Ztracena ve vlastním životě…
Píše se datum 6. srpna roku 2008. Rozjímám, a tak trošku se hádám s Bohem. Mám za sebou několik těžkých let života, řekla bych doslova zničující období. Jsem již několik let ztracená a na dně. Je to jakýsi začarovaný kruh, nemohu se z něj vyhrabat… Velkou měrou jsem se do té bezvýchodné situace dostala sama, nedobrými rozhodnutími, a teď si nesu následky. Toho jsem si vědoma. Ale je to již k neunesení, mám pocit, že přede mnou je jen černo a můj život nemá žádný smysl. Nejsem to já, ztratila jsem se. Ztratila jsem se ve svém vlastním životě. A i mé pochybnosti o existenci Boha mají své opodstatnění. A tak Bohu říkám: „Bože, jestli opravdu jsi a vidíš mě, tak prostě něco udělej. Cokoliv. Já už dál nemůžu. Jsem na konci sil.“
Vlakové neštěstí
V tomto stavu jsem usedala o dva dny později do vlaku, bylo to 8. srpna 2008, kdy jsem se vracela opět po návštěvě rodičů do Prahy. Ten den pak plnil titulky snad všech médií. Byla jsem zvyklá sedávat v prvním vagónu. Toho dne, když jsem vystoupila po schodech na peron, jsem najednou měla pocit, že moje taška váží snad tunu. Tenkrát jsem se nad tím vůbec nepozastavila, proč by moje desetikilová taška měla být najednou tak těžká, ale automaticky jsem se zastavila u první lavičky a řekla si, že dneska nastoupím do vagonu, který u mě zastaví, abych tu těžkou tašku nemusela tahat. Nejeli jsme dlouho, když vlak projížděl Studénkou. Náhle se ozvala šílená rána, naše věci se rozletěly po celém vagónu a všichni jsme byli úplně vyhozeni ze sedaček. A pak ticho. Okamžitě jsem věděla, že se stalo něco „velkého“. Celé moje tělo se třáslo, nebyla jsem schopná se vůbec pohnout. Po pár minutách jsem celá roztřesená vylezla z vlaku, abych se ještě roztřesenější vrátila pro svoje věci. Vlak totiž narazil v plné rychlosti do spadlého mostu a obrázek, který se mi venku naskytl, bych nepřála vidět nikomu. Spatřila jsem jen hromadu sutin, zraněné lidi, zmateně pobíhající lidi… Já jsem jen byla schopná zavolat mámě, aby pro mě přijela. V té chvíli už bylo slyšet šílené houkání sanitek a okolo se to začalo doslova hemžit lidmi. Sled událostí v příštích hodinách se mi tak už slil do jakési mlhy. Bilance vlakového neštěstí ve Studénce byla dost tragická, přičemž v prvním a druhém vagonu to bylo nejhorší. Z médií jsem se pak dozvěděla, že celkem zemřelo 8 lidí a skoro 100 lidí bylo zraněno, mnoho z nich přišlo i o nohy nebo ruce, případně si po celý život ponesou následky jiných těžkých zranění a trauma. Pátý vagón, v němž jsem seděla i já, zůstal jako první celý na kolejích. Nikomu z nás se nic vážného nestalo (aspoň myslím), měli jsme jen nějaké modřiny a akutní šok.
„Začni znovu a jinak“
Ale při tom všem jsem byla schopná zcela jasně a zřetelně pocítit, že v události, která se seběhla, je pro mě i odpověď Boha na mé zoufalé volání, aby mě zachránil. Jeho ruka se ke mně natahovala se slovy: „Tady jsem! Začni znovu a jinak.“ A já byla neskonale vděčná za dar života. Ještě před několika minutami se mi chtělo fakt umřít. O to intenzivněji jsem si uvědomila, že žiji, a jak ráda! Byla jsem si jistá, že nová šance, kterou jsem dostala, je Boží dar. Řekla jsem si, že nesmím – nemohu! – tento dar promarnit. Jsem si též jistá, že určitou roli v tom sehrála moje milovaná babička, která byla tou dobou již několik let po smrti. Byla velmi zbožná, takovým tím prostým a upřímným způsobem, a měla široké, otevřené srdce, do kterého se vešel celý svět. A kdykoli jsem jí svěřila nějaké trápení, vždycky mi odpověděla: „Budu se za Tebe modlit.“ Jednou jsem se jí zeptala: „Babičko, a kdo se bude za mě modlit, až tu nebudeš?“ Ona se tenkrát mile usmála a odpověděla mi: „Já se za Tebe budu ale modlit vždycky.“ Zajisté sehrála svou roli i v tento den.Začala jsem si dávat život do pořádku, přišlo mnoho odpuštění. A především jsem prosila Boha, aby nějak zařídil, abych ho měla v životě už stále, protože ho potřebuji. A opravdu o to stojím. Neuměla jsem si představit jak, prostě jsem to odevzdala… Od té doby se událo mnoho věcí. Jedním z dalších znamení toho, že mi Bůh naslouchá, je i to, že jsem dnes vdaná za mého manžela Karla. Protože i díky němu má víra roste a jeho prostřednictvím a díky jeho životním hodnotám mám Boha neustále na zřeteli.
Stavíme, jen trochu jiný dům…
A dnes, kdy jsem součástí tak významného příběhu jako je Mary´s Meals, jsem si zpětně uvědomila i další věc. Už tenkrát měl Bůh pro mne připravenou tuto misi, a protože jsem jej vroucně prosila o zásah v mém životě, ušetřil mě. Ano, z tohoto příběhu si odnáším důležité poselství: Jestliže upřímně pozvu Boha do svého srdce a do svého života, on zcela jistě přijde. A lepší životní scénář bych pro sebe nikdy nevymyslela. Není to o tom, že teď už mám ve všem jasno. Pořád a často jsem na rozcestích a rozhoduji se znovu a znovu. Zkoušky přicházejí stále, Bůh mi nedává všechno zadarmo. Například ještě před pár lety jsme měli s mým mužem úplně jiné plány, chtěli jsme stavět krásný velký dům. Ale zřejmě i díky tomu, že jsme začali naslouchat Duchu svatému ve svých srdcích, jsme na poslední chvíli stavbu odvolali (i když dva roky jsme neřešili prakticky nic jiného a už jsme měli vše potřebné vyřízené a oběhané). Namísto stavby nám vstoupilo do života Mary´s Meals, takže jsme naše síly i našetřené finanční prostředky začali směřovat na podporu hnutí. Ale vlastně tím pořád stavíme dům, jen trochu jiný. Připojili jsme se k Magnusově boudě, která sytí více než milion dětí.
Plní se mé dávné sny
V souvislosti s mým novým životním posláním si vzpomínám ještě na jeden zajímavý moment, který se udál zhruba před dvaceti lety. Přestěhovala jsem se tenkrát do Prahy a začala hledat práci. Velmi jsem se zajímala o nějaké místo u Člověka v tísni, protože jsem chtěla dělat něco takového. Ale bohužel, nabízený plat by sotva pokryl můj nájem, neměla bych na živobytí. Tenkrát jsem si řekla – kéž by mi bylo v mém životě někdy dopřáno, abych mohla pracovat v sociální oblasti a pomáhat lidem, a nebyla cele závislá na mém finančním příjmu. A já dnes mohu být denně součástí nádherných příběhů dětí, tolika malých i velkých skutků lásky! Vnímám dobrá srdce tolika lidí a přítomnost Božího Milosrdenství. Díky darům a požehnání, která s manželem dostáváme, se můžeme dnes oba dělit s těmi, kteří nic nemají, a spolu s mnoha skvělými dobrovolníky měnit lidské životy. Naprosto nás pohltila geniální myšlenka, kterou Bůh položil Magnusovi na srdce – poskytovat dětem to nejdůležitější pro jejich budoucnost – vzdělání – , a ještě jim u toho dát najíst!
Děkuji Bohu i dnes, po víc než deseti letech, že mi tenkrát v tom vlaku odpověděl…
Lucy Nečesalová z Brna