List_k_Istambulské_smlouva_13_5_18

Společný list biskupů českých a moravských diecézí

ke schvalování tzv. Istanbulské úmluvy

(přečtěte při bohoslužbách v neděli 13. května 2018)

Drazí bratři a sestry,

v Knize Genesis čteme: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Lidské pokolení, které je od počátku povoláno k existenci jako muž a žena, korunuje celé dílo stvoření. Stvořitel svěřuje vládu nad zemí lidskému pokolení, všem lidem, všem mužům a všem ženám, kteří odvozují svou důstojnost a své povolání ze společného počátku. Muž a žena jsou tedy odlišní, ale stejní ve své důstojnosti, a tento přirozený řád člověk zakouší od počátku věků, stejně jako touhu po vztahovosti.

Podle Božího záměru panuje mezi mužem a ženou od počátku přátelství, jsou si vzájemně oporou, nestojí proti sobě, ale spolu v nejtěsnějším společenství ve všech rozměrech své bytosti: jsou jedno tělo a jedna duše a jejich vzájemný vztah je odrazem Boží lásky

k člověku. Společně Bůh muži a ženě svěřil úkol: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Toto přátelství mezi lidmi bylo narušeno prvotním hříchem obou biblických prarodičů. Jedním z projevů tohoto narušení je i násilí, které je důsledkem hříchu.

Jakékoli násilí vůči člověku je z tohoto pohledu narušením všeobecně lidských

i křesťanských hodnot, těch hodnot, z kterých vyrůstá nejen evropská civilizace, ale

i principy lidských práv. Jedním ze zvláště zavrženíhodných forem násilí je násilí na ženách, dětech a dalších zranitelných osobách, zvláště tehdy, pokud se děje v prostředí rodiny a domácnosti. Křesťanské tradici je vlastní úcta k ženě, která vychází

z její nezastupitelné role při předávání života a v nejvyšší míře se uskutečňuje v obrazu Bohorodičky, skrze kterou byl světu dán Spasitel. Díky tomu křesťanská evropská kultura prošla vývojem, jehož ovocem je zásada zvýšené ochrany žen v nebezpečných situacích

a další formy rytířského chování vůči ženám. Můžeme to pozorovat ve společenském chování, kdy etiketa považuje ženu za společensky výše postavenou. Tyto společenské vzorce předávají rodiče ve výchově svým dětem. Rodina je tak první a základní školou sociálního chování: jako společenství lásky nalézá v sebeodevzdání zákon, který ji vede

a umožňuje jí růst. I z hlediska těchto společenských hodnot je násilí na ženě zásadně nepřijatelné.

Jakkoli je tedy třeba principiálně vítat všechny snahy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, nesmí se tak dít na úkor zastínění a zpochybnění přirozeného řádu. V posledních letech se objevují snahy spolu s řešením problému násilí na ženách nastolit

i nový pohled na roli člověka, který je ale neslučitelný s přirozeným zákonem, zdravým rozumem a křesťanskou zkušeností.

Jsme přesvědčeni, že tímto směrem se nešťastně vydává i takzvaná Istanbulská úmluva, která staví muže a ženu do zásadní opozice a veškeré chování vůči ženám chce vidět jen ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami. Tato mezinárodní úmluva, jejíž ratifikace bude v nejbližší době projednávána v Parlamentu ČR, stejně jako v dalších evropských zemích, vytváří svým širokým pojetím genderové identity, které není zakořeněné v přirozeném řádu, prostor pro zpochybnění základních společenských daností. S tímto trendem nesouhlasíme a nepřejeme si, aby ratifikací Istanbulské úmluvy bylo ohrožujícím způsobem zasaženo do života státu a jeho institucí, zvláště škol, ale i do života rodin a jednotlivců.

Vyvstává otázka, co v této situaci můžeme a máme jako křesťané – a to napříč konfesemi – dělat. V první řadě nezapomínat na přirozený řád stvoření, které muže a ženu nestaví proti sobě, ale vidí v nich dvě bytosti, které se vzájemně doplňují a teprve spolu vytváří Bohem zamýšlenou jednotu. Je nám také uloženo uvádět tento řád do každodenního života. Při vědomí, že Bůh může napravit i to, co se zdá být nevratně poškozováno, nezapomínejme na modlitbu za ochranu přirozeného lidství, ochranu principu lásky, soudržnosti a harmonie, včetně harmonie mezi mužem a ženou. Zároveň v modlitbě pamatujme i na ty, na jejichž odpovědnosti leží politické rozhodnutí ve věci Istanbulské úmluvy, aby rozhodovali ve shodě se svým svědomím a přirozeným zákonem.

K tomu vám ze srdce žehnají

čeští a moravští biskupové

Kardinál_doma_ve_vlasti

Facebook: Církev.cz, zdroj

Kardinál Beran, symbol odporu proti nacismu i komunismu. Po půl století spočine v české půdě

Napsal/a Robert Břešťan 18. dubna 2018

Přání spočinout v české půdě se kardinálovi Josefu Beranovi podařilo splnit až půl století po jeho smrti. Osud tohoto muže dokonale odráží dějiny 20. století i zvrácenou ideologii dvou totalitních systémů – nacismu a komunismu.

V pátek 20. dubna v podvečer přistane na Letišti Václava Havla český vládní speciál. Na palubě budou ostatky muže, který svými názory a životními postoji zosobňoval odpor proti oběma totalitním režimům 20. století.

Beran se vrací, komunisté zůstávají

Po slavnostních ceremoniích bude v pondělí 23. dubna rakev s ostatky uložena v pražské katedrále sv. Víta. Repatriaci ostatků kardinála počátkem roku schválil papež František.

„Vidím v tomto návratu výzvu do řad nejen církevních, ale do řad celé společnosti, především v tom, co znamená svoboda, co znamená demokracie,“ komentoval repatriaci arcibiskup Dominik Duka.

Josef Beran byl politickým vězněm nacismu i komunismu, poslední roky svého života prožil nuceně v Římě poté, co mu československá vláda znemožnila návrat.

Na milost jej komunisté nevzali ani po jeho smrti v květnu 1969. Vypovězen byl ostatně s doložkou, že se nikdy nevrátí, ani zaživa, ani po své smrti.

„Kardinál Beran se vrací, ale stoupenci komunistické diktatury jsou v Parlamentu České republiky, majíce poslaneckou imunitu, mohou své názory hlásat, přestože tento parlament schválil zákon o zločinnosti obou totalit, ať to byla diktatura hnědá či rudá,“ řekl dále Duka.

Husák si to nepřeje

Jak pro projekt Paměť národa vzpomínal benediktinský kněz Jan Josef Kohl, v době, kdy kardinál Beran umíral v Římě, žádali někteří českoslovenští duchovní, aby kardinál mohl být po smrti převezen do Prahy a pochován v katedrále sv. Víta:

„Šli za Smrkovským (tehdejší komunistický politik, poslanec a místopředseda Federálního shromáždění, pozn. red.), jestli by mohl být převezen do Prahy a pochován v katedrále. A on: ‚Já to sám nemohu rozhodnout, ale večer se sejde ústřední výbor a já to tam přednesu.‘ A výsledek zněl: Biľak a Husák jsou zásadně proti.“

Kardinál Beran se tak stal jediným Čechem, který byl pohřben po boku papežů v kryptách svatopetrské baziliky v Římě. V roce 1998 byl také zahájen proces jeho blahořečení.

Josef Beran se narodil v 1888 v Plzni. K životní dráze duchovního se rozhodl brzy, již v roce 1907 odjel studovat bohoslovectví na papežskou univerzitu v Římě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1911, v roce 1932 se stává profesorem teologie.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl 6. června 1942 zatčen, internován a tvrdě vyslýchán ve věznici na Pankráci až do 1. července 1942.

Odtud byl převezen do koncentračního tábora v Terezíně, později do Dachau. Přežil nákazu tyfem a 29. dubna 1945 se dočkal osvobození koncentračního tábora Dachau americkou armádou.

Po návratu a rekonvalescenci jej v listopadu 1946 papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem pražským.

Odjezd bez návratu

Po komunistickém převratu Beran odmítl podřídit církev komunistické moci a exkomunikoval a suspendoval kněze Josefa Plojhara, který úzce spolupracoval s komunisty a ignoroval Beranovu výzvu, aby rezignoval na své politické funkce.

V Plojharovi tak Beran získal silného politického nepřítele, který využíval svého vlivu na komunistickou proticírkevní politiku a prosazoval i tvrdé restrikce vůči tehdejšímu arcibiskupovi Beranovi.

Beran byl v letech 1949–1963 protiprávně internován StB na různých místech Československa, z internace byl propuštěn až v roce 1963, nesměl se však zdržovat v Praze ani vykonávat arcibiskupský úřad.

V únoru 1965 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Stát tehdy sice povolil arcibiskupu Beranovi odjet do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku, návrat mu už ale nedovolil.

Na okolnosti převozu ostatků kardinála Berana se HlídacíPes.org už na počátku dubna zeptal končícího českého velvyslance ve Vatikánu Pavla Vošalíka.

Asi poslední velkou akcí ve vaší pozici velvyslance ve Vatikánu bude převoz ostatků kardinála Berana z baziliky svatého Petra ve Vatikánu do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Jak významná událost to je?

Bude to skutečně poslední akce našeho velvyslanectví, na které se budu podílet. Význam této události spočívá především ve významu osobnosti Josefa Berana, vězně obou totalit v naší zemi ve dvacátém století, pro novodobou historii našeho národa. Navíc si tohoto statečného člověka připomínáme v roce významných výročí, z nichž mnohá nacházejí svůj odraz i v tragických životních okamžicích kardinála Josefa Berana.

Co takový převoz ostatků obnáší?

V tuto chvíli jednáme s arciknězem baziliky svatého Petra kardinálem Angelem Comastrim o způsobu vyzvednutí ostatků ze stávajícího sarkofágu, o průběhu vyzvednutí a rozloučení s kardinálem v bazilice. Dalším naším partnerem je Kongregace pro kauzy svatých, neboť je potřeba brát ohled na probíhající beatifikační proces (proces prohlášení za blahoslaveného, pozn. red.) . V neposlední řadě spolupracujeme s Papežskou kolejí Nepomucenum, kde kardinál Beran v exilu žil a kde zemřel. Jakkoliv pan kardinál zemřel před téměř padesáti lety, stále se jedná o převoz tělesných ostatků z jednoho státu přes území jiného státu až do cílové destinace – tedy jde o konzulární případ s nutností komunikovat s příslušnými úřady Vatikánu a Itálie a samozřejmě také s místní pohřební službou. Souvisejícím úkolem je pak diskuse o umístění pamětní desky připomínající Josefa kardinála Berana v místě jeho dočasného hrobu v bazilice svatého Petra. Zde je naším partnerem opět pan kardinál Comastri.

Kardinál Beran si přál spočinout v české půdě, proč se to podařilo zrealizovat až v roce 2018?

Na to je obtížné odpovědět. Nevím, asi to tak mělo být. Asi to mělo být právě v roce letošních výročí.

Láska_vítězí_nad_smrtí

Láska vítězí nad smrtí (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně B)

26.3.2018

1. čtení: Skutky 10,34a.37–43
2. čtení: Kolosanům 3,1–4
Evangelium: Lukáš 24,13–35

„Nevstal-li Kristus, marná je naše víra… a my jsme nejubožejší z lidí“ (srov. 1Kor 15,14.19). Tato slova dobře vyjadřují jediný základ křesťanské víry: vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, jež dnes o Velikonocích, slavnosti všech slavností, slavíme. Pro každého člověka je to naděje na život bez konce v Kristu, „prvním vzkříšeném mezi těmi, kdo zemřeli“ (Kol 1,18). Naslouchejme tedy vyprávění této dobré zprávy par excellence z „jiného“ úhlu pohledu čtvrtého evangelia.

V hodině Ježíšovy smrti bylo pod křížem jenom několik žen, mezi nimi Marie z Magdaly, tedy Magdaléna, a milovaný učedník (srov. Jan 19,25–27). Hrstka lidí, kteří nemohli uvěřit možnosti hanebné smrti tolik milovaného mistra a proroka z Nazareta. Západem slunce onoho 7. dubna roku 30 začala sobota, den obtížený mlčením strachu a úzkosti. Zdálo se, že smrt měla poslední slovo nad Ježíšovým osudem, nad tím životem schopným v plnosti sdělovat pravou Boží tvář. Avšak na úsvitu 9. dubna, právě když měl končit sobotní odpočinek, tu byl ještě někdo, kdo se nesmířil s konečnou prohrou: „Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu.“

Kdo je Marie Magdalská? Žena se zničenou minulostí, osvobozená od „sedmi zlých duchů“ (Lk 8,2) právě díky setkání s Ježíšem, který pro ni znamenal obnovení možnosti komunikace a začátek nového života. Bez odkladu pak Ježíše následovala jako jeho učednice, což bylo proti všem židovským zvyklostem, tedy skandál… Evangelia nám o tomto neobvyklém následování nic dalšího neříkají. Existuje tradice, která ztotožňuje Magdalénu s prostitutkou, jež omývala Ježíšovy nohy vlastními slzami a utírala je svými vlasy (srov. Lk 7,37–38), s tou, jíž „byly odpuštěny mnohé hříchy, protože mnoho milovala“ (srov. Lk 7,47).

Je to právě ona, kdo se vrátí ke hrobu, zatímco tma dosud leží nad krajinou a především také zahaluje její srdce. Jde se podívat na hrob? Pomazat vonnými mastmi Ježíšovu mrtvolu? Čtvrté evangelium o jejích úmyslech mlčí a zároveň dává vyniknout hloubce pohnutek jejího jednání: jde ke hrobu, protože se nemůže smířit s myšlenkou, že ten, kterého tolik milovala, odešel. A zde na ni čeká ohromující novina: Marie „viděla, že je kámen od hrobu odstraněn“. Její reakce je bezprostřední: „Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: ‘Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.’“ Slova, která mohla vyznít také jako halucinace (srov. Lk 24,11), slova těžko uvěřitelná a přitom tolik nabitá láskou, že si vynutí další běh, tentokrát Petra a milovaného učedníka ke hrobu.

A také v tomto případě je to záležitost lásky. Poté, co doběhli ke hrobu, se oba učedníci vracejí beze slova domů (srov. Jan 20,10). Petr, ačkoliv viděl roušku i pruhy plátna, pravděpodobně podivuhodnou událost nepochopil. Pro milovaného učedníka se však věci mají jinak: „Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil.“ Stojíme před doslovným naplněním Ježíšova příslibu: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“ (Jan 14,21). Ano, je pravda, že „víra je z naslouchání“ (srov. Řím 10,17), ale zde také chápeme, že se rodí z lásky. Jenom láska k Ježíši umožňuje pochopit hloubku Písma a porozumět u prázdného hrobu, že Kristus vstal z mrtvých.

Tady se dnešní evangelium uzavírá, ale my se můžeme ještě v krátkosti věnovat příběhu Marie. Najdeme ji „u hrobu“ (Jan 20,11) plačící a vytrvale hledající Ježíšovo mrtvé tělo. Je to tvrdohlavá láska a možná pomýlené hledání, avšak to všechno „přinutí“ Zmrtvýchvstalého, aby se dal poznat jediným slovem: „Marie!“ Hlas, který jí vrátil život, je hlasem toho, který nyní vstal z mrtvých a žije navěky. Marie se mu vrhne k nohám a zvolá: „Rabbuni, Mistře!“ (Jan 20,16), a pak konečně běží oznámit vzkříšení učedníkům. Ona je „apoštolkou apoštolů“, jak to potvrzuje velká tradice církve…

To byl první velikonoční svátek, ale Mariina radostná zpráva a pohled víry milovaného učedníka jdou napříč staletími; ještě dnes totiž zaznívá pro celé lidstvo ono slovo radostné zvěsti: „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“ (srov. Sk 2,24), život je silnější než smrt, láska je silnější než smrt (srov. Pís 8,6)! „Kde je, smrti, tvé vítězství?“ (1 Kor 15,55), to by měla být píseň, kterou křesťané zpívají v den Velikonoc s vědomím, že smrt už nemá poslední slovo, ale je jenom přechodem z tohoto světa k Otci, který nás všechny volá k věčnému životu. Je to skutečně tak, jak správně pochopil Izák Syrský: od onoho rána před dvěma tisíci lety „jediným opravdovým hříchem je zůstat neteční ke vzkříšení“.

Převzato z knihy:
Hlásej Slovo Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA

Návrat_z_exilu

Známe datum převozu ostatků kardinála Berana do ČR

Za měsíc a půl budou převezeny ostatky kardinála Josefa Berana ze svatopetrské baziliky ve Vatikánu do Prahy. Dne 23. dubna bude tělo uloženo do nově vytvořeného sarkofágu v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

^{Foto: Archiv AP}

Ve Vatikánu budou ostatky kardinála Berana vyzdviženy ze staropetrské baziliky ve čtvrtek 19. dubna a budou převezeny s příslušnými poctami do Papežské koleje Nepomucenum, kde kardinál Beran bydlel po dobu svého nuceného exilu od 19. února 1965 do své smrti 17. května 1969. Tam se týž den večer uskuteční slavnost za účasti rodáků a nepomucenských seminaristů. Na trvalou památku československého kardinála bude zřízena ve vatikánské bazilice pamětní deska.

Tělo bude letecky dopraveno do České republiky v pátek 20. dubna. Přílet je plánován na 18.00 hodinu. V 19.00 hodin se autokolona s ostatky kardinála zastaví před seminárním kostelem sv. Vojtěcha v pražských Dejvicích. Další možností pro věřící pražské arcidiecéze a všechny, kteří by se chtěli poklonit památce statečného muže, bude zastávka autokolony s ostatky před bazilikou Panny Marie v areálu Strahovského kláštera po 20.00. Ostatky kardinála zůstanou v bazilice přes noc a v sobotu dopoledne budou převezeny do katedrály sv. Víta, kde budou vystaveny v rakvi až do pondělí 23. dubna k veřejné úctě.

V sobotu 21. dubna vyjde v 10.00 hod. po krátké modlitbě procesí s ostatky kardinála Berana ze Strahovské baziliky přes Pohořelec, Loretánskou ulicí na Hradčanské náměstí. Rakev bude vezena na pohřebním voze taženém šestispřežím Starokladrubských vraníků. Na Hradčanském náměstí bude v 10.30 hod. rakev z vozu sejmuta a na krátký čas umístěna na katafalk pod oblouk mezi prvním a druhým nádvořím Arcibiskupského paláce. Poté vyjde v 10.50 hod. liturgický průvod Bránou gigantů, přes I. a II. nádvoří Pražského hradu do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha bude od 11.00 hodin sloužena slavná mše svatá ke cti sv. Vojtěcha. Během bohoslužby bude v blízkosti oltáře vystavena lebka mučedníka sv. Vojtěcha. Rakev bude umístěna před oltářem. Po skončení mešní liturgie, jejímž hlavním celebrantem bude kardinál Dominik Duka OP, bude rakev s ostatky pana kardinála Berana vystavena veřejné úctě do pondělí 23. dubna 2018, kdy po večerní poutní bohoslužbě od 18.00 hodin bude uložena v nově zřízeném sarkofágu.

Papež František povolil převoz ostatků v souladu s poslední vůlí Josefa Berana počátkem letošního roku. Tělo je pohřbeno v chrámu svatého Petra ve Vatikánu, protože vláda v komunistickém Československu nepovolila návrat kardinálova těla do vlasti. Kněz zemřel v roce 1969 ve vatikánském vyhnanství a církev usiluje o jeho blahořečení.

Více informací o životě, díle a beatifikačním procesu kardinála Josefa Berana je možné získat na oficiálním webu kardinaljosefberan.cz.

Potvrzený_zázrak_uzdravení_v_Lurdech

Církev uznala sedmdesátý zázrak v Lurdech

Francie. Biskup diecéze Beauvais, mons. Jacques Benoit-Gonin, v neděli (11.2.2018) vyhlásil oficiální uznání sedmdesátého lurdského zázraku, který vedl k uzdravení františkánské řeholnice Bernadette Moriau. Dnes devětasedmdesátiletá sestra z kongregace františkánek oblátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova trpěla od konce šedesátých let postižením míchy (syndromem caudae equinae), které jí od roku 1987 znemožňovalo chůzi. Uzdravila se před deseti lety (11.7.2008), avšak zázrak byl vyhlášen až při včerejším 160. výročí lurdských mariánských zjevení. Ve videonahrávce, kterou zveřejnila diecéze Beauvais, sestra Bernadette vypráví o svém zázračném uzdravení:

“V únoru 2008 mne ošetřující lékař pozval na diecézní pouť do Lurd, kam jsem se od začátku nemoci nikdy nevypravila. V jeskyni jsem zakusila tajemnou přítomnost Panny Marie a malé Bernadetty. V žádném případě jsem nikdy nežádala uzdravení, prosila jsem jen za obrácení srdce a sílu, abych dokázala pokračovat v nemoci.” Po návratu do řeholního společenství v Besles nastalo uzdravení, pokračuje francouzská řeholnice: “Jedenáctého července jsme adorovaly ve společenství s lurdskou svatyní. V srdci jsem opětovně prožila silný moment žehnání nemocných Nejsvětější Svátostí a pocítila jsem skutečnou Ježíšovu přítomnost. Na konci adorace jsem vnímala pocit tělesného tepla a bylo mi dobře…”

Biskup Benoit-Gonin v tiskovém prohlášení diecéze dodává: “Sestra Bernadette Moriau 11. února 2008 odpoledne strávila určitý čas v adoraci, prožívané ve společenství s Lurdami, a připomenula si právě vykonanou pouť. Když se vrátila do svého pokoje, cítila nutkání zbavit se veškeré protetiky, korzetu a berlí, a také vypnula neurostimulátor. Ihned mohla zcela autonomně a bez cizí pomoci chodit. Zavolala své spolusestry, které dosvědčily mimořádnou změnu.” Poté, co ošetřující lékař francouzské řeholnice konstatoval uzdravení, postoupil případ Mezinárodní lékařské kanceláři v Lurdech, kterou vede jeho italský kolega Alessandro De Franciscis. Odborná komise posuzovala uzdravení sestry Bernadette v listopadu 2016 a s výjimkou jednoho hlasu uznala “jeho nevysvětlitelnost za použití dosavadních vědeckých znalostí”. Závěrečné slovo pak patřilo diecéznímu biskupovi.

Dodejme, že od roku 1858, kdy se Matka Boží zjevila Bernadetě Soubirousové, došlo v Lurdech k nejméně 30 tisícům údajně nevysvětlitelných uzdravení. Zmíněný předseda místního lékařského výboru, dr. Alessandro De Franciscis, uvedl pro list Avvenire (11.2.2018), že pouze za minulý rok zaznamenal více než třicítku takovýchto potenciálně zajímavých případů. Vzápětí však dodává, že církev se navzdory časté aroganci vědecké metodiky a triumfujícímu agnosticismu scientického přístupu moudře podřizuje úsudku lékařů a vědy. Přesto však Lurdy zůstávají místem, kde církev uzdravuje. A to především srdce mnoha lidí, kteří jsou v kontaktu s nemocnými, uzavírá italský lékař

Rubrika: Připravujeme