Slovo života prosinec 2020

„Hos­po­din je mé svět­lo a má spá­sa, koho bych se bál.“ (­Ž 27 [26],1)

  „Ma­ri­a­ně lé­ka­ři krát­ce po na­ro­ze­ní di­a­gnos­ti­ko­va­li po­ško­ze­ní moz­ku. Ne­mě­la ni­kdy mlu­vit ani cho­dit. Po­cí­ti­li jsme, že nás Bůh vy­zý­vá, abychom ji mi­lo­va­li ta­ko­vou, jaká je, a tak jsme se vrh­li do Ot­co­vy ná­ru­če,“ píše Alba, mla­dá bra­zil­ská ma­min­ka. A po­kra­ču­je: „Žila s námi čty­ři roky a všem za­ne­cha­la po­sel­ství lás­ky. Ni­kdy jsme z je­jích úst nesly­še­li slo­va máma nebo táta, ale mlč­ky mlu­vi­la oči­ma, v nichž zá­ři­lo jas­né svět­lo. Ne­moh­li jsme ji učit prv­ní krůč­ky, ale ona nás na­u­či­la, jak dě­lat prv­ní kro­ky v lás­ce, v se­beza­pře­ní z lás­ky. Ma­ri­a­na se sta­la pro ce­lou ro­di­nu da­rem Boží lás­ky, kte­rý by se dal shr­nout je­di­nou vě­tou: lás­ka se ne­mu­sí pro­ka­zo­vat slo­vy.“  Stá­vá se to i dnes kaž­dé­mu z nás: tvá­ří v tvář ne­mož­nos­ti mít kon­t­ro­lu nad ce­lým svým ži­vo­tem po­tře­bu­je­me svět­lo, tře­ba jen záblesk, kte­rý nám uká­že, jak z toho ven, kudy se dát, kudy jít k zá­chra­ně no­vé­ho ži­vo­ta.

  „Hos­po­din je mé svět­lo a má spá­sa, koho bych se bál?“

Tem­no­ta bo­les­ti, stra­chu, po­chyb­nos­tí, osa­mě­los­ti, ne­pří­z­ni­vých okol­nos­tí, kte­ré maří naše sny, je zku­še­nos­tí, kte­rou za­ží­va­jí lidé po ce­lém svě­tě a v kaž­dé době lid­ských dě­jin, jak o tom svěd­čí i tato pra­sta­rá mod­lit­ba z kni­hy Žalmů. Au­to­rem je prav­dě­po­dob­ně ne­spra­ved­li­vě ob­vi­ně­ný člo­věk, opuš­tě­ný ode všech, če­ka­jí­cí na roz­su­dek. Není si jist, jaký osud ho čeká, ale svě­řu­je se Bohu. Ví, že on svůj lid ve zkouš­kách ne­o­pouš­tí, zná jeho osvo­bo­zu­jí­cí moc, pro­to v něm na­lé­zá svět­lo a bez­peč­né úto­čiš­tě. Prá­vě s vě­do­mím vlast­ní zra­ni­tel­nos­ti se ote­ví­rá dů­vě­ře v Boha, při­jí­má jeho pů­so­be­ní ve svém ži­vo­tě a s dů­vě­rou oče­ká­vá de­fi­ni­tiv­ní ví­těz­ství na ne­před­ví­da­tel­ných stez­kách jeho lás­ky.

 „Hos­po­din je mé svět­lo a má spá­sa, koho bych se bál?“

Toto je pří­hod­ná chví­le k tomu, abychom zno­vu oži­vi­li svo­ji dů­vě­ru v lás­ku Otce, kte­rý si pře­je štěs­tí svých dětí. On je při­pra­ven na sebe vzít naše sta­ros­ti(1), abychom se ne­u­za­vře­li do sebe, ale moh­li svo­bod­ně s ostat­ní­mi sdí­let své svět­lo a svo­ji na­dě­ji.

Slo­vo ži­vo­ta, jak píše Chi­a­ra Lu­bi­cho­vá, nás vede na ces­tě z tem­no­ty ke svět­lu, od „já“ k „my“: „Je to vý­zva k oži­ve­ní víry: Bůh exis­tu­je a mi­lu­je mě. (…) Se­tkám se s ně­ja­kým člo­vě­kem? Mu­sím vě­řit, že skr­ze něj mi Bůh chce něco říci. Vě­nu­ji se ně­ja­ké prá­ci? V té chví­li stá­le vě­řím v Boží lás­ku. Při­chá­zí bo­lest: vě­řím, že Bůh mě mi­lu­je. Při­chá­zí ra­dost? Bůh mě mi­lu­je. On je tady se mnou, je se mnou stá­le, ví o mně všech­no a sdí­lí kaž­dou mou myš­len­ku, kaž­dou ra­dost, kaž­dé přá­ní, nese se mnou kaž­dou sta­rost, kaž­dou zkouš­ku mého ži­vo­ta. Jak ob­no­vit tuto jis­to­tu? (…) Tím, že ho bu­de­me hle­dat mezi námi. On slí­bil, že bude tam, kde jsou dva lidé nebo více sjed­no­ce­ni v jeho jmé­nu(2). Se­tká­vej­me se tedy ve vzá­jem­né lás­ce pod­le evan­ge­lia s těmi, kdo žijí Slo­vo ži­vo­ta, sdí­lej­me zku­še­nos­ti a za­ku­sí­me plo­dy této jeho pří­tom­nos­ti: ra­dost, po­koj, svět­lo a od­va­hu. On zů­sta­ne s kaž­dým z nás, bude pů­sobit v na­šem kaž­do­den­ním ži­vo­tě a bu­de­me vní­mat jeho blíz­kost (3).“  L. Magri