Rubrika: 1Y

V únoru 1948 podala část ministru tehdejší vlády demisi, došlo ke komunistickému převratu a vlády se chopili komunisté.

Od 1.1.1949 přestává fungovat Zemský národní výbor a stejně i Okresní národní výbory. Jsou nyní krajské národní výbory (my patříme ke Praze) a okresní národní výbory (k Voticům). Protože dosavadní hlavní oltář a socha sv. Martina, umístěná vedle něho stylově v našem barokním kostele nevynikaly, rozhodl se dp. děkan VESELÝ o vyřešení této otázky. Dozvěděl se, že Chrámové družstvo v Pelhřimově má k dispozici velký barokní oltář sv. Jana Nepomuckého z třeboňského kostela. Po ověření na místě oltář koupil. Je velmi pěkný a slohově odpovídá stavbě kostela a velikostí, jakoby by byl pro kostel zvlášť zhotoven.

Hospodářské budovy užívá ve farním dvoře od r. 1952 JZD. Podle nájemní smlouvy užívá je bezplatně. Celá léta se však nic neopravuje a budovy chátrají.

V roce 1951 je p. děkan VESELÝ povolán na vojnu a duchovní správy se v květnu 1952 ujímá dosavadní správce Šebířova ThDr. Ignác BŘEZINA. Dne 29.6. byla slavnost svěcení zvonu a umístění na věži. Zvon je těžký 669 kg a má jméno sv. Jan.

V červenci 1954 byl přeložen Dr. Ig. BŘEZINA do Novosedel n. Nežárkou. Novým administrátorem byl jmenován František LÁLA. Duchovní správu započal poutní slavností na Hradě, za účasti okolních duchovních. Letní vydatné deště pronikly na několika místech děravou střechou hradního kostela a na několika místech promáčely klenbu. Podobně natekla voda i do stropu hřbitovního kostela sv. Mikuláše a do střechy hřbitovní márnice. Byly provedeny neodkladné opravy. V letním období tohoto roku byly v děkanském kostele konány jednou týdně koncerty duchovní hudby a zpěvu. Učinkovali: prof. M. MRÁZKOVÁ-Plačková, JUDr Antonín DRÁB, prof. KŘÍŽEK (housle) a prof. Vl. SVATOŠ (varhany). Na pořadu byla díla světových skladatelů. Koncerty se těšily zvláštní pozornosti posluchačů a byly přínosem kulturního života města.

V r. 1955 prudká jarní vichřice znovu otevřela střechu hřbitovního kostela. Současně byla poškozena střecha v Janově a v Blanici.

V r. 1956 došlo k opravě střechy kostelíka na hřbitově. 22.7. zdější dp. katecheta Karel SMETANA slavil 50 let kněžského vysvěcení. Krátce na to 4.8, ve věku 74 let zemřel. V říjnu převzala státní správa do svého vedení všechny církevní hřbitovy. Hřbitov v Mladé Vožici, Janově a Blanici spravují tamější národní výbory.

V r. 1957 bylo započato s generální opravou báně věže děk. kostela. Pořízen nový hrotní křiž. Při rozebrání starého hrotního kříže byly v makovici zápisy a různé pamětihodnosti z r. 1890, kdy se konala poslední oprava věže : obsáhlý zápis o místních poměrech a veřejném životě tehdejší doby, zápis o panství patrona, pamětní zápis o vožické škole, o místních spolcích, zpráva o epidemické chřipce toho roku. K těmto všem spisům byly přidány historické doklady současné naší doby, popis provedené opravy a opět se vše uložilo do nové makovice nového hrotního kříže, k zachování na další paměť.

Při jarní vichřici roku 1958 spadla krytina střechy na hřbitově. Opravu provedl p. KUPKA z Ml. Vožice. 9.10.1958 ve 3.52 hod. zemřel svatý otec – PIUS XII. Papežem byl zvolen v roce 1939 v den svých 63tých narozenin a pontifikát trval 19 roků, 7 měsíců a 7 dní. 28.10.1958 byl zvolen nový papež – JAN XXIII. Korunovace byla 4.1 1.1958.

V roce 1959 prudká vichřice rozbila několik tabulí v kostele. Již se také v naší farnosti uplatňuje smutný jev- rozbíjení křížů, stojících při silnicích.

V roce 1960 byla provedena generální oprava kaple sv. Jana Nepomuckého. I v tomto roce je zaznamenáno vandalské chování mládeže. Obětí se stala kaple P. Marie na Hradě. Mladíci vytloukli okna, vyšplhali se na střechu, odkud schazovali po stráni krytinu. Zničili i bleskosvodné vedení v r. 1957 obnovené. Vedení vytrhali ze zdi a přelámali, Současně bylo zdemolováno schodiště kaple. Dne 26.6.1960 byl pohřeb zdejšního dlouholetého varhaníka p. Jana TICHÉHO. Byl zdejším obchodníkem a varhaníkem byl od r. 1933, tedy celých 27 let. Předtím byl 8 roků v Šebířově. Pohřbu se zúčastnilo mimořádně mnoho občanů z celé farnosti i z farností okolních.

I v r. 1961 se vloupala mládež do kaple na Hradě a násilím se dobývali do patronátní hrobky. Dřevěný svícen, jinak věc uměleckou poškodili a po jeho odstranění se pokoušeli zdvihnout kamenný poklop hrobky. Práci si ulehčovali tím, že okraj elipsovitého poklopu kladivem zuráželi a tuto cennou desku znehodnotili. Do hrobky se asi nedostali, neboť zbylý kámen byl jen zčásti odsunutý. Událost byla oznámena policii, nic se však nevyšetřilo.

Dne 25. listopadu 1887 v 5. hod. večer zemřel pan děkan Jakub KREJČÍ, biskupský notář a v psaní kroniky pokračuje Matěj LAJER, v té době farář v Kamberku, který byl bývalým kaplanem pana děkana a protože nestačil pan děkan Krejčí všechno poznamenat, doplňuje to za něho P. Matěj LAJER. Jednou takovou akcí pana děkana bylo také pořízení pro kostel sošky P. Marie Bolestné a umístění v chrámu. Pod kůrem v chrámu – bylo to místo opuštěné, nevkusné. kam se dávaly odpadky a smetí při úklidu kostela, ale přesto bylo to místo tiché. Proto si pan děkan umínil udělat z něj soukromé místo pro každého, kdo by chtěl tam u nohou Matky Boží bolestné prosit v modlitbách a vylévat tam svůj žal a obracet se tak k P. Marii. Vybídl opět svou řečí k podpoře farníky a během 4 neděl se mu podařilo získat v darech od věřících přes 200 zlatých. Hned objednal u firmy Johan HEINDL ve Vídni sochu, která stála 155 zlatých a ještě v adventě t.r. 1884 byla ta socha slavnostně zasvěcena, místo také uklizeno a upraveno. Pan děkan KREJČÍ by býval rád ještě nechal opravit oba postranní oltáře a také i hlavní oltář, ale protože už neměl peníze a nechtěl opět prosit osadníky, protože oni v krátké době všichni již dost ze svého obětovali, předešel pan děkan všechny skvělým příkladem a na své vlastní útraty a náklad objednal z jara r. 1885 u opět u firmy Johan Heindl ve Vídni sochu Božského srdce Páně. Socha je 145 cm vysoká a stála 130 zlatých. Sochu umístil na pravém postranním oltáři, který zcela nové upravil a pořídil nové svícny a lampičky. Úprava stála přes 100 zlatých. Krásný dar obětavého knězem Na svátek Zvěstování P. Marie zasvětil pan děkan tento oltář za přítomnosti četného lidstva. Slavnostní kázání měl domácí kaplan Josef STANĚK. Při slavné mši svaté, kterou sloužil pan děkan, asistovali P. Josef JÍŠA, farář v Šebířově, Josef KRUPKA, farář ve Velkém Hlasivě a P. Matěj LAJER. Tato obětavost pana děkana přinesla své ovoce. Bez vybídnutí přinášeli osadníci dary na pořízení druhého postranního oltáře. Tak mlynář z Dubiny pan Josef NEUDÖRFL obětoval u příležitosti svých 80. narozenin 50 zlatých na novou sochu sv. Josefa na ten oltář a sám vlastním nákladem dal upravit zákristii tím, že starou vyšlapanou podlahu cihlovou dal odstranit a vyměnit za šestihranné cementové dlaždice. Ta podlaha stála 50 zlatých. Opět apeloval pan děkan na obětavost osady a již 2. adventní neděli r. 1886 světil nový druhý náležitě upravený postranní oltář se sochou sv. Josefa, stejným způsobem za asistence stejných okolních kněží, jako poprvé. Socha sv. Josefa stála 125 zlatých a ostatní práce na úpravě oltáře 110 zlatých. Vcelku bylo vybráno na oltář 229 zlatých. Oltář stál 235 zlatých. Co se nedostávalo, zaplatil pan děkan sám. Celý kostel byl dlážděn kamennými kvádry, jenom pod kůrem bylo cihlové dláždění, které bylo již značné vyšlapáno a tak pan děkan pořádal pana hraběte KÜENBURGA, aby mohl být vydlážděn celý kostel. Dlažba z presbytáře byla použita na rekonstrukci pod kůrem a presbytář byl vydlážděn novými krásnými čtyřhrannými dlaždicemi, které pořídil pan hrabě sám na svůj náklad. K úplnému vyzdobení kostela zbývalo ještě znovuzřízení hlavního oltáře. Kostel neměl ani sochu, ani obraz sv. Martina biskupa, hlavního patrona jak kostela, tak i osady. Tak pan děkan udělal sbírky na pořízení v adventní době a ty vynesly 337 zlatých. Objednal zhotovení sochy sv. Martina u vlastenecké firmy KREJČÍK v Praze. Byla udělána polychromovaná a mistrovskou prací provedena socha sv. Martina a umístěna na od základu upravený oltář. Na neděli 3. po Zjevení Páně 1887 sám pan děkan posvětil oltář za asistence Matěje LAJERA, faráře v Kamberku, kaplana Josefa STAŇKA a kněze důchodce Václava RYCHLÉHO. Po svěcení sloužil sám pan děkan u nového oltáře mši svatou. Socha sv. Martina je 185 cm vysoká a stála 165 zlatých. Nové svícny a práce pozlacovačské, řezbářské, nové lampy, práce truhlářské a ostatní stály 172 zlatých. Byla pořízena také nová lampa na věčné světlo. Vnitřní obnova chrámu byla tak dokončena a tím naplněno i celoživotní přání pana děkana a tak si ho Pán k sobě povolal, jak pisatel říká „v době, kdy se mohl těšit z krásného díla. které učinil“. Bylo mu 52 roků a 5 měsíců. Smrt byla náhlá a nečekaná.

Dne 25. května 1887 v 11. hodin večer zastřelili se dva mladíci ve věku 21 a 22 let na hřbitově ve Vožici. Jmenovali se Rosol a Kadlec. Proč to udělali? S jakýmsi panem Mrázkem z Vožice páchali hanebné hříchy ještě s jinými. četnictvo to vypátralo a vzalo pana Mrázka do vazby a předalo po předběžném vyšetřování k c.k. krajskému soudu v Táboře. Tam pak jmenovaný udal jména všech mladíků, kteří s ním hřešili. Shora psaní dva se proto z hanby na hřbitově zastřelili. Hřbitov byl znesvěcen a pan děkan jej musel znova posvětit, protože měl být pohřeb panské mlynářky. Ten den bylo ošklivě, zima a pršelo a pan děkan se nachladil a onemocněl. Jeho stav se kvapem zhoršoval, až se z toho vyvinula tuberkuloza plic. Nemoc se rychle zhoršovala a dne 23.listopadu zaopatřil jej pan farář Josef DECARA z Nové Vsi. 25. listopadu 1887 v 5. hod. večer umřel pan děkan KREJČÍ. Pohřeb měl 28. listopadu za velké účasti lidí. pohřeb vedl důst. pan vikář z Miličína František SOUKUP. Sešlo se 22 kněží, všechny místní spolky a přes 5.000 lidí. Ve Vožici byl pohřben do hrobu svého zemřelého otce. O tomto honosném pohřbu se zmínil i časopis ‚č ECH‘, politický denník dne 5. prosince 1887, který celý pohřeb popsal v jeho průběhu. Podobný pohřeb Vožice nikdy neviděla. Po smrti pana děkana Krejčího byl od patrona hraběte KÜENBURGA v únoru 1888 prosazen jako děkan Josef DECARA a dne 25. března 1888 od otce biskupa Dr. Josefa Martina ŘÍHY v Českých Budějovicích potvrzen do funkce děkana mladovožického. Jak pan děkan sám o sobě píše ­narodil se 20.2.1821 ve Velešíně – studoval v Č. Budějovicích, vysvěcen na kněze pak byl 5. srpna 1849 od otce biskupa Ondřeje LINDAURA. Jeden rok sloužil jako kooperátor v Bukovsku a to od 12. října 1849 do 9.listopadu 1850, poté 5 roků jako kaplan v Nové Vsi – od 9. listopadu 1850 až do 30. října 1855 u pana vikáře Tomáše LOMA. Když nejdůstojnější Otec biskup Jan Valerián JIRSÍK povolal do Č. Budějovic zdejšího kaplana Jana SÍKU v r. 1859 jako prefekta semináře, byl ustanoven p. děkan jako tzv. fundační kaplan v Mladé Vožici – tady strávil rok a 4 měsíce u pana děkana Vincence ŠOURKA a odtud 22. srpna 1859 odchází do Kamberka a farnost spravuje 9 roků. Píše sám o tom, že se tam 21. srpna 1859 v neděli stalo toto : když tam odpoledne kostelník na požehnání odzvonil, ranila mrtvice tamního pana faráře Petra HROMADU. Poněvadž pan patron Karel, hrabě z KÜENBURGU nebyl 17 roků na faře v Kamberku, přál si, aby mohl přijet se svými dvěma studujícími syny, panem hrabětem Vincencem a Leopoldem, a když seděli pohromadě, přáli si vidět jakousi mořskou mušli, na kterou prý vždy několik chlapců se strážníkem troubili u kaple sv. Jana v Kamberce proti mračnám, aby zamezili bouřce a krupobití a mračna rozehnali, aby jim popřípadě kroupy nepotloukly obilí. Mušle byla prý při té přežitosti ukradena, ale po určitých nesvárech a také vzbouření kamberských byla vrácena zpět a pisatel kroniky dodává, že od té doby nesměla být mušle nikomu ukázána a že doposud mušle syčí, když se na stůl položí šikmo. V Kamberku přežil také, jak říká, nešťastný rok 1866, kdy válčilo Rakousko proti Prusku a Itálii a bylo to období plné strachu a nejistoty. Dokonce jednu noc při takovém přesunu vojska, museli všichni obyvatelé ze strachu opustit své domovy a utéci do okolí do lesů a tam schovávali a zakopávali ty nejnutnější věci, které potřebovali pro zachování životů a které stačili s sebou vzíti z domovů. Od 2. srpna až do 9. září 1866 bylo uzavřeno šestinedělní příměří s Vilémem pruským a Viktorem Emanuelem, králem italským. Vilém pruský si chtěl ponechat Českou zem, ale císař francouzský Napoleon III. nedovolil, aby se rovnováha v Evropě rušila a rakouská vláda musela jen mnoho milionů zaplatit Prušákům. Za to porazila pruská armáda francouzskou v roce 1870-71 a Napoleon III. ztratil trůn.

13. října 1866 začala se rozšiřovat nemoc – cholera. Ten den byla převezena z Humpolce do Mladé Vožice zemřelá 19ti letá Klára Stránská, dcera Hynka Stránského z Mladé Vožice č. 78. František Král, rolník z Bělče č.6 otevřel rakev vystavenou v průjezdu a za 9 dní (24.8.1866) umírá na choleru. Ta se rychle šíří, takže podle matriky zemřelých z Mladé Vožice od 15. srpna do 3. listopadu jich zemřelo 45 a z Bělče 30. Umírali staří i mladí, denně 3 í 4 osoby, z některých rodin i tři členové. Tak Fr. Královi z Bělče č. 6 v krátké době zemřely 3 dětí. Zajímavé je, že kněží. kteří je zaopatřovali se nenakazili.

Dne 30. ledna 1889 na zámku Meyerlingu zemřel záhadnou smrtí následník trůnu, korunní princ Rudolf.