dalším aspektem činnosti nadace je reflexe nad islámem jako takovým. Podle Fromagera je to nezbytné, protože islám je ve Francii tabuizován. Novináři a publicisté se bojí promluvit na toto téma ve veřejné debatě, aby nebyli označeni z islamofoby. Zamlčování tohoto tématu, jakási úmluva o mlčení, však v podstatě znamená určitou formu závislosti – dodává ředitel Misie Ismeria v rozhovoru pro měsíčník La Nef.

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

V evangeliu této neděle (srov. Mt 13,1-23) vypráví Ježíš velkému zástupu – nám všem dobře známé – podobenství o rozsévači, který rozsévá zrno na čtyři různé typy půdy. Slovo Boží, symbolizované zrnem, není abstraktní Slovo, nýbrž sám Kristus, Otcovo Slovo, které se v Mariině lůně stalo tělem. Přijetí Božího Slova proto znamená přijetí Kristovy Osoby, samotného Krista.

Existují různé způsoby přijetí Božího Slova. Můžeme si počínat jako cesta, kam ihned přilétne ptactvo a zrna sezobe. To je roztěkanost – obrovské nebezpečí naší doby. Spousta dotěrných řečí, ideologií a možností ustavičného rozptýlení doma i venku může vést k zapomenutí na chuť mlčení, usebranosti a dialogu s Pánem až do té míry, že hrozí ztráta víry, nepřijetí Božího Slova, přičemž však vidíme všechno a odvádí nás všechno světské.

Další možností je přijmout Boží Slovo jako kamenitá půda, mající málo prsti. Zrno tam vzklíčí rychle, ale také rychle uschne, protože nestačí zapustit kořeny. To je obraz těch, kteří Boží Slovo přijmou chvilkovým nadšením, které je však povrchní, takže Boží Slovo neasimilují. Když pak v životě nastane obtíž, utrpení a zmatení, takováto slabá víra zanikne právě jako semeno, které zapadne mezi kamení.

Můžeme také, což je třetí možnost, o níž Ježíš mluví v podobenství, přijmout Boží Slovo jako půda, na níž roste trní. A trny představují bohatství, úspěch a světské starosti. Slovo trochu vyroste, ale dusí se, slábne a zvadne, nepřinese užitek.

A nakonec čtvrtá možnost: můžeme Jej přijmout jako dobrá půda. Tady a pouze tady se zrno ujme a přinese užitek. Setba, jež padne na tuto úrodnou půdu, představuje ty, kdo naslouchají Slovu, přijímají Jej, opatrují a uskutečňují v každodenním životě.

Podobenství o rozsévači je tak trochu „matkou“ všech podobenství, protože mluví o naslouchání Slovu. Připomíná nám, že Boží Slovo je zrno, které je plodné a účinné samo o sobě. A Bůh jej štědře rozsévá všude, aniž by se snažil šetřit. Takové je srdce Boha! Každý z nás je půdou, na níž padá zrno Slova, nikdo není vyloučen! Slovo dostává každý z nás. Můžeme se ptát: jakým typem půdy jsem já? Podobám se cestě, kamenitému terénu nebo trní? Avšak chceme-li, můžeme se stát dobrou půdou, obdělanou a pečlivě kultivovanou, abychom umožnili zrnu Slova uzrát. Je v našem srdci už přítomné, ale umožnit mu, aby přineslo užitek, je na nás. Záleží na způsobu přijetí, které tomuto zrnu vyhradíme. Často jsme rozptylováni mnoha zájmy, mnoha odkazy, a je nesnadné mezi tolika hlasy a slovy rozpoznat ten Pánův, který jediný nás osvobozuje. Proto je nutné navyknout si naslouchat Božímu Slovu a číst Je. Tím se opět vracím k oné radě, totiž noste s sebou stále maličké evangelium, kapesní vydání, v kapse nebo tašce. A každý den si kousek přečtěte, abyste si navykli na Boží Slovo a dobře chápali, jaké zrno nabízí Bůh a přemýšleli, jakou půdou Jej přijímám.

Panna Maria, dokonalý vzor dobré a úrodné půdy, kéž nám pomáhá svojí modlitbou stát se ochotnou půdou bez trní a kamení, abychom mohli přinášet dobré plody sobě i svým bratřím.

Přeložil Milan Glase