Pomáhal lidem na útěku před nacismem

Giuseppe Beotti se narodil v roce 1912 v zemědělské rodině a 2. dubna 1938 se stal diecézním knězem. Vynikal vytrvalou charitativní činností ve prospěch potřebných a angažovaností ve výchově mladých lidí. Svou pomoc nabízel všem: partyzánům, Židům, vojákům i raněným. Během německé okupace hájil práva svých farníků, a proto byl vystaven trestnímu řízení, které skončilo neplatností.

Ukrýval a zachraňoval prchající vojáky, zajatce, kteří utekli z fronty, pronásledované lidi, včetně asi stovky Židů, které s pomocí svých farníků ukrýval ve venkovských chalupách. Tváří v tvář nebezpečí nacistických zátahů a represí neutekl, ale zůstal opěrným bodem ve své farnosti obce Sidol v provincii Parma, vytrvale se modlil. Byl zatčen a zastřelen 20. července 1944 v Sidolu spolu s jiným knězem a seminaristou, kteří se s ním uchýlili do kostela.

Evangelium v kamerunských horách

Mezi zakladatele kněžské unie Jesus Caritas svatého Karla de Foucauld v Kamerunu patří Boží služebník Simon Mpeke, který se narodil na počátku minulého století v rodině pohanských rolníků etnické skupiny Bakoko. V mládí byl fascinován křesťanstvím, konvertoval, opustil svou snoubenku a v roce 1935 vstoupil do kněžského semináře. Vynikal hloubkou svého duchovního života a pastoračním nasazením. Hovořil plynně několika jazyky a byl prvním kamerunským misionářem fidei donum na severu této země, který byl obýván lidmi súdánského původu, byl pod vlivem muslimů a jehož horské národy byly spjaty s tradičními náboženstvími.

Místní lidé mu říkali „Baba (otec) Simon“: cestoval po horách a hlásal evangelium domorodým obyvatelům etnika Kirdi. Měl blízko k chudým a nemocným a evangelizoval prostřednictvím práce, jako bylo kázání a stavba škol. Otec Simon Mpeke viděl v Kristu naplnění nadějí přítomných i v jiných náboženských vyznáních: s tímto přesvědčením podporoval pomalý přechod nekřesťanů k poznání Ježíše. Angažoval se také v podpoře lidskosti, a překonával tak mnohé předsudky, například ten, který považoval nemoc za boží trest.

Evangelium ve škole a mezi nemocnými

Pedro de la Virgen del Carmen (Petr od Panny Marie Karmelské), kněz řádu chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol (piaristů), vychovaný piaristy nejprve ve škole blahoslaveného Manuela Segury, mučedníka náboženského pronásledování ve Španělsku, a poté ve škole blahoslaveného Faustina Oteizy, žil v této zemi na Pyrenejském poloostrově v letech 1913-1983. Byl vyslán na frontu jako vojenský kaplan a zůstal tam až do konce války. Po návratu do Zaragozy žil v hlubokém spojení s Pánem, jehož rozjímal v eucharistii, vykonával intenzivní činnost ve škole, navštěvoval nemocné, zpovídal a působil v Konferenci svatého Vincence de Paul. Pro své žáky byl opěrným bodem, oddaný Panně Marii, byl autentickým svědkem evangelia. Jeho nasazení ve výuce bylo odměněno státním vyznamenáním. V mládí trpěl akutním žaludečním vředem, který vedl k jeho smrti v 80. letech 20. století.

Apoštolka útěchy

Svědectví o vytrvalosti ve víře navzdory utrpení podává Boží služebnice Edda Roda, řeholnice z Institutu sester kapucínek Matky Rubatto, která žila v italském Bergamu v letech 1940-1996. Trpěla astenickým syndromem, který jí způsoboval fyzické kolapsy a poklesy nálady, ale neúnavně přinášela úsměv do rodin, které navštěvovala, organizovala modlitební setkání a obětavě doprovázela lidi v bolestných situacích.

Během jedné z lidových misií, které v letech 1980-1995 vykonávala v Itálii, byla sestra Edda zbita a znásilněna třemi muži. Sestra Edda tuto dramatickou událost nesla v tajnosti, což ji však nezastavilo v její misijní činnosti. V posledním roce jejího života jí byla diagnostikována pokročilá rakovina dělohy. Své utrpení snášela, aniž by si kdy stěžovala, spíše je proměnila v oběť lásky. Jak dosvědčují její deníky, nemoc se pro ni stala cestou tříbení.

Opěrný bod ve víře

Z Brazílie pochází svědectví služebnice Boží Terezy Margaridy do Coração de Maria, řeholnice z řádu bosých karmelitek, která žila v letech 1915-2005. V karmelu poblíž svatyně v Aparecidě byla novicmistrovou a podpřevorkou. Spolu se sedmi sestrami založila klášter v Três Pontas, kde se stala opěrným bodem pro sestry i věřící, kteří se na ni obraceli a nazývali ji Naší Matkou, Nossa Mãe, aby ji požádali o radu, duchovní vedení a pomoc. Zavázala se, že bude s komunitou žít podle dekretů II. vatikánského koncilu, a starala se o biblickou, duchovní a liturgickou formaci sester. Plicní choroba prožívaná v neúnavné modlitbě jí přinesla smrt. 

Denní služba v oratoři dětem z předměstí

Laik, katecheta, Říman, služebník Boží Arnaldo Canepa žil v italském hlavním městě v letech 1882-1966. Osiřel v pouhých 14 letech, odvrátil se od křesťanské praxe a zpočátku se úspěšně věnoval obchodu. V roce 1921 po zpovědi v jednom římském mariánském kostele začal horlivě žít křesťanským životem. Stal se františkánským terciářem a katechetou ve farnosti Panny Marie Andělské, kde vstoupil do Konference svatého Vincence de Paul a do Mariánské kongregace. V okrajové a chudé římské čtvrti Quadraro upravil kůlnu, aby usnadnil přístup ke katechezi dětem z této oblasti. Těm se věnoval denně a založil oratoř, v níž duchovně rozvíjel mladé generace a materiálně pomáhal těm nejpotřebnějším. Tato činnost byla na nátlak fašistického režimu ukončena, ale pastorační iniciativy inspirované Božím služebníkem se rozšířily na předměstí celého Říma.

Arnaldo Canepa, který vždy vzhlížel k příkladům svatého Františka, svatého Filipa Neriho a svatého Jana Boska, založil v roce 1943 Federaci římských oratoří, později nazvanou Centrum římských oratoří, která se opírala o čtyři pilíře: mši svatou a katechezi; každodenní oratoře; různé měsíční speciální aktivity a misijní apoštolát; úctu k Panně Marii. Díky jeho příkladu měla na počátku 50. let 20. století oratoř více než polovina farností v diecézi. Své poslední roky se rozhodl strávit v duchu chudoby a služby, podporován častou eucharistickou adorací a modlitbou růžence, v malé místnosti bez jakéhokoli vybavení na klinice Santa Maria della Fiducia.

Svědectví o Ježíši mezi nemocnými, mladými a ve sportu

Péče o nemocné AIDS, lékařská služba a evangelizační práce poskytovaná chudým a lidem na okraji společnosti ve favelách Ria de Janeira charakterizovaly mladá léta Guida Vidala França Schäffera, mladého lékaře narozeného v roce 1974, který v 90. letech spolu se svou snoubenkou a jedním knězem založil ve farnosti modlitební skupinu Fogo do Espírito Santo. Později, poté co se v roce 1997 zúčastnil rodinného setkání u příležitosti návštěvy svatého Jana Pavla II. v Riu de Janeiru a v roce 2000 cesty do Evropy u příležitosti blahořečení brazilských prvomučedníků, se rozhodl vstoupit do semináře.

Současně se studiem se Guido nadšeně věnoval evangelizaci a lékařské praxi. Ti, kdo ho znali, vzpomínají na jeho hluboké přátelství s Ježíšem, znalost biblických textů a nadšení, s nímž o Pánu mluvil. Z lásky k Bohu praktikoval půst a pokání s prostotou a diskrétností. Dokonce i když dával lekce surfování, svého oblíbeného sportu, začínal svůj trénink modlitbou. V roce 2009 se při pobytu na moři na pláži Recreio dos Bandeirantes v Riu de Janeiru udeřil surfovacím prknem do hlavy a utopil se.

Radost z víry v nemoci

Italská služebnice Boží Maria Cristina Ogierová žila pouhých 19 let, v letech 1955-1974. Narodila se v italské Florencii a v pouhých čtyřech letech jí byl diagnostikován nádor mozku. Díky operaci ve Švédsku se jí podařilo zachránit, ale byla jí diagnostikována krátká délka života.  Prokázala velkou víru v přijetí nemoci, která jí způsobovala značné pohybové potíže. Své utrpení obětovala Bohu na odčinění hříchů. V Lurdech se zasvětila Panně Marii. Díky nakažlivé radosti pramenící z přátelství s Pánem se věnovala získávání prostředků na charitativní díla, která se zdála být těžko uskutečnitelná. Ke svému prvnímu svatému přijímání a biřmování nechtěla žádné dary, ale prosila, aby byly věnovány těm nejpotřebnějším.

Maria Cristina se ráda skrývala, ale její svědectví a působení v péči o osamělé a potřebné seniory mělo velký ohlas. Zajímala se také o společenské a politické otázky vyplývající z ideologických zmatků oněch let a v debatě spojené s prvními pokusy o legalizaci potratů dělala vše ve prospěch života. Dala vyhotovit říční loď vybavenou jako malou nemocnici, kterou poslal na Amazonku a která nese její jméno. Rok před svou smrtí se zapsala na medicínu a vstoupila do třetího františkánského řádu.

Účast na Kristově kříži

Italka Lorena D’Alessandro žila v Římě v letech 1964-1981. V deseti letech jí byl diagnostikován nádor na levé holenní kosti. Podstoupila transplantaci kosti, ale kvůli recidivě onemocnění byla nutná amputace končetiny. Navzdory svému utrpení navštěvovala školu a farnost, angažovala se jako katechetka, v dobrovolnické práci a zaujímala přesvědčené postoje v souladu s evangeliem v letech poznamenaných sociálními protesty a debatou o potratech.

Lorena měla silný smysl pro přátelství a solidaritu. Zúčastnila se Obnovy v duchu a nechala se inspirovat spiritualitou komunity Taizé, odjela do Lurd a po návratu sepsala závěť. V pouhých 16 letech se jí v levé plíci znovu objevil nádor s rozsáhlými metastázami. Její duchovní deník svědčí o jeho víře, eucharistické zbožnosti a radosti navzdory utrpení, které vždy prožívala jako účast na Kristově kříži.