Kard. Michal Czerny SJ

Papežovým obecným úmyslem pro duben je následující modlitba: „Modlíme se za ty, kdo riskují své životy bojem za základní práva pro národy žijící v diktaturách, autoritativních režimech nebo také v demokraciích, které se nacházejí v krizi.“

Již od šedesátých let, počínaje papežem Janem XXIII byla lidská práva v centru katolického sociálního učení a praxe. Je však třeba říci, že přístup církve k lidským právům se často liší od sekulárního přístupu. Církev především podtrhuje každodenní práva. Když sv. Jan XXIII vložil základní práva do encykliky Pacem in Terris, začal tím, co je dnes považováno za ekonomická práva. „Člověk má právo žít“, říká. „Má právo na tělesnou integritu, na prostředky nutné k přiměřenému rozvoji života, zvláště na jídlo, oblečení, bezpečí, lékařskou péči, odpočinek a nutné sociální služby.“ Papež František má dnes na srdci stejné věci, kdy upozorňuje především na právo na práci, bydlení, zemi  a jídlo. Ve španělštině tierra, techo y trabajo. Nyní běhen pandemie Covidu-19 se ukazuje, jak jsou tyto věci důležité!

Katolické sociální učení nechává vyrůstat lidská práva – ekonomická i jiná – z důstojnosti lidské osoby. Všechna práva spolu souvisí a všechna přispívají k integrálnímu lidskému rozvoji. K celkovému rozvoji každé lidské osoby ve všech dimenzích a  po celou délku jejího života, a to včetně budoucích generací. Spojuje je svoboda. Člověk totiž potřebuje být svobodný, aby mohl převzít odpovědnost vůči vlastnímu rozvoji a vůči našemu společnému domovu.

Druhým aspektem katolického přístupu je chápání lidských práv jako něčeho, co se netýká pouze jednotlivce. Znamená to, že tato práva vždy vycházejí ze společného dobra, nikoli uspokojení potřeb jednotlivce. Katolické sociální učení tedy neobsahuje nic z liberalistických ideologií. V encyklice Fratelli tutti si papež všímá „tendence nárokovat si  stále rozsáhlejší individuální – a chce se mi říct individualistická – práva. V základech tohoto přístupu leží chápání lidské osoby odděleně od sociálních a antropologických kontextů, jako by osoba byla ´monádou´, které stále méně záleží na druhých … Pokud práva každého individua nebudou v harmonickém vztahu k většímu dobru, budou považována za neomezená, což povede ke konfliktům a násilí“ (FT, 111). Ve skutečnosti, říká papež, „individualismus nás nečiní více svobodnými, více rovnými, ani více bratrskými. Pouhá suma individuálních zájmů není schopna vytvořit lepší svět pro celou lidskou rodinu. Ani nás nemůže zachránit od množství zla, které se šíří po celém světě“ (FT, 105).

A zatřetí, náš katolický přístup spojuje základní práva se základními povinnostmi. Sv. Jan XXIII je považoval za dvě strany téže mince. Je to opět v Pacem in Terris: „V lidském společenství odpovídá přirozenému právu jednoho určitá povinnost ze strany druhých lidí: povinnost uznávat ono právo a mít je v úctě … Proto ti, kdo se dožadují vlastních práv, ale na své povinnosti buď úplně zapomínají, nebo je plní nedostatečně, zasluhují přirovnat k lidem, kteří jednou rukou stavbu budují a druhou boří“ (PT, 30). Takováto provázanost práv a povinností existuje mezi osobami, ale týká se také států, které mají za úkol podporovat společné dobro a garantovat lidská práva. Moderní stát tak jako zástupce nás všech musí dbát na to, aby každý člen společnosti skutečně měl „právo ba zabezpečení pro případ nemoci, pracovního úrazu a nemoci z povolání, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a konečně pro případ, že byl bez svého zavinění připraven o věci potřebné k životu.“ (PT 11)

Děkujme Bohu za odvážné muže a ženy všeho věku, kteří usilují o ochranu a prosazování základních lidských práv kdekoli a jakkoli jsou dnes v ohrožení. Modleme se k Bohu, aby požehnal, chránil a posiloval ty mezi námi, kdo lidská práva obhajují!

Překlad Petr Vacík SJ

Anglický originál vychází v  časopise irských jezuitů The Sacred Heart Messenger.