Římskokatolická farnost Mladá Vožice
Vítáme vás na stránkách Římskokatolické farnosti Mladá Vožice
Farnost Mladá Vožice zve poutníky a poutnice na pěší pouť na Svatou Horu. Rádi bychom navázali na loňskou pouť, která se vydařila. Pouť se uskuteční ve dnech 30.5. -2.6. 2019. Začátek v 7.00 v kostele sv. Martina v Mladé Vožici. Těšíme se na společné setkání a vyprošujeme všem pokoj a dobro. Organizátoři poutě.
Řím 2019
Začátkem měsíce března jsme uskutečnili 2. pouť do Věčného města. 15 poutníků ze dvou diecézí neohrozil ani orkán a v důsledku počasí zrušená vlaková spojení. Po hladkém dvouhodinovém letu jsme přistáli na Římském letišti Fiumicino. Odtud zamířili naše kroky na hlavní římské nádraží Termini. Po krátké návštěvě kostela Santa Maria Maggiore (P. Marie Větší nebo P. Marie Sněžné) jsme zamířili do místa ubytování České koleje Nepomucenum. Bazilika P. Marie Sněžné je podle názvu i v Praze je významným místem pro český národ. V něm totiž papež Hadrián II. slavnostně v roce 869 schválil staroslověnskou liturgii, kterou vytvořili naši dávní věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj. Na jednom z oltářů je vůbec nejstarší vyobrazení P. Marie. Jedná se o nevelký obrázek, který podle tradice namaloval evangelista sv. Lukáš v 1. století po Kristu. Mezi veřejností je obrázek velmi uctíván a Římané mu prokazují velkou úctu. Je znám jako Salus Populi Romanum (Sláva Římského lidu). Po ubytování a setkání s Českými duchovními, kteří studují na Lateránské univerzitě jsme pokračovali v naší pouti. V úterý jsme si prohlédli Vatikánská muzea s úžasnými uměleckými díly ze starověku, středověku i novověku. Obdivovali jsme úžasná díla Michelangela, Leonarda da Vinciho, Rubense, Dalliho a řady dalších velikánů v sochařství, malířství hudbě. V muzeích jsou díla chronologicky i časově seřazená tak, že návštěvník začíná od nejstarších předkřesťanských a směřuje do současnosti. Tím absolutně největším a nejkrásnějším dílem je Sixtinská kaple, kterou nechal vytvořit papež Sixtus v 16. století. Na výzdobě se podílely desítky malířů a jejich pomocníků řadu let. Výsledek stál za to a návštěvník ocení nádheru celého uměleckého díla prakticky z kteréhokoliv místa. Kaple je navržena tak, že návštěvník vidí nejdůležitější místa a obrazy v nadživotní velikosti a zároveň na něho působí dotek země s věčností. Nadčasovost celého komplexu umocňuje téma, které zahrnuje celé tisícileté dějiny židovství a křesťanství. V Sixtinské kapli se setkávají kardinálové k volbě nového papeže. Konají se zde různá setkání a obřady s Vatikánskými zaměstnanci (např. křest dětí zaměstnanců). Celému jedinečnému dílu dominuje obraz posledního soudu, který zachycuje scénu konce světa jak si ji představoval slavný umělec. V bazilice sv. Petra jsme se pomodlili u oltáře sv. Václava s obrazy sv. Cyrila a Metoděje. V modlitbě za náš národ jsme svěřili jeho budoucnost pod ochranu P. Marie a našich věrozvěstů. Druhý den jsme navštívili Koloseum významnou Římskou památku, která pamatuje dva tisíce let. Koloseum zažilo období svého rozkvětu i úpadku. Od 17. století začíná jeho postupná oprava a úprava, která trvá až do současnosti. V horních patrech tohoto monumentu jsou umístěny velké tabule, které informují návštěvníky o historii, životě i vykopávkách předmětů, které se v něm nalezly. Do obrovského amfiteátru se vešlo 40-60 tisíc diváků, kteří mohli sledovat hry. Zde se odehrávaly soutěže, souboje mezi gladiátory, ale i bitvy jako na moři. Celý amfiteátr bylo možné během krátké doby zastřešit plachtou a diváci mohli nerušeně pokračovat ve sledování hry. Po skončení diváci během deseti minut opustili více než 80 vchody divadlo. V každém vchodu byla umístěna socha patricijské rodiny. Ta označovala vlastní vchod. Na těchto místech vydalo svědectví víře také mnoho křesťanů. O tom svědčí kříž, který sem nechal umístit papež Jan Pavel II. Naše prohlídka pokračovala v blízkém Forum Romanum tedy Římským tržištěm, kde probíhal veřejný život starověkého Římského lidu. Poutníci nemohli zapomenout ani na Fontánu di Trevi a hodit minci aby se opět na tato místa vrátili. Protože se zatáhlo a začalo silně pršet využili jsme přilehlou Gelaterii a dali si excelentní italskou zmrzlinu. Třetí den jsme se s poutníky vydali metrem až k Římské bazlilice, která nese jméno sv. Pavla. Tento významný muž původem Žid se narodil v Tarzu a vlastnil Římské občanství. Před branami města Damašku prožil po setkání se Vzkříšeným Kristem konverzi a stal se horlivým apoštolem církve. Před vstupem do bazliky se nachází čtvercové Atrium se čtyřmi vzrostlými palmami. Samotný vchod zdobí zlatá mozaika zobrazující Krista s apoštoly Petrem a Pavlem. Pod nimi sedí na skále beránek. Ze skály vytékají do všech světových stran prameny, ke kterým chodí ovečky a beránci. V tomto obrazu je zachycena jedinečnost Božího beránka i univerzalita světové církve. Starozákonní proroci Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel tvoří rámec tohoto skvostu. Bazilika stojí nad hrobem sv. Pavla a je navržena jako pětilodní obdélníková stavba dělená řadami Dórských sloupů. V bazilice jsou zobrazeni všichni papežové od sv. Petra po současného papeže Františka. Závěr naší pouti byl ve znamení loučení s místními a vedl nás na letiště Fiumicino. Zde se nachází kaple pro cestující. Krátce po naší návštěvě přišel místní duchovní, který se se zaměstnanci letiště modlil křížovou cestu. Krátce jsme se s ním pozdravili a on nám popřál šťastný let do České Republiky. Po dvou hodinách klidného letu jsme přistáli na letišti v Praze. P. Jaroslav
POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE
K POSTNÍ DOBĚ 2019
„Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů.“
(Řím 8,19)
Drazí bratři a sestry!
Prostřednictvím Matky církve nám Bůh každý rok „dává připravovat se ve zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočních tajemství (…) v nichž rosteme k plnosti synovství skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. První preface postní). Tak můžeme kráčet od jedněch Velikonoc ke druhým směrem k naplnění spásy, kterou jsme již získali díky Kristovu velikonočnímu tajemství, „neboť naše spása je předmětem naděje“ (Řím 8,24). Tajemství spásy v nás během našeho pozemského života už působí a je dynamickým procesem, který zahrnuje také dějiny všeho stvoření. Svatý Pavel dokonce říká: „Vždyť tvorstvo v očekávání touží po zjevení Božích synů“ (Řím 8,19). V této perspektivě bych chtěl nabídnout několik podnětů k úvaze, jež by nás během nastávající postní doby doprovázela na naší cestě ke konverzi.
1. Spása stvoření
Slavení velikonočního tridua Kristova utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, vrchol liturgického roku, nás pokaždé vyzývá, abychom prožívali přípravu na ně s vědomím, že naše připodobnění Kristu (srov. Řím 8,29) je nedocenitelným darem Božího milosrdenství.
Pokud člověk žije jako dítě Boží, pokud žije jako člověk vykoupený, pokud se nechává vést Duchem Svatým (srov. Řím 8,14) a dokáže poznávat a uvádět do praxe Boží zákon, počínaje zákonem vepsaným do jeho srdce a do přírody, pak koná dobro i pro stvoření a spolupracuje na jeho vykoupení. Proto si stvoření, jak říká svatý Pavel, toužebně přeje, aby se projevily Boží děti, tedy aby ti, kdo se těší z milosti Ježíšova velikonočního tajemství, naplno prožívali jeho plody, jež mají dosáhnout své plné zralosti vykoupením samotného lidského těla. Když Kristova láska promění život svatých – ducha, duši i tělo – oni vzdávají Bohu chválu a modlitbou, kontemplací a uměním do ní zapojují i tvory, jak to podivuhodně ukazuje Píseň bratra slunce sv. Františka z Assisi (srov. encyklika Laudato si’, 87). Avšak harmonie vytvořená vykoupením je na tomto světě stále ještě ohrožována negativní silou hříchu a smrti.
2. Zničující síla hříchu
Když totiž nežijeme jako Boží děti, často se chováme vůči bližnímu i vůči ostatním tvorům – ale také vůči sobě – zničujícím způsobem a více či méně vědomě akceptujeme, že je můžeme využívat ke svému potěšení. Převládající nestřídmost pak vede k životnímu stylu, který překračuje hranice respektu k našemu lidství i k přírodě. Řídíme se neovladatelnými touhami, které jsou v Knize moudrosti připisovány bezbožníkům, anebo těm, kdo při svém konání nedbají na Boha ani na budoucí naději (srov. 2,1-11). Pokud nejsme trvale zaměřeni na Velikonoce, na horizont Zmrtvýchvstání, je jasné, že se nakonec prosadí logika mít všechno hned a mít stále více.
Víme, že příčinou všeho zla je hřích. Od chvíle, kdy se mezi lidmi objevil, přerušil naše spojení s Bohem, s ostatními lidmi i se stvořením, s nímž jsme spjati především prostřednictvím svého těla. Jakmile se přerušilo spojení s Bohem, byl narušen i harmonický vztah lidských bytostí s prostředím, v němž jsme povoláni žít, a zahrada se proměnila v poušť (srov. Gen 3,17-18). V důsledku hříchu se člověk považuje vůči stvoření za boha, cítí se být jeho naprostým pánem a neužívá jej pro cíle stanovené Stvořitelem, ale k vlastnímu zájmu, na úkor stvoření a druhých lidí.
Když opustíme zákon Boží, zákon lásky, prosadí se zákon silnějšího proti slabšímu. Hřích, který sídlí v srdci člověka (srov. Mk 7,20-23) a projevuje se jako nenasytnost, touha po přehnaném blahobytu, nezájem o dobro druhých a často i o své vlastní, vede k vykořisťování tvorstva, lidí a životního prostředí s nenasytnou chtivostí, jež považuje každé přání za právo a dříve či později zničí i toho, kdo je jí ovládán.
3. Ozdravná síla pokání a odpuštění
Tvorstvo proto naléhavě potřebuje, aby se ukázali Boží synové a dcery, kteří by se stali „novým stvořením“: „Je-li tedy někdo v Kristu, je novým stvořením: to staré zaniklo, je zde to nové“ (2 Kor 5,17). Tím, že se oni projeví, i samotné stvoření může „slavit Velikonoce“; může se otevřít novým nebesům a nové zemi (srov. Zj 21,1). Jít směrem k Velikonocům znamená obnovu naší tváře a našeho srdce křesťanů skrze pokání, konverzi a odpuštění, abychom mohli prožívat celé bohatství milosti velikonočního tajemství.
Tato „netrpělivost“ a očekávání tvorstva dojdou svého naplnění, až se projeví Boží děti, tedy až křesťané a všichni lidé s rozhodností podstoupí „námahu“ konverze. Celé stvoření je spolu s námi povoláno, aby „i ono bylo osvobozeno od poroby porušenosti a vešlo pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Postní doba je svátostným znamením této konverze. Vyzývá
křesťany, aby s větší intenzitou a konkrétností vtělovali velikonoční tajemství do svého osobního, rodinného a společenského života, zvláště za pomoci postu, modlitby a almužny.
Postit se znamená učit se proměňovat svůj postoj k ostatním lidem a tvorům: přecházet od pokušení všechno „pohlcovat“, abychom nasytili svou chamtivost, ke schopnosti trpět z lásky, která může naplnit každou prázdnotu našeho srdce. Modlit se, abychom se dokázali zříkat modloslužebnictví a pocitu soběstačnosti svého já a abychom prohlásili, že potřebujeme Pána a jeho milosrdenství. Dávat almužnu, abychom se zbavili pošetilosti, že můžeme žít a shromažďovat všechno pro sebe s iluzí zabezpečit se pro budoucnost, která nám nepatří. Tak budeme nacházet radost z plánu, který Bůh vložil do stvoření i do našeho srdce, plánu, jenž znamená milovat jeho, své bratry i celý svět a v této lásce nacházet pravé štěstí.
Drazí bratři a sestry, „postní doba“ Božího Syna spočívala v tom, že vstoupil na poušť stvoření, aby se znovu stala onou zahradou společenství s Bohem, jakou byla před prvotním hříchem (srov. Mk 1,12-13; Iz 51,3). Kéž během naší postní doby projdeme stejnou cestou, abychom přinesli Kristovu naději také tvorstvu, které doufá „že i ono bude osvobozeno od poroby porušenosti a vejde pak do svobody a slávy Božích dětí“ (Řím 8,21). Nedopusťme, aby tato příznivá doba uplynula bez užitku! Prosme Boha, aby nám pomohl vydat se na cestu pravé konverze. Zanechme sobectví, nehleďme jen na sebe samotné a obraťme se k Ježíšovým Velikonocům; staňme se bližními pro bratry a sestry v těžkostech a sdílejme s nimi svá duchovní i hmotná dobra. Když takto konkrétně přijmeme do svého života Kristovo vítězství nad hříchem a nad smrtí, budeme na celé stvoření přitahovat jeho proměňující sílu.
Vatikán, 4. října 2018,
slavnost svatého Františka z Assisi