Během rozhovoru s novináři se věnoval své právě zakončené irácké cestě, setkání s velkoajatoláhem Al-Sistáním, svým dojmům ze zničeného Mosulu či možnosti navštívit Libanon. Přinášíme vám souhrn všech témat, která dnes na palubě papežského speciálu zazněla.

Vztah s islámem

V první otázce byl František dotázán na vztah jeho setkání s imámem káhirské univerzity Al-Azhar, podpisem Deklarace o bratrství v Abú Dhabí a setkáním s velkoajatoláhem Al-Sistáním tento víkend v Iráku. Očekává se také něco podobného ve vztazích se šíitskou větví islámu?

Dokument z Abú Dhabí ze 4. února byl připraven v tajnosti během půlroční komunikace s imámem. Modlili jsme se nad tím, přemýšleli jsme a tvořili výsledný text. Byl to první krok toho, na to se ptáte. Řekněme, že nyní tu byl druhý krok  a budou následovat další. Je to cesta bratrství a to je důležité. Potom vyšla encyklika Fratelli tutti. Oba tyto dokumenty se mají studovat, protože vedou stejným směrem, k bratrství. Ajatoláh Al-Sistání řekl větu, kterou se snažím si dobře zapamatovat: „Lidé jsou bratři skrze náboženství a jsou si rovni skrze stvoření.“ V bratrství je obsažena rovnost. Ale na nižší úroveň než rovnost jít nemůžeme. Myslím, že to platí i pro kultury. Je důležité, abychom jako lidé, všichni bratři, šli vpřed spolu s dalšími náboženstvími. Druhý vatikánský koncil zde udělal velký krok, stejně  jako instituce, které v rom pokračovaly, jako Papežská rada pro jednotu křesťanů a Papežská rada pro mezináboženský dialog. Jsi člověk, jsi dítě Boží a jsi můj bratr, tečka! Tohle je hlavní indikace a mnohdy to znamená, že musíme riskovat, abychom ten krok mohli udělat. Víte přece, že se objevuje kritika. Že papež není dost odvážný, lehkovážně dělá kroky v rozporu s katolickým učením, je stojí krok od hereze… existuje riziko. Ale tato rozhodnutí se dělají vždy v modlitbě, v dialogu, v konzultacích, v reflexi. Nejsou rozmarem a jdou směrem, který nám ukazuje Druhý vatikánský koncil.

Druhá otázka směřovala k možnosti papežské návštěvy Libanonu.

Libanon je zpráva, Libanon trpí. Libanon je víc než rovnováha. Má křehkost diverzity, někdy ještě ne smířené, ale má také sílu velkého smířeného národa, velkou jako síla cedrů.  Patriarcha Rai mi navrhl, abych během této cesty podnikl i zastávku v Bejrútu, ale mně se to zdálo trochu málo. Napsal jsem mu dopis a slíbil jsem mu samostatnou cestu.

Další otázka se vrátila k návštěvě u Al-Sistáního a ptala se na to, nakolik je to signálem pro náboženské autority Íránu.

Věřím, že to bylo poselství univerzální. Cítil jsem povinnost vykonat tuto pouť víry a pokání. A také navštívit velikého mudrce, muže Božího. Je to cítit, už když mu nasloucháte. Nakolik jde o poselství, jde o poselství pro všechny. Řekl mi: „Já posledních deset let nepřijímám žádné návštěvy, které za mnou přicházejí z politických nebo kulturních důvodů. Přijímám jen náboženské návštěvy.“ A byl ke mně velmi uctivý. Cítil jsem se poctěn. Je to pokorný a moudrý člověk, tato návštěva mi udělal moc dobře na duši. Je to světlo a takoví moudří lidé jsou všude, protože moudrost Boží je rozsetá po celém světě.

Povede příští apoštolská cesta na Slovensko?

Osmý rok pontifikátu, příští papežské cesty a jejich pandemický kontext – tato témata se prolínala následujícími dvěma dotazy, z nichž první zároveň označil návštěvu Iráku za nejriskantnější a historicky nejvýznamnější z dosavadních Františkových cest. Papež se obsáhle vyjádřil k plánované a dosud neuskutečněné cestě do Latinské Ameriky, která by měla zahrnout Uruguay, jih Brazílie a jeho rodnou Argentinu, a přešel k všeobecnější úvaze o motivaci apoštolských cest.

„Předtím, než se rozhodnu, naslouchám svým poradcům, prospívá mi to a pomáhá při rozhodování. Nakonec se modlím, rozsáhle nad vším uvažuji, u některých cest skutečně dlouze. Rozhodnutí se pak dostaví v nitru, téměř bezprostředně, jako zralé ovoce, k němuž ale vede dlouhý proces, někdy složitý, jindy jednodušší“, podotkl František.

V případě Iráku sehrála rozhodující úlohu setkání s iráckou velvyslankyní u Svatého stolce a prezidentem této země, avšak především četba knihy Nádiji Murádové o genocidě jezídů. Papež se s touto nositelkou Nobelovy ceny a aktivistkou za lidská práva setkal v květnu 2017. Jak řekl, její kniha „Poslední dívka“ pracovala v jeho nitru a zásadně jej ovlivnila.

Papež pak prozradil, že cesta do Iráku jej unavila mnohem více než všechny předchozí a vzhledem k věku tedy netuší, zda se příští cesty uskuteční či nikoli. „Nyní bych se měl vydat do Maďarska na závěrečnou mši Eucharistického kongresu (v září tohoto roku, pozn. red.), nejde o návštěvu země, ale pouze o mši, ale z Budapešti to jsou do Bratislavy jen dvě hodiny autem, takže proč nenavštívit Slovensko?“, naznačil své příští úmysly.

S ohledem na pandemický kontext irácké cesty papež ubezpečil, že rizika pro všechny její účastníky zvažoval ve svědomí a po dlouhé modlitbě je svěřil k Bohu, který mu vnukl rozhodnutí, aby tuto zemi navštívil.

Migrace je lidské právo

Církvi na Blízkém východě se před více než deseti lety (2010) věnovala zvláštní biskupská synoda. Plánuje církev nějakou obdobnou iniciativu, která by se zabývala například exodem blízkovýchodních křesťanů?, zněla další otázka.

Papež přiznal, že dosud na nic takového nepomyslel, avšak je otevřený vůči návrhům. Vzápětí upozornil na složitost regionální situace, která se zdaleka netýká pouze křesťanů, a jejímž klíčovým problémem zůstává migrace mladých lidí za lepší budoucností. „Migrace je dvojí právo – právo migrovat a neemigrovat. Tito lidé nemají ani jedno z nich – nevědí, jak emigrovat, a ani nemohou, protože svět si ještě neuvědomil, že migrace je lidské právo. Prožíváme migraci, jako by šlo o invazi“, řekl František a vyzval k opatřením, která by lidem zajistila práci v původních zemích, ale zároveň zachovala jejich právo na migraci.

Papež připomenul nedělní setkání s otcem Alana Kurdího, který v útlém věku utonul při plavbě Středozemním mořem: „Toto dítě je symbol, který přesahuje smrt během migrace. Je to i symbol civilizací, které umírají a nemohou přežít“, zdůraznil a naléhal na integraci migrantů v cílových zemích. “Teroristé v belgickém Zaventenu se narodili v Belgii, ale byli to neintegrovaní muslimští migranti žijící v ghettu. Ve Švédsku jsem se naopak setkal s ministryní, která byla dcerou výborně integrovaného migranta“, zakončil papež a poděkoval blízkovýchodním zemím, které se ujaly syrských přistěhovalců: Libanonu a Jordánsku.

Na dotaz, zda po návštěvě v Iráku plánuje další blízkovýchodní cesty, papež přislíbil návštěvu Libanonu. Na Sýrii, jak dodal, zatím nepomýšlel, přestože zdůraznil, že tuto zmučenou zemi nosí v srdci a pamatuje na ni v modlitbě.

Dotýkat se Božího lidu

František přiznal také, že po měsících pandemických restrikcí se nyní cítil jako by vyšel z vězení. “Bylo to, jako bych ožil, protože jsem se mohl dotknout církve, svatého Božího lidu, dotknout všech národů. Kněz je knězem aby sloužil, byl ve službě Božího lidu,” řekl papež a dodal, že kontakt s lidmi zachraňuje. “My dáváme eucharistii, učení, svoji službu, ale oni nám dávají přináležitost. Nezapomínejme na přináležitost k Božímu lidu,” dodal.

Novináři se dále ptali, zda má nyní v úmyslu obnovit generální audience s účastí věřících. František přiznal, že bez lidí se na audiencích cítí úplně jinak a chtěl by se k nim vrátit. Zdůraznil však, že se bude řídit rozhodnutím státních autorit, které respektuje. Počátkem návratu k normalitě je obnovení modlitby Anděl Páně z okna Apoštolského paláce, kde není problém zachovat odstupy.

Odpouštět nepřátelům

Když se v další otázce vracel k zážitkům z Iráku, přiznal, že si neuměl představit tak ohromný rozsah zničení Mosulu. “Naše lidská krutost je neuvěřitelná,” konstatoval. Mezi svými nejhlubšími prožitky jmenoval svědectví matky, které Islámský stát zabil syna a která mluvila o významu odpuštění. Připomněl podobný zážitek z Kolumbie, kde ženy a matky říkaly “odpouštím, odpouštím” vrahům svých dětí a mužů. “Ztratili jsme toto slovo. Urážet umíme výborně, dokážeme skvěle odsuzovat, já jako první. Ale odpouštět… odpouštět nepřátelům, to je čisté evangelium,” řekl papež František

Dodal dále, že při pohledu na mosulské ruiny se mu nedostávalo slov, když stál před zničen kostelem. Varoval také, že nyní se podobné krutosti znovu rozpoutávají v Africe. Papež přiznal, že ho v té chvíli napadala otázka po těch, kdo zbraně prodávají. Proč aspoň nemají odvahu přiznat, s kým obchodují. 

Za důstojnost ženy

V návaznosti na podporu, kterou při nedělní modlitbě v katedrále v Karakoši vyslovil ženám, se poslední otázka tiskové konference dotkla jejich situace. Papež zdůraznil, že v dějinách byly ženy vždycky silnější než muži. Přesto jsou stále pokořovány a zneužívány. František zmínil ceník křesťanských a jezídských žen, užívaný fundamentalisty tzv. Islámského státu, kteří s nimi obchodovali. Jak dodal, ženy jsou ovšem prodávané a zotročované nejen v Iráku.

“Dokonce i v centru Říma je obchod s lidmi každodenní záležitostí. Během Svatého roku (milosrdenství) jsem navštívil jeden z mnoha domů díla P. Benziho. Zachráněná děvčata, jedna s uříznutým uchem, protože jednoho dne nepřinesla peníze, druhá přivezená z Bratislavy v kufru jako otrokyně, unesená. K obchodu s lidmi dochází mezi námi!” – pokračoval Svatý otec. “V mnoha zemích, zejména afrických je mrzačení povinným rituálem. Ženy jsou nadále zotročovány a musíme bojovat o jejich důstojnost. To ony nesou dějiny a to není nadsázka ani kompliment, který bych dělal kvůli dnešnímu Dni žen.“

(red)