Papež na Světovém setkání mládeže v Panamě – 2. den
1. „Bůh svoje děti nenálepkuje,“ řekl papež František v homilii při kajícné liturgii v panamské věznici pro mladistvé. 2. „Via Crucis pokračuje ve společnosti, jež ztratila schopnost plakat při pohledu na bolest,“ rozjímal papež na závěr pobožnosti Křížové cesty za účasti 400 tisíc lidí.
Ad 1. Páteční program Světových dní mládeže bývá tradičně věnován pokání, které tentokrát umocnil dnešní svátek Obrácení svatého Pavla. Papež František poprvé v dějinách mládežnických setkání změnil zavedený průběh, tedy obvyklou zpověď několika mladých účastníků, a vypravil se za mladými lidmi, kteří se z objektivních důvodů nemohou na panamský festival dostavit. V dopoledních hodinách navštívil bez doprovdou televizních kamer a jiných sdělovacích prostředků nápravné zařízení pro mladistvé v obci Pacora, vzdálené zhruba čtyřicet kilometrů od hlavního města. Věznice Las Garzas (Volavky) zde stojí od roku 2012 a na středoamerické poměry se jedná o modelovou stavbu, jejíž vznik ovšem vyvolal tragický požár v obdobném zařízení pro mladistvé, který si vyžádal několik obětí. Místních 140 mladistvých ve výkonu trestu si nemůže stěžovat na přelidnění, protože ubytovací kapacita je 200 míst. Správa věznice patnáctiletým až osmnáctiletým vězňům nabízí nevšední resocializační program, zahrnující práci v několika dílnách, školní vzdělávání, hudbu a divadlo.
„Jsou to problematiční mladí lidé“, vysvětluje Emma Alba Tejadová, ředitelka panamských věznic pro mladistvé. Pocházejí ze složitých rodinných situací a nedostatečné zázemí je přivedlo k leckdy krutým zločinům – od vražd přes znásilnější po další druhy agrese. Na papežovu návštěvu zprvu pohlíželi skepticky – většinou jsou totiž evangelíci a papež ani Panna Maria jim nic neříká. Vysvětlili jsme jim, že papež nechce mluvit jenom s katolíky, ale přinést jim poselství o lásce, pokoji a naději, které potřebují. Byla to tvrdá práce, ale nakonec jsme se dočkali velké změny“, vyhodnocuje Tejadová.
Tato proměna je zřejmě patrná na jednom ze tří penitentů, které papež vyzpovídal – šestnáctileté dívce, odpykávající si trest za vraždu. Zprvu uzavřená a záštiplná mladá žena se s blížícím datem zpovědi postupně otevírala, až přistoupila na spolupráci s pěveckým sborem, který doprovodil bohoslužbu slova. Ředitelce věznice se svěřila, že touží po setkání s pozůstalými, aby požádala o odpuštění. Rovněž další z penitentů touží po papežském rozhřešení, aby mohl konečně obrátit list a zbavit se pomstychtivosti.
Kajícnou liturgii na otevřeném prostranství nápravného zařízení uvodilo čtení z Lukášova evangelia, (Lk 15,1-7). Popisuje pohoršené reptání farizeů a učitelů Zákona, které obtěžovala Ježíšova blízkost celníkům a hříšníkům a společné stolování s těmito nenáviděnými složkami společnosti. Papež František se v homilii zamýšlel nad odlišností dvou pohledů, které vystihují Ježíšův a farizejský přístup. První, spojený s reptáním a klevetěním – je jalový a neplodný, a druhý – Pánův pohled – volá po změně a obrácení, řekl:
„Je mnohem snazší opatřit lidské životy tituly a nálepkami, které dokáží zastavit a stigmatizovat nejenom minulost, ale také přítomnost a budoucnost lidí. Nálepkami, které v konečném důsledku vedou jedině k rozdělení – sem ti dobří, tam špatní; sem spravedliví, tam hříšníci.
Takový postoj všechno zohyzďuje, protože staví neviditelnou zeď, která vede k domněnce, že se všechny problémy zázračně vyřeší vytěsňováním, oddělováním a vyčleňováním. Když něco takového nějaká společnost či komunita dovolí, a přitom ještě pomlouvá a reptá, vstupuje do začarovaného kruhu, tvořeného rozdělením, výčitkami a odsuzováním; zaujímá sociální postoj poznamenaný marginalizací, vyřazováním a odporem až do té míry, že jako Kaifáš nezodpovědně prohlašuje: „Lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,50). Nit se normálně přetrhne na nejslabším místě – tam, kde jsou chudí a bezbranní.
Jak bolestný je pohled na společnost, která svou energii vkládá do reptání a rozhořčení, namísto toho, aby vyvíjela snahu. Tvořivou snahu, příležitosti a změnu!“
Celé evangelium se naopak vyznačuje jiným pohledem, který povstává z Božího srdce a zve k obrácení. Pán slaví, když vidí, jak se jeho děti vracejí domů, pokračoval papež František.
„Ježíš to dosvědčil, když až do krajnosti projevoval milosrdnou Otcovu lásku. Je to láska, jíž nezbývá čas na reptání, nýbrž která usiluje o prolomení kruhu zbytečné a lhostejné kritiky. Neutrální a nestranná láska, která se ujímá složitosti života a každé situace. (…) Když Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, porušuje logiku, která odděluje, vyčleňuje a klamně rozděluje na „dobré a špatné“. Nenařizuje to úředně, ani tak nečiní pouze z dobrého úmyslu, voluntarismu či sentimentalismu, nýbrž vytváří vztahy, umožňující nové procesy, sází na každý možný krok a oslavuje ho“.
Římský biskup pak mladistvé panamské vězně varoval před jiným typem reptání, které jim našeptává, že obrácení nezvládnou.
„Toto vnitřní reptání se objevuje v člověku, který zaplakal nad svým hříchem, je si vědom své chyby, ale nevěří v možnost změny. Je niterně přesvědčen o tom, že když se narodil jako celník, musí tak i zemřít, což ovšem není pravda. Přátelé, každý z nás má mnohem větší cenu než vnější nálepka. Ježíš nás tomu učí a volá k víře. Jeho pohled nás vybízí, abychom se dožadovali pomoci na cestě, vedoucí k překonání tohoto stavu. Někdy reptání domněle vítězí, ale nevěřte tomu, neposlouchejte ho. Naslouchejte hlasům, které podněcují k pohledu vpřed, nikoli těm, které vás stahují dospodu“.
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY ve vězení je ZDE
Papež v závěru vyzval vězně, aby svým míněním přispěli do transformačního procesu, jehož má společnost zapotřebí, a vězeňskou správu vybídl ke hledání nových cest, vedoucích ke změně a zapojení.
Ad 2. Více než 400 tisíc lidí se účastnilo podvečerní Křížové cesty. Ta je neodmyslitelnou součástí Světových dnů mládeže. Hodinu a půl trvající rozjímání nad jednotlivými zastaveními Pašijí charakterizovala masová usebranost mladých účastníků, z nichž většinu tvořili Panamci, a výmluvně tak dokreslovala latinskoamerický temperament. Tichý oceán na jedné straně a nedaleké mrakodrapy na druhé dotvářely atmosféru vzniklou na nábřeží Cinta Costera při této páteční pobožnosti. Zakončil ji papež František čtvrthodinovou meditací – modlitbou, v níž Otci milosrdenství předložil nejrůznější formy utrpení dnešního světa vykoupeného Spasitelem.
„Pane, Otče milosrdenství, zde na Cinta Costera, spolu s mnoha mladými z celého světa, jsme doprovázeli tvého Syna na cestě kříže; na cestě, kterou chtěl projít, aby nám ukázal, jak nás Ty miluješ a jak Ti záleží na našem životě.
Ježíšova cesta na Kalvárii je cestou utrpení a samoty, která pokračuje i v našich dnech. On kráčí a trpí v mnoha tvářích trpících uprostřed samolibé a znetečňující lhostejnosti naší společnosti, která stravuje a stravuje sebe sama, opomíjí a opomíjí sebe sama v bolesti svých bratří.
Také my, tvoji přátelé, Pane, podléháme apatii a nečinnosti. Nejednou nás přemohl a ochromil konformismus. Bylo obtížné rozpoznat Tě v bratru, který trpí; odvrátili jsme zrak, abychom neviděli, utekli jsme se do hluku, abychom neslyšeli, ucpali jsme si ústa, abychom nekřičeli.
Stále stejné pokušení! Je snažší a výhodnější být přáteli v okamžiku vítězství a slávy, úspěchu a potlesku. Je snažší být nablízku tomu, kdo je považován za populárního a vítězícího.
Jak snadné je podlehnout kultuře šikany, obtěžování a zastrašování!
Ty jsi však jiný, Pane; na kříži ses ztotožnil s každým utrpením, se všemi, kdo se cítí být zapomenutí.
Ty jsi však jiný, Pane, protože jsi chtěl obejmout všechny ty, které často považujeme za nehodné obejmutí, pohlazení, požehnání – anebo ještě hůře, ani si nepovšimneme, že ho mají zapotřebí.
Ty jsi však jiný, Pane, ve svém kříži se připojuješ ke Křížové cestě každého mladého člověka, v každé jeho situaci, abys ji proměnil v cestu vzkříšení.“
PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY je ZDE