Květen modlitební maratón
Maratonský běh neboli maraton je běžecký závod na vzdálenost 42,195 km, druhá nejdelší atletická disciplína na programu olympijských her. Slovo maraton se též obecně používá pro označení dlouhých a vytrvalostně náročných akcí sportovního i jiného charakteru. Vzhledem k celosvětově rozšířené pandemii Covid 19 vyhlásil papež František letošní květen „modlitební maratón“, jehož cílem bylo propojení všech kontinentů známou modlitbou růžence. Každý den se tato modlitba s prosbami za zastavení pandemie Covid 19 vznášela z různých významných poutních míst světa. Vatikánský server přenášel tyto modlitby v přímém přenosu a některé farnosti zajistili díky sociálním sítím přenosy, takže se řada lidí mohla duchovně propojit a nabídnout touto formou dar za zdraví celého světa. Zatímco v řadě evropských zemí máme několik vln za sebou a dochází k uvolňování opatření, o mnoha jiných zemích to nelze říci. Indie, Pákistán, země v Africe jsou sužovány touto nemocí. Jedná se často o země velmi chudé, které nemají rozvinuté sítě nemocnic a zdravotních zařízení. Proto papež vyzval „bohaté země“, které mají nadbytek vakcín a léků, aby se rozdělily s chudými. Myslet si, že se nás problém zemí třetího světa netýká, je nejenom naivní a hloupé, ale i nebezpečné. Zvlášť pokud jsou nositelé těchto myšlenek „vlivní lidé“. V současném globalizovaném světě, kdy je možné přeletět za pár desítek hodin svět a tedy dovézt si i nebezpečné a život ohrožující viry je důležité, aby se svět semknul a společně bojoval účinnými prostředky proti zrádným nemocem.
V této době řešili organizátoři obnovy poutí na sv. Horu, zda pouť uskutečnit nebo odložit. Jsem rád, že zvítězil zdravý rozum a moudrost, která navazuje na duchovní hodnoty našich předků. Letos se uskutečnila již pátá pouť z Mladé Vožice na Svatou Horu. Předznamenání poutě bylo řečeno v úvodu. Připojili jsme se k vybídnutí papeže Františka a s prosbou za uzdravení našeho národa a celého světa jsme se na pouť vydali. Současně jsme k tomuto úmyslu připojili myšlenku restartu náboženského života i církve v naší vlasti.
Z kostela sv. Martina se po požehnání vydalo na pouť 19 poutníků mezi nimi i nejmladší 4letý Hynek, který měl výsadu pohodlného kočárku. Letošní rok byl vyhlášen jako rok „Svatého Josefa“ a tak nám téma spadlo rovnou do klína. Během pouti jsme četli z knihy „Stín Otce“, která poutavým způsobem popisuje život, dramatický útěk do Egypta i návrat svaté Rodiny. První etapu jsme zakončili mší sv. v kostele v Sedlci. Otec Martin nás vřele přivítal a zatopil ve velké místnosti, kde jsme se mohli ohřát. Poutníci byli připraveni a vybaveni stany a někteří je skutečně využili. Jiní poutníci odjeli nocovat do svých domovů. Tím jsme učinili zadost nařízením o omezení pohybu a dostatečných vzdálenostech. Po příjemném odpočinku jsme po požehnání v kostele pokračovali do kopců nad městečkem a po hřebeni jsme se dostali přes Trkov až do Počepic. Po odpočinku a občerstvení jsme pokrčovali do Krásné Hory. Název obce vystihuje její polohu i charakter místních. Z několika míst je vidět úchvatný barokní kostel P. Marie na Makové Hoře, který se nachází na druhém břehu řeky Vltavy. Opět se nám dostalo milého přijetí a i tentokrát se poutníci rozhodli vybalit a postavit na nocování stany. Děkovná mše sv. předznamenala závěrečný den naší pouti, která vyvrcholila na svaté Hoře. Během poslední části naší pouti nás čekalo milé překvapení. V Kamýku n. Vltavou se připojily rodiny s deseti malými dětmi. Tím se náš peloton rozrostl na pět desítek poutníků. Jedna malá poutnice Maruška se rozhodla, že ponese sošku P. Marie sama. Dvanáct dětí přivedlo tedy pět desítek poutníků na svatou Horu ve slavnostním průvodu. Následovalo uvítání P. Janem Kuníkem a mší sv. jsme pouť zakončili. Další poutníci přicestovali na mši sv. auty, a protože probíhala liturgie u korunovačního oltáře, nevztahovalo se na ni omezení počtu účastníků. Rád bych na závěr svého zamyšlení vyslovil slovo poděkování všem těm, kteří nám pomáhali k důstojnému zvládnutí pátého ročníku pouti. I v ne úplně jednoduchých podmínkách to poutníci dokázali včetně malých dětí a za to jim patří velký dík.
Jaroslav Karas Mladá Vožice